Role prezidenta republiky při utváření a ustavení vlády v ČR, polo-prezidentský systém a minoritní demokracie Zdroj: Redakce

Role prezidenta republiky při utváření a ustavení vlády v ČR, polo-prezidentský systém a minoritní demokracie

Mé dnešní téma je bezpochyby velmi aktuální. V době, kdy jsem si ho vybíral, netušil jsem, že ještě v době přednášení bude natolik aktuální. Toto téma budí mnoho emocí, bylo již k němu hodně řečeno, ať už v politologickém, ústavněprávním, mediálním či celkově společenském diskursu. Do problematiky bych rád vnesl pohled kontextový.

JUDr. Tomáš Havel, Ph.D.

JUDr. Tomáš Havel, Ph.D.

Přestože tedy budu vycházet z platného znění Ústavy, rád bych upozornil na některé kontextové otázky státovědné a politologické, podle kterých bychom toto téma mohli určitým způsobem zhodnotit, uchopit a pokusit se ho interpretovat.

Ústavní pohled

Pokud jde o samotnou ústavní texturu, nekladu si nárok na úplný výčet. Vybral jsem proto články, které mohou být střípky v mozaice toho, jak vůbec roli prezidenta republiky celkově chápat v ústavním a politickém systému. Jedná se o články týkající se suverenity lidu, úlohy politických stran, většinového principu, rozpouštění poslanecké sněmovny, kompetencí prezidenta republiky a vůbec postavení vlády v rámci ústavního a politického systému a její odpovědnosti. Potud je to v zásadě poměrně jednoduché – máme Ústavu, jejíž text je spíše útlý. Prvním problémem je interpretace Ústavy. Je otázkou, jak Ústavu interpretovat, jaké metody použít. Shodneme-li se na tom, jaké metody užijeme, často se objeví druhý problém spočívající v tom, že pomocí metod dojdeme k různým závěrům. 

V současné době vidíme, že naše společnost je stále více polarizovaná, spory jsou vyhrocenější, a i to je vzhledem k interpretaci Ústavy problém. Když jsem hledal teze k roli prezidenta republiky, záměrně jsem využil trochu starší komentářovou literaturu, abych se oprostil od současného diskurzu, o kterém cítíme, že je poměrně značně v neprospěch současného prezidenta republiky. Platí, že prezident sice při výběru předsedy vlády není právně vázán formálně-právním procesem, již v minulosti byla porušena ústavně-právní zvyklost, když při Nečasově vládě prezident republiky vybral za premiéra předsedu druhé strany. Nicméně politicky musí prezident přemýšlet nad tím, že musí vybrat premiéra schopného sestavit takovou vládu, která získá důvěru v Poslanecké sněmovně. Stát nemůže spravovat vláda, která nemá důvěru Poslanecké sněmovny. Prezident by při svém výběru měl mít na zřeteli to, že vybírá premiéra, který musí se svou vládou získat důvěru. Tyto informace jsou všeobecně známy a nejsou ničím překvapující. 

Konsenzuální demokracie a její fungování v ČR

Položme si otázku, jakým způsobem může prezident do aktuálního dění vstupovat pozitivním způsobem. V tomto ohledu vycházím ze dvou systémových pojmů. První je spíše státovědný a je jím parlamentní politický režim. Druhý je spíše politologický a je jím konsenzuální demokracie. Parlamentní politický režim je jednou z forem vládnutí nebo politických režimů, konsenzuální demokracie je pojem zmiňovaný například Arendem Lijphartem, jedná se o demokracii, která se opírá o nějakou míru konsenzu v orgánech veřejné moci. V rámci mého systémového náhledu může prezident sehrát pozitivní úlohu v tom, že v určitých fázích se může snažit aktivně vyjednávat s ostatními aktéry, případně cítí-li, že jeho osoba může při vyjednávání představovat překážku, může se stáhnout a přenechat vyjednávací roli některým jiným aktérům. Pokud jde o znaky tohoto systému, jedním z nich je, že vláda se musí opírat o důvěru, v lepším případě o většinu Poslanecké sněmovny. Dále platí, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, do Poslanecké sněmovny volíme podle zásad poměrného zastoupení, z hlediska stranického systému zde máme tzv. multipartismus, tedy vícestranický systém. Dále máme dvoukomorový parlament, prezidenta republiky, který není ze své funkce nikomu odpovědný. Tyto informace v podstatě ve velké míře odpovídají charakteristice konsenzuální demokracie. 

Položíme-li si otázku, jak systém fungoval v období od roku 1993 do roku 2013, dovolím si konstatovat, že s drobnými excesy v zásadě odpovídal charakteristikám politologickým a státovědným, které jsem předestřel. Mohu zmínit, že to byl Miloš Zeman, kdo tento systém chápal, respektoval a v jeho intencích se choval, když v roce 1996 jako předseda sociální demokracie umožnil vznik druhé menšinové vlády Václava Klause, podílel se na důvěře Tošovského překlenovací vládě, nabídl funkci předsedy vlády koaliční vládě, uzavřel opoziční smlouvu. Byl velmi dobrým vyjednavačem, který se podílel na vzniku několika vlád s důvěrou. Nemohu ale nezmínit rok 2013, kdy 10. 7. byla jmenována Rusnokova vláda, fungující do 29. 1. 2014, tedy celkem 203 dnů, z toho 169 dnů v demisi. V souvislosti s Rusnokovou vládou často hovoříme o snaze o změnu ústavního a politického systému. Spíše bych se přiklonil k tomu, že tato vláda vznikla v době těžké vládní krize, a je proto otázkou, zda její udržování a instalace znamenaly snahu o změnu systému nebo se spíše jednalo o exces. Nyní máme v podstatě první vládu Andreje Babiše, která je vládou bez důvěry. Mezi Rusnokovou a Babišovou vládou nejsou žádné shodné charakteristiky, ale v poměrně krátkém časovém horizontu je tu opět vláda, která vládne bez důvěry. Jestliže bychom hledali podobnou situaci v minulosti, odkázal bych na první vládu Mirka Topolánka, která vládla celkem 120 dnů bez důvěry. 

Poloprezidentský systém?

Je otázkou, zda skutečnost, že máme od roku 2013 relativně dlouhodobé vládnutí bez důvěry, může nějak souviset s pojmem poloprezidentského systému. Na semiprezidencionalismus existují různé pohledy. Například Robert Elgie tvrdí, že už jen tím, že jsme si zavedli přímou volbu prezidenta, jsme přešli k poloprezidentskému systému, kterým jsou podle něj i Slovensko a Polsko. Některé politologické analýzy pracují s tím, že zde byl určitý pokus o přechod k poloprezidentskému systému via facti, tedy v roce 2013, se ustanovením Rusnokovy vlády prezident Miloš Zeman snažil ovládnout sociální demokracii a vytvořit z ní prezidentskou stranu. Je však potřeba upozornit, že k žádné podstatné změně ústavního systému nedošlo. Alespoň z hlediska ústavní materie došlo pouze ke změně způsobu volby hlavy státu. 

Uvažujeme-li o tom, že zde z konstitucionalistického hlediska máme poloprezidentský systém, z hlediska platné ústavní úpravy si musíme logicky položit otázku, zda tady tento systém nebyl už od roku 1993. Ústava se totiž co do kompetencí prezidenta republiky a dalších vztahů mezi nejdůležitějšími ústavními orgány nezměnila. Spíše naopak bych přijal tezi, že současný ústavní systém má hybridní prvky – některé prvky kancléřského a některé prvky poloprezidentského systému, a že ústavně i v komparativním úhlu pohledu nejsme poloprezidentským systémem.

Tezi o poloprezidentském systému bych si dovolil odmítnout i z politologického hlediska, podle kterého semiprezidencialismus předpokládá, že prezident se snaží přiklonit k nějaké politické formaci či proudu a snaží se získat parlamentní většinu. Předpokládá, že prezident je spřízněn s nějakou koalicí, politickou stranou či proudem, který buď získá parlamentní většinu a tudíž je de facto hlavním aktérem systému prezident, nebo nastává období tzv. kohabitací, podle nichž je prezidentské parlamentní zastoupení menšinové. V České republice ale toto nepozorujeme, neboť kromě určitých snah Strany práv občanů Zemanovci nemůžeme konstatovat, že by se prezident jednoznačně přiklonil na stranu určité politické formace. Do budoucna si jistě lze představit, že by Andrej Babiš kandidoval na prezidenta a pokud by se jím stal, hnutí ANO by bylo hlavní silou v Parlamentu a Andrej Babiš by jej stále řídil, mohl by to být určitý politologický posun k poloprezidentskému systému. V Ústavě jsou pro to určité podmínky – podle čl. 64 prezident republiky se může účastnit vlády, požadovat od ministrů informace. Dalo by se říci, že pokud tomu bude politická praxe odpovídat, bude to on, kdo bude politickou agendu udávat. 

V čem tedy u nás vlastně došlo k posunu v politickém systému, tvrdíme-li, že u nás poloprezidentský systém nenastal?

Někteří považují za znepokojující to, že tu máme vládu bez důvěry, která činí nevratné kroky. Někteří mluví o tom, že máme nepřiměřeně dlouho vládu bez důvěry. Někteří považují za problém kumulaci obou těchto aspektů. Někteří považují za problém to, že prezident nevnímá vládnutí vlády bez důvěry jako znepokojující. Prezident republiky nemůže zabránit politickému patu, ke kterému došlo v roce 2006 a který do určité míry vidíme i v současné době. Prezident republiky nemůže čelit neochotě politických stran najít konsenzus a kompromis. Na druhou stranu prezident republiky určitě může apelovat, naléhat, stanovovat termíny, požadovat záruky a akcelerovat situaci ústavně předpokládaným způsobem, tzn. z hlediska přiměřeného postupu v rámci dvou pokusů, které mu jsou svěřeny Ústavou.

Minoritní demokracie

Vyslovil jsem poněkud provokativní termín „minoritní demokracie“, samozřejmě moc dobře vím, že je to protimluv. Vždy platí a platilo, že princip demokratický je princip většinový. Na druhou stranu, v České republice není demokracie britského střihu, tzv. westminsterský model, který se vyznačuje tím, že vítěz bere vše. Pro Českou republiku platí více prvků tzv. konsenzuální demokracie, a proto, historicky a tradičně, je potřeba vytvářet konsenzus a kompromis. Dlouhodobá vláda bez důvěry však evokuje, že tím nejpodstatnějším, co ji legitimizuje, je skutečnost, že jde o vládu vítěze. Na druhou stranu je ale potřeba říci, že náš systém na principu „vítěz bere vše“ založený není. Legitimita prezidenta je pochopitelně silná a domnívám se, že je potřeba ji respektovat. Na druhou stranu legitimita vlády se odvíjí od voleb do Poslanecké sněmovny a zejména následně od schopnosti sestavit většinovou vládu. Volbami to totiž nekončí. Legitimita prezidenta proto nemůže nahrazovat legitimitu vlády. Takovou situaci já vnímám jako rozpornou s Ústavou.


Kongres Právní prostor 2018

Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora. 

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

vláda kongres prezident ČR ústavní právo Právní prostor 2018 poloprezidentský systém

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články