Milé kolegyně, vážení kolegové, rád vás na kongresu Právní prostor vidím po třech letech, zaplaťpánbůh. Dnes se Vám budu snažit sdělit něco o roli Ústavního soudu v mediální době.
Několik poznámek k předchozímu příspěvku o zpožděných letech
Dovolil bych si krátce navázat na vystoupení pana doktora Michala Vávry, který zde hovořil na téma zpožděných letů. Zaujaly mě tam dvě pasáže – zejména ta o komunikaci s úřady. Já se snažím, a musím říct, že mě to naučil i Libor Vávra jako můj bývalý šéf, komunikovat s advokáty a s úřady napřímo - telefonicky. V dnešní době je těžké se na soudy dovolat kolegům, takže tajně získávám různé telefonní seznamy... Ale ten rozhovor, ústní kontakt je prostě k nezaplacení. To se snažím naučit i své asistenty, a je to tedy fuška. Nevěřili byste, jaké úsilí dá vysvětlit asistentovi, že nemá psát zbytečné přípisy, ale raději zvednout telefon a následně o tom učinit záznam do spisu. Všechno je vyřízené během 5 minut, oproti cestě přes podatelnu a datovou schránku, což trvá několik týdnů, možná i měsíců.
Druhý postřeh je ten, že i Ústavní soud se v nedávné době tématem zpožděných letů zabýval. Kdyby vás to zajímalo, tak je to spisová značka II. ÚS 2226/21. S ohledem na zákonem nastavenou hranici bagatelního sporu – do 10 000 Kč – se spor nedostal ani na odvolačku, natož na Nejvyšší soud, a ve druhém kole jej řešil rovnou k Ústavní soud, který napadené rozhodnutí zrušil.
Ačkoliv to byla bagatelní věc, u nichž Ústavní soud rád připomíná, že není součástí obecné justice a že se do nich neplete, zde dospěl k závěru, že je hodna jakéhosi zobecnění, protože se může týkat většího okruhu lidí. Šlo o spravedlivý proces, o dokazování. Žalobce nebyl úspěšný se svou žalobou o 250,- EUR, s tím, že soud vzal za prokázané, že letadlo odstartovalo čtvrt hodiny před koncem limitu, od něhož náleží kompenzace. To bylo prokázáno listinou – záznamem o provedení letu, nicméně pasažér navrhl na podporu svého tvrzení, že neplatí to, co je uvedeno v záznamu, asi tři svědecké výpovědi a jiné důkazy. Soud patrně s myšlenkou, že je to bagatelní věc a že právní moc všechno zhojí a nikam se to nedostane, důkazní návrhy zamítl, s tím, že odvolání není přípustné a na shledanou. Ústavní soud naznačil, že když už soud zamítá nějaké důkazní návrhy, byť je to v bagatelní věci, měl by si dát práci alespoň v jednom odstavci vysvětlit, proč další důkazy neprovedl, nebo k nim přihlédnout. Možná by tedy byla vyvrácena správnost klíčové listiny, která k návrhu dopravce provedena jako důkaz byla, na rozdíl od návrhu žalující strany, které vyhověno nebylo, čímž byla porušena i zásada rovnosti účastníků.
A nyní již k tématu přednášky…
Když jsem si připravoval prezentaci na dnešní vystoupení, trochu jsem sám sebe proklínal, co že jsem si to vybral za téma. Justice je totiž oproti okolnímu světu poněkud zpožděná a konzervativní, a tak se zabývá takovými tématy, jako jestli někdo o někom může říci, že ho protlačila do televize mafie. To byla slavná kauza Vondráčková – Rejžek. Ono už je to tedy více než 10 let. Bylo až úsměvné, jak si Ústavní soud dal práci a asi na deseti stránkách vysvětloval, že když někdo o někom napíše, že ho do televize protlačila mafie, tak tím patrně nemíní, že ho tam protlačila organizovaná ozbrojená skupina. A že je to tedy jistá nadsázka, se kterou je třeba počítat, když se člověk účastní šoubyznysu.
Ale teď se přenesme do dnešní doby. Vidíme, co média dovedou ve válečném stavu. Mediálně se vyvrací, že někdo vybombardoval porodnici nebo autobusové nádraží a desítky milionů lidí tomu věří. Vypadá to možná lehce úsměvně, že se Ústavní soud zabýval a dodnes zabývá takovými tématy, jako je hranice hodnotícího úsudku a kritického skutkového tvrzení, které se následně veřejně prezentuje. Činí tak i v dnešní době, kdy jsme svědky masivního vymývání mozků propagandou, ke které se média logicky využívají.
Od právničky organizátorů tohoto kongresu Petry Gříbkové jsem dostal podnět, že by novináře možná zajímalo, kde končí svoboda projevu a kde začíná manipulace. Když jsem se nad tím zamyslel, dospěl jsem k závěru, že média jsou logicky od toho, aby s někým manipulovala a že jde jenom o to, aby soudy pohlídaly nějakou rozumnou mez, kde už je to za čáru, a kde končí povolené hranice hodnocení, kritického úsudku či názorů na konkrétní téma.
Vliv Ústavního soudu na veřejné mínění
Ústavní soud má specifické postavení v českém justičním systému. I když sídlí v Brně, je středem nebývalé mediální pozornosti. Neustále tam jsou štáby televizí, novináři sledují dění v jednacích síních Ústavního soudu. A rozhodovací činnosti Ústavního soudu, přestože je 200 km od hlavního města, je velmi sledována a soud má možnost vyjadřovat se obecně k dění v celé justici. Rozhoduje o tématech, která nás jen napadnou, ať už jsou to správní věci, volební záležitosti, v poslední době covidové záležitosti, trestní či rodinné kauzy, střídavá péče, civilní záležitosti, hmotná, hmotněprávní i procesněprávní témata. Judikuje a má možnost vyjadřovat se i k různým trendům ve společnosti, politickým záležitostem, protože v plénu rozhoduje o návrzích poslanců či senátorů při abstraktní kontrole norem atd. Takže jeho záběr a možnost ovlivňovat veřejné mínění je značný. Ústavní soud je vidět i díky jeho tiskové mluvčí Mirce Sedláčkové – Čihalíkové.
Webové stránky Ústavního soudu jsou z mého pohledu velmi hezky vedeny a doporučoval bych všem, aby si, s ohledem na obecnou závaznost nálezů Ústavního soudu, každý pátek našli čas na přehled vyhlašovaných nálezů na příští týden. Pokud mě zaujme nějaké téma, kterého se bude týkat příští týden vyhlašovaný nález, ať už opatrovnické, pracovněprávní, trestní či civilní, tak si počkat na vyhlášení a zjistit, zdali k němu byla vydána tisková zpráva. Je zde také možnost získat bezprostředně po vyhlášení kompletní text nálezu Ústavního soudu. To je, řekl bych, servis nebývalý, zejména v těch kauzách zajímavých, kde se zveřejňuje tisková zpráva. Zhruba 15 minut po vyhlášení najdete na webu komplet znění vyhlašovaného rozhodnutí. Není to tedy jako u obecných soudů, že se většinou vyhlásí rozsudek a potom se pracně vyhotovuje v písemné podobě a někdy trvá dost dlouho, než se v písemné podobě seznámíte s úvahami soudu.
K dobré mediální prezentaci přispívá nepochybně osoba pana předsedy. Nebýt jeho, tak by asi Ústavní soud nebyl zdaleka tak mediálně zdatný. Je pravda, že tam působí soudci, kteří mají nějaké zkušenosti s médii, umí s nimi komunikovat, a těch je většina. Nicméně jsou tam i soudci, kteří zastávají názor, že se soudce nesmí nikdy "ponížit" k tomu, aby do novin či televize řekl, proč rozhodl tak, jak rozhodl, neboť za nás mluví moudrá rozhodnutí.
Z mého pohledu nepochybně patří k soudcovské práci vysvětlit svůj verdikt stručně, jasně, veřejně, srozumitelně, krátce po vyhlášení. Ústavní soud hovoří za celou justici, přestože stojí jaksi vně. Je to ale právě proto, že se u něj sbíhají kauzy jako u poslední spravedlivé instance. Jak říkají s nadsázkou kolegové z Nejvyššího soudu: „My děláme právo a vy děláte spravedlnost.“ To se tak navzájem dobíráme. Ústavní soud má tedy možnost hovořit za celou justici. Je to tak a vyplatí se proto sledovat jeho mediální výstupy.
Role Ústavního soudu v mediálním světě
Když jsem se zaměřil na roli Ústavního soudu v mediálním světě, vytyčil jsem si 3 okruhy.
Jednak je to role informativní, Ústavní soud z důvodů, které jsem právě popsal, má možnost se vyjadřovat k lecčemu – téměř ke všemu, co hýbe justicí, ať už v souvislosti s konkrétním rozhodnutím nebo i (ústy našeho pana předsedy) například trošku dříve.
Další funkce je ochranná, a to vyplývá z jednoho prostého faktu. Když to velmi přeženu, Ústavní soud potřebuje ke svému rozhodování pouze čl. 36 odst. 1 Listiny, ve kterém je upraven spravedlivý proces. Není vázán kazuistickými podústavními předpisy. On v ústavní rovině hlídá, zdali byla obecně dodržena pravidla fér procesu či jiná pravidla, ochráněno vlastnictví, dodržena zásada rovnosti. Ta ustanovení, o které opírá svá rozhodnutí, jsou obecná (my jsme tomu říkali v justici gumové, natahovací), takže se pod ně vejde ledacos. A Ústavní soud má možnost vybrat si konkrétní kauzy a přesvědčovat veřejnost o tom, že je to právě tato instituce, která se ve finále může postarat o to, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.
A potom je to činnost konkrétní judikatorní, hovoříme-li o médiích, a to jsou ty různé útoky v médiích proti převážně osobám mediálně známým. V těchto případech konkrétně, v souvislosti s konkrétními kauzami, Ústavní soud rozhodnutími hlídá, kde končí svoboda projevu, a jestli už kritika, úsudek nebo informace nebyly za hranou povolené svobodou projevu podle Listiny základních práv a svobod.
Konkrétní rozhodovací praxe
Ještě se krátce vrátím k nálezu, o kterém jsem již mluvil – skutečně je to v dnešní době až úsměvné, jak archaicky to rozhodnutí působí – jde o rozhodnutí I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005, Vondráčková versus Rejžek, kde byl, tuším, soudcem zpravodajem František Duchoň. V nálezu se urputně vysvětluje, že když někdo o někom řekne, že je mafián, tak to neznamená, že chodí po ulici se samopalem. To je jedno z poselství rozhodnutí, ve kterém nakonec uspěl známý hudební kritik proti populární zpěvačce až u Ústavního soudu.
Zajímavým rozhodnutím je z mého pohledu nedávno vyhlášený nález I. ÚS 668/21 ze dne 2. 11. 2021, který následně vyvolal jakousi diskusi mezi Ústavním a Nejvyšším soudem. Šlo tam o to, že v médiích zveřejnili informaci o tom, že Oldřich Kaiser je vnukem nebo pravnukem Antonína Zápotockého, což byl nesmysl, a pan Kaiser za to vysoudil 100 000,- Kč. Ústavnímu soudu se to zdálo málo, když tedy budu zjednodušovat, a v rozhodnutí se dopouští takových úvah, že i v civilní rovině bychom měli mít na zřeteli sankční charakter odčinění imateriální újmy. Že by se mělo ad hoc zkoumat v jednotlivých kauzách, o kolik víc se prodalo vydání Blesku oproti jiným dnům než v těch, kdy byla nepravdivá informace zveřejněna a podobně. V tomto obecně závazném nálezu vidíme, jak Ústavní soud vidí zdejší mediální scénu.
Zajímavý nález na toto téma byla věc, ve které jsem byl soudcem zpravodajem, III. ÚS 3393/15 ze dne 13. 9. 2017. Šlo o zveřejnění informací v jakési pofidérní publikaci, kterou vydalo muzeum v Blansku, a ve které se jednotliví autoři vyjadřovali k restitučním kauzám. Šlo o restituci zámku v Rájci-Jestřebí, který za války naposled vlastnil pan Hugo Salm, který se veřejně přihlásil k německé národnosti. To bylo později kvalifikováno jako vlastizrada a po válce se nedočkal žádného očištění. Jak už to tak bývá, jeho role nebyla vůbec černobílá a tradovalo se, a vyplývalo to i ze spisu, že svým "kolaborantstvím" zachránil desítky životů svých zaměstnanců, že zaměstnance zachránil před odsunem apod. V této kauze bylo Ústavním soudem řečeno, že když někdo někoho přirovnává k Hitlerovi a napíše, že měl štěstí, že se po válce nedožil konce svého procesu, tak že příměr k tomu, že Hitler taky umřel před koncem norimberského procesu a že na něj nehledíme jako na nevinného, je už přes čáru.
V nálezu III. ÚS 3006/21, který je velmi čerstvý, z 22. 3. 2022, šlo o nenávistné a výhružné internetové útoky brněnských extremistů na advokátku, která zastupovala klienty, kteří se ze své povahy extrémistům nelíbili. V kauze šlo o právo na účinné trestní stíhání, což je takové zvláštní téma, že se judikuje, že nikdo nemá zásadní právo na to, aby někoho jiného odstíhali za to, že se jej dotkl. Má to tedy dopad až do trestněprávní roviny, a obecně je to věc státu. V této kauze nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že by se tím měly obecné soudy zabývat.
Zajímavý je v této souvislosti také nález IV. ÚS 2257/18 ze dne 23. 6. 2020. Ve zkratce tam jde o to, že Ústavní soud řekl, že noviny na internetu (v dnešní době přitom podle mě už papírové noviny nikdo nečte) by měly podléhat stejnému režimu jako tiskoviny prodávané v trafice, pokud jde o tzv. právo na odpověď. Ústavní soud, přestože právní úprava tak explicitní není, dospěl k závěru, že by režim měl být stejný.
Poslední z kauz, kterou dnes představím, je o mediálním dopadu trestního stíhání a presumpci (ne)viny – nález I. ÚS 1029/21 ze dne 13. 1. 2022. To byla velmi zajímavá kauza. Šlo v ní v zásadě o to, že člověk byl po dobu jednoho roku jako podezřelý stíhán, jeho rodina byla sledována, byly tam prováděny nějaké přípravné úkony v trestním řízení, a to až do doby, než bylo oficiálně rozhodnutím sděleno obvinění. A soudy poté, co byl ten člověk zproštěn obžaloby a mělo se na něj pohlížet jako na úplně nevinného, pominuly úplně všechno to, co předcházelo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Dokonce zde došlo k tragédii, kdy manželka toho pána asi dva dny před oficiálním zahájením trestního stíhání spáchala sebevraždu. Přesto soudy řekly, že to, co je před právní mocí toho rozhodnutí, je nezajímá. Ústavní soud ale řekl, že by je to zajímat mělo.
Diskuze k článku ()