Smrt jako přirozené právo každého člověka

Okamžikem narození (výjimkou je nasciturus) vzniká právní osobnost, která je definovaná novým občanským zákoníkem v § 15 „právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti[1]“ a je zakotvena v článku 6 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy „každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost“, jelikož se též jedná o lidské přirozené právo, které je uznávané na mezinárodní úrovni.

Právní osobnost zaniká smrtí, která je protikladem života. Přesto, že se jedná o neodmyslitelnou a nenahraditelnou etapu existence člověka, není ji v českém právním řádu věnovaná velká pozornost (mimo úpravu dědického práva, myšleno v porovnání s ostatními právními instituty). Byť o ní lidé nechtějí hovořit, tak je závažnou skutečností, a to nejen z právního pohledu. Smrt je právní událostí, která je pro lid jedinou jistotou, kterou v životě má.

Je snad mezilidské vnímání smrti a její pomyslné odkládání se záležitostmi s ní spojenými důvodem, proč nový občanský zákoník nedefinuje smrt jako takovou? V českém právním řádu je možno najít právní definici smrti, avšak pouze v transplantačním zákoně. Tato definice zná následovně: „Smrtí se myslí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene, nebo nevratná zástava krevního oběhu.“[2] Smrtí naše existence končí, některá naše práva však přetrvávají, jak například uvedl Emil Svoboda ve své knize Dědické právo, a to že „Člověk zemře, ale majetek jeho trvá.“[3] Nový občanský zákoník se zabývá dědickým právem, kterému věnuje část svého obsahu, není však obohacen i o samotnou definici smrti. Důvodů absence definice může být několik. Jeden z nich může být princip subsidiarity, se kterým zákonodárce počítá, v tom smyslu, že bychom si mohli vystačit s definicí smrti uvedenou v transplantačním zákoně. Nicméně nutno podotknout, že je smrt právní skutečností, která s sebou nese spousty právních následků skrze celé soukromé právo.

Naskýtají se zde dvě otázky. Máme právo zemřít? Ano, samozřejmě. Je to dokonce nevyhnutelné. Je však právo na smrt též přirozeným právem? Pochopitelně nemůže být právo na smrt zcizeno veřejnou mocí, nemůže být toto právo promlčeno, nemůžeme se tohoto práva ani dobrovolně vzdát (zatím, v některých státech je eutanazie dovolena[4]). Přirozených práv se není možné vzdát. Avšak není pravdou, že se nemůžeme vzdát práva na život. Z právního pohledu není v České republice dovolena eutanazie, tedy asistovaná smrt, avšak sebevraždou by mělo být rozuměno vzdání se přirozeného práva na život a uplatnění práva zemřít, či práva na smrt.

Odpověď na otázku, jestli by měla být smrt, respektive sebevražda vnímána jako přirozené právo každého člověka a jestli by toto právo mělo být chráněno nechám již na Vás. Rozhodně se však jedná o téma, které by si zasloužilo pozornost nejednoho čtenáře.

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu IX.