Svoboda slova v České republice trpí, míní analytikové práva

V pořádku to podle analytiků soudních výroků rozhodně není. Politikové se totiž, na rozdíl od soukromých osob, vědomě dostávají do postavení osoby veřejně činné, kdy musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. „Vyplývá to jak ze závěrů Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva,“ upozorňuje P. Gříbková.

Z hlediska přípustné míry hodnocení a vzájemného napadání politiků konstatoval Ústavní soud, že “veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti a obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře”. Jenže o komentáře a přirovnání v těchto případech obvykle jde. A tak by politikové měli ponechat kapacitu soudu pro skutečné problémy, nikoli pro sbírání bodů. U hodnotících soudů nelze požadovat, aby jejich autor dokazoval jejich pravdivost.

„Záleží na tom, zda existuje pro dané prohlášení dostatečný faktický podklad. Je rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se opírají o skutkový základ a jsou přiměřené kritizovaným skutečnostem, a mezi samoúčelnými vulgaritami či urážkami,“ vysvětluje právnička Zuzana Cholastová.

Zajímavostí je fakt, že ani možnost hrubých výroků není soudy zcela vyloučena. Soud připustil zákonnost a oprávnění užití těchto výrazů například v podobě bezprostředních výroků na adresu kapitána lodi Costa Concordia v souvislosti s jejím ztroskotáním, tedy výroky v situaci, kdy šlo o lidské životy a kdy šlo o bezprostřední kritiku.

Svoboda slova je ústavně zaručeným právem daným Listinou základních práv a svobod. Stejně tak ochrana osobnosti. Soudy už vydaly stovky rozhodnutí ke křivým obviněním, kauzám spolupracovníků STB, karikaturám známých osobností a článkům bulváru.

Pro zajímavost vybrané soudní spory

”Bezobsažná megalomanská spoušť banalit”

Takto se vyjádřil opoziční politik v lokálním tisku o projevu starosty Bohuňovic a věc se dostala až před Ústavní soud (ÚS), který tak musel opět řešit hranici mezi právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu. V daném případě šlo o hodnocení veřejného projevu starosty obce (ve formě článku v místním tisku), ve kterém starosta obce bilancoval končící volební období. Opoziční článek, publikovaný v témže tisku, obsahoval četné negativní hodnotící soudy - příspěvek starosty byl hodnocen jako “tuny balastu” a “bezobsažná megalomanská spoušť banalit” a kritizoval starostu v souvislosti s jeho veřejnou činností. Podle Ústavního soudu je nemyslitelné, aby se prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek zúžil natolik, že bude ve veřejném prostoru zapovězeno hodnotit projevy a schopnosti politických představitelů. V tomto případě tedy převážilo právo na svobodu projevu.

Naopak, další výroky z opozičního článku - že se jedná o “moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec”, případně že starosta má “sklon chovat se jako hovado” - již v daném případě působily jako osobní, samoúčelné urážky, jejichž intenzita nebyla adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Podle ÚS slovní výpady směřované k osobě by měly být chráněny méně, než věcná kritika, a v tomto případě tedy převážilo právo na ochranu osobnosti.

„Bandita z Bagdádu“

Nejvyšší soud řešil již v roce 2006 případ série článků, jejichž obsahem byly informace o osobě lobbisty s úzkými kontakty na vysoko postavené politiky, který byl označen za gangstera, jehož trestní rejstřík měl údajně obsahovat spoluúčast za pašování kokainu, zfalšování 12milionové směnky, padělání dlužních úpisů či pokus o ilegální export zbraní v hodnotě 1 miliardy dolarů. Lobbista se domáhal omluvy a finanční satisfakce, přičemž soudem mu byla v rámci zachování svobody slova a potřeby informačních služeb médii, přiznána částečná písemná omluva v žalovaném týdeníku.

„Erotické fantazie premiéra“

Známým je také případ karikatur manželky bývalého premiéra Jiřího Paroubka, o jejíž ústavní stížnosti bylo rozhodnuto jako o zjevně neopodstatněné.

Doba komunismu

Celých 23 let trval spor bývalého komunistického funkcionáře a vysokoškolského pedagoga na fakultě architektury, který v osmdesátých letech zastával na fakultě funkci předsedy základní organizace KSČ. Ve sporu se bývalý pedagog domáhal písemné omluvy po dnes již bývalých studentech za obsah textu, který v měsíci lednu 1990 sepsali, podepsali a vyvěsili na nástěnce umístěné ve veřejných prostorách školy a také předali vedení fakulty, což bylo i argumentem ve sporu o výpověď z pracovního poměru, kterou následně pedagog dostal. I v tomto případě převážila svoboda projevu nad domnělým zásahem do osobnostních práv.