Svoboda vyznání a její limity Zdroj: Fotolia

Svoboda vyznání a její limity

Problematika svobody vyznání je v současnosti stále více a více aktuální, především díky tzv. migrační krizi, kterou Evropa v posledních měsících zažívá. Ve svém článku jsem se pokusila stručně vymezit pojem svobody vyznání, její právní zakotvení jak v právu lokálním, tedy v právním řádu České republiky, tak v právu evropském a závěrem jsem se zaměřila na některé judikáty, které jasně vymezily, kdy a za jakých podmínek je možné náboženskou svobodu jedince přiměřeně omezit.

Mgr. Helena Morozová

Právnická fakulta UK v Praze, Katedra teorie práva a právních učení

Mgr. Helena Morozová

Právnická fakulta UK v Praze, Katedra teorie práva a právních učení

Lidským právům se v naší společnosti přičítají čtyři atributy, a sice jejich nezadatelnost, což bychom mohli volně přeložit tak, že lidská práva nejsou výtvorem státní moci, jsou pouze státem uznána, čímž získávají svůj pozitivně právní charakter. Druhým atributem je jejich nezcizitelnost, tedy žádná osoba se jich nemůže platně vzdát, či svá práva přenést na jiného. Takové jednání by totiž bylo neplatné. Zároveň jsou lidská práva nezrušitelná, stát je nemůže svévolně rušit, aniž by se tím nedopustil protiústavního jednání. A především jsou nepromlčitelná, tedy plynutí času nemění ničeho na jejich vymahatelnosti. Jelikož se i svoboda vyznání řadí mezi jedny z nejzákladnějších lidských práv, zcela logicky nese všechny výše uvedené přívlastky. Nelze se však domnívat, že tomu tak bylo již od samého počátku.

Historický exkurz náboženskou svobodou

Již od doby starověkých států bylo náboženství spojujícím prvkem jednotlivých států či národů, které se právě na základě víry odlišovaly od jiných. Náboženství bylo v této době pevně semknuto se státem a státní mocí. Dodnes jsou nám známy „bohové“ bájného antického Řecka a jejich kulty, či bohové římského impéria. Právě na území Říma jde nejlépe pozorovat náboženskou jednotu celé říše, kdy jednotícím prvkem se stal po čase kult císaře. K oddělení náboženské sféry od státu tak došlo až s příchodem křesťanství, tedy asi prvního náboženství, které nebylo závislé na vymezeném státním území a tedy státní moci jako takové. Perzekuce a pronásledování křesťanů (např. za vlády císaře Nerona) položily základy pro vznik a rozvoj myšlenky náboženské svobody.

Ve spisech starověkých církevních teologů lze nalézt zmínky o náboženské svobodě, která již v této době je chápána jako lidské právo a rovněž jako právo přirozené. „Nicméně je to lidské právo a též právo přirozené, že každý může uctívat, co uzná za vhodné; vždyť náboženství druhého ani neprospěje ani neuškodí. Ale také nepřísluší náboženství nutit k náboženství, protože ono má být přijato dobrovolně a nikoli z přinucení; vždyť se i vyžaduje, aby oběti byly přinášeny ze svobodného rozhodnutí. A tak i když nás přinutíte k obětem, žádnou službu tím svým bohům neprokážete: Nemohou mít touhu po vynucené oběti, ledaže by byli svárliví, avšak bůh svárlivý není.“ [1]

První „uzákonění“ náboženské svobody můžeme najít v Reskriptu milánském z roku 313, ve kterém byla Konstantinem Velikým křesťanům a všem jiným dána možnost si svobodně zvolit náboženství, která sami chtěli. Křesťanům rovněž byla dána možnost neomezeně a svobodně své náboženství vykonávat.[2] Křesťanství však časem vytlačilo všechna původní náboženství, rovněž všechna ostatní náboženství byla pod vlivem křesťanství zatracována a křesťanství, které původně mělo přinést náboženskou svobodu, se stalo ještě v průběhu 4. století jediným možným a státem dovoleným náboženstvím, čímž byla náboženská svoboda osob vyznávajících jiná náboženství nemožná.

Myšlenka náboženské svobody nabyla na intenzitě v období reformačních hnutí, především díky snahám protestantů. Svoboda vyznání byl v této době chápána jako celková svoboda jedince mít vlastní názor a tento prosazovat. Kalvinisté chápali náboženskou svobodu nikoliv jako určitou milost, která je lidu dána jejich panovníkem, ale považovali ji za právní nárok každého člověka. Zastávali názor, že vyznání jedince je otázkou svědomí a moc nad svědomím nenáleží králi, ale Bohu, z toho důvodu není možné, aby se státní moc angažovala do osobního poměru mezi člověkem a Bohem.[3]

České země se v tomto období až do sedmnáctého století těšily nezvyklé náboženské toleranci, téměř až atypické pro zbylou Evropu. Tuto skutečnost lze třeba vyčíst z žádostí moravských stavů, která byla adresována králi Ferdinandovi I. a ve které stálo: „žádáme, aby jeden každý mohl svému Pánu Bohu svobodně a pokojně sloužiti podle toho, co by za dobré podle zákona božího a naučení poznal.“[4] Podobnou náboženskou toleranci zažívali i v sousedním Polsku, kde konvokačním sněmem v roce 1573 byl zaručen bezpodmínečný a trvalý smír mezi konfesemi a rovněž zde platil zákaz diskriminace z důvodu náboženského vyznání, a to jak v rámci soukromého práva, tak práva veřejného.[5]

Významným dokumentem, ve kterém byla obsažena myšlenka náboženské svobody, je bezesporu Augsburský náboženský mír z roku 1555, který zaručoval katolíkům a luteránům právo emigrovat z důvodů náboženského přesvědčení. Na augsburský mír navázal mír Vestfálský z roku 1648, který konečně zrovnoprávnil katolíky, kalvinisty a luterány.

Od dob Mikulovského míru z roku 1622 bývalo zvykem, že nový panovník zaručoval ve věcech víry a náboženství status quo ante. Stejné ujednání pak lze najít v mírových smlouvách olivské, nijmegenské, rijswijecké, hubertsburské nebo varšavské.[6]

Rovněž v tomto období docházelo k uzavírání smluv mezi křesťanskými státy a Tureckem, které měly zabezpečovat náboženskou svobodu pro křesťanské obchodníky, kteří za svou obživou putovali do Svaté země.

Později se myšlenka náboženské svobody začala objevovat i v dílech mnoha filozofů, nejvíce ji prosazoval především Hugo Grotius, na kterého navázal například John Locke ve svém díle Dopis o toleranci.

Přelomovým dokumentem v otázce náboženské svobody je však až revolucí vytvořené Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789, které mělo nemalý vliv na ústavní vývoj v řadě evropských zemí. Již v článku 10 tohoto pro-hlášení je uvedeno: „ Nikdo nesmí být stíhán pro své názory, i náboženské, jestliže jejich projev neporušuje veřejný pořádek stanovený zákonem."[7]

Další potřeba úpravy náboženské svobody se objevila v období 19. století, kdy došlo k rozpadu turecké nadvlády nad Balkánem. V souvislosti s tím vznikla řada smluv, které zaručovaly náboženskou svobodu jak pro nově vznikající státy, tak pro státy původní. Mezi nejvýznamnější z nich patří bezesporu smlouva berlínská z roku 1878, kterou se Bulharsko, Rumunsko, Srbsko a Černá Hora zavázalo k zákazu diskriminace z důvodu náboženského vyznání a k umožnění svobodného výkonu kultu.

Po první světové válce začala vznikat řada mezinárodních instrumentů, které měly za cíl chránit národnostní a náboženské menšiny. Prvním z nich byly menšinové smlouvy. Druhým nástrojem byly mírové smlouvy, které byly vnuceny poraženým státům první světové války. Třetím instrumentem byly dvoustranné smlouvy mezi jednotlivými státy (např. německo – polská dohoda o Horním Slezsku). A posledním nástrojem byla jednostranná prohlášení, která byla vyžadována při přijetí Albánie, Estonska, Lotyšska, Litvy, Finska a Iráku do Společnosti národů[8]. Avšak ani Pakt Společnosti národu neobsahoval univerzální vymezení náboženské svobody, jelikož ustanovení o náboženské svobodě se výslovně vztahovaly pouze na válkou poražené státy a na státy nově vznikající. U vítězných státu a států, které vznikly před válkou, byla nadále uplatňována zásada humanity.[9]

Konečně až hrůzy druhé světové války jasně ukázaly potřebu úpravy svobody vyznání v univerzálním mezinárodním právu. Dne 6. ledna 1941 sám americký prezident Franklin Delano Roosevelt ve své zprávě Kongresu o stavu Unie prohlásil, že aby bylo dosaženo bezpečnosti celého světa, je třeba, aby byly uzákoněny čtyři svobody, které se budou vztahovat na všechny obyvatele světa bez rozdílu. Těmi svobodami byly svoboda slova a přesvědčení, svoboda vyznání, svoboda od nedostatku a svoboda od strachu.[10] Sedm let po tomto projevu byla dne 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která ve svém článku osmnáct zakotvila svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Dále dne 16. prosince 1966 Valné shromáždění přijalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a rovněž Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Oba tyto pakty ve svých článcích zaručují jedincům svobodu jejich vyznání a dávají jim značnou ochranu před diskriminací. Na výše uvedené dokumenty navázaly další rezoluce, deklarace a smlouvy, především se však staly předlouhou pro právní zakotvení náboženské svobody ve většině demokratických států světa, ač sami osobě nebyly právně vynutitelné. Troufale si tak dovolím tvrdit, že ustanovení o náboženské svobodě, které bylo obsaženo ve Všeobecné deklaraci lidských práv, dalo základ pro vnímání náboženské svobody, tak, jak ji chápeme v dnešních dnech.

Pravý význam pojmu náboženská svoboda a jeho současné právní ukotvení

Z výše uvedeného je patrné, že snaha o uzákonění náboženské svobody provázela lidstvo téměř od počátku jeho věku. Důležité je však vymezit co to vlastně náboženská svoboda je a co si pod tímto pojmem představit. Pojem jako takový jde jen velmi těžko definovat, dovolím si zde použít slova D. Spratka, který se svobodou vyznání zabývá podrobněji, a který ve své již výše citované knize uvedl, že „Obsah náboženské svobody je velmi obtížné vymezit, zvláště pak ve vztahu k jiným lidským právům a svobodám. Náboženská svoboda bývá velmi více chápána intuitivně, právní normy i právní literatura se zabývají hlavně explikací náboženské svobody, protože její definiční ohraničení není bezproblémové."[11]

Právnický slovník náboženskou svobodu popisuje z ústavního hlediska, tak, že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Výkon těchto práv může být omezen pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.[12]

Náboženská svoboda by se rovněž dala definovat, jako právo být stoupencem jakékoliv formy náboženství, nebo naopak žádné, praktikovat, nebo se naopak vyhýbat projevům náboženského vyznání a také jako svoboda od zásahů státu do náboženského vyznání či uspořádání náboženství.[13]

Stručně tak náboženskou svobodu lze jednoduše definovat jako právo mít či nemít určité náboženské přesvědčení, toto přesvědčení svobodě měnit a veřejně jej demonstrovat potřebnými způsoby.

Dle mnoha autorů, kteří se problematikou svobody vyznání zabývají, je možné svobodu vyznání dělit na dvě složky a to složku forum internum a forum externum. Přičemž forum internum je chápáno jako svoboda mít své určité vnitřní náboženské přesvědčení. Dle Ústavního soudu ČR lze náboženskou svobodu vymezit především jako forum internum, tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možné zasahovat ze strany třetích osob a zejména ze strany veřejné moci. Jde o tzv. statut negativus, charakteristický vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož nemůže veřejná moc vstupovat.[14] Forum externum je pak chápáno jako svoboda zaručující jedinci projevovat jeho náboženské pře-svědčení navenek.[15]

Lze tedy konstatovat, že svoboda náboženství je rozsáhlou svobodou, která zasahuje jak do života lidí věřících, tak i do života lidí nevěřících. V současné době je proto upravena především normami mezinárodního práva a na základě mezinárodních smluv je tato úprava inkorporována do právních pořádků jednotlivých států, které jsou mezinárodními smlouvami vázány.

V první kapitole bylo pojednáno o Organizaci spojených národů a článku osmnáct všeobecné deklarace lidských práv. Proklamace svobody vyznání, obsažená v deklaraci, byla dále rozpracována v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 18 odst. 1 – 4, čl. 20 odst. 2) a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 13, odst. 3). Na naplňování těchto článků neustále dozírá Výbor pro lidská práva, který kontroluje zprávy, jenž mu předkládají členské státy, řeší stížnosti a vydává obecné komentáře. Ochrana náboženské svobody je rovněž zaručena Deklarací OSN z roku 1981 o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře.

Nelze opomenout právní úpravu náboženské svobody, která je obsažena v Evropské úmluvě o lidských právech, která byla ratifikována všemi členy Rady Evropy. Účelem této úmluvy bylo především vytvořit dokument, na základě kterého by se práva a svobody obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv staly právně závaznými a vynutitelnými. Ustanovení, která se výslovně týkají náboženské svobody lze najít v čl. 9čl. 14čl. 12 EÚLP, avšak svoboda vyznání je vyjádřena i v článcích, které se jí výslovně nezabývají, avšak je ji zde třeba dovodit.

Dokonce i v legislativě Evropské unie, která zpočátku rovinu lidských práv vůbec nereflektovala, lze v současnosti najít dokumenty, upravující svobodu vyznání. K dnešnímu dni je možné najít normy, jenž jsou významné pro náboženskou svobodu ve Smlouvě o Evropské unii, ve Smlouvě o fungování Evropské unie a především v Listině základních práv Evropské unie a v antidiskriminačních směrnicích. Dle mého názoru je nejvýznamnější článek 10 Listiny základních práv EU, který zní:

„1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů.

2) Právo odmítnout vykonávat vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“ [16]

V České republice je právní úprava svobody vyznání do značné míry odvozena od formulací obsažených ve výše uvedených mezinárodních smlouvách, které jsou do českého právního pořádku inkorporovány na základě čl. 10 Ústavy ČR. Jak však již bylo vysvětleno, svoboda vyznání patří mezi základní lidská práva a je tedy i výslovně upravena v článcích 15 a 16 Listiny základních práv a svobod, a to následovně:

Čl. 15

Svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 16

Každý má právo svobodně své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováním obřadu.

Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustavují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.

Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mrav-nosti nebo práv a svobod druhých.[17]

Jednotlivá obecná ustanovení Listiny jsou pak dále blíže konkretizovaná především v zákoně č. 3/2002 Sb., o církevních a náboženských společnostech, ve znění pozdějších předpisů.

Omezení náboženské svobody

Z citovaných článku Evropské úmluvy o lidských právech i z Listiny základních práv a svobod ČR vyplývá, že svobodu vyznání není možní chápat jako svobodu absolutní, ale v určitých případech ji může stát na základě zákona omezit.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 uvedl, že k omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky, musí tak stanovit zákon, omezení musí směřovat k legitimnímu cíli a rovněž toto omezení musí být omezením nezbytným v demokratické společnosti. Ústavní soud při tvorbě tohoto nálezu vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.[18]

Aby mohlo dojít k omezení náboženské svobody, musí být splněny všechny tři výše uvedené podmínky, není možné, aby byla splněna pouze jedna z nich. Soud by tak měl v případě, že bude přezkoumávat, zda nějaké omezení náboženské svobody je možné, v první řade zjistit, zda tyto podmínky byly naplněny.

Nutno mít však na paměti, že státní moci může být omezeno pouze forum externum, forum internum by být, pokud hovoříme o demokratických státech, nikdy omezeno nemělo.

Požadavek zákonné úpravy pro omezení náboženské svobody

Z výše uvedeného je patrno, že při rozhodování o omezení náboženské svobody by vždy v první řadě měl rozhodující soud zkoumat, zda k omezení došlo na základě zákonné úpravy. Zákon však soudem často není chápan ve formálním smyslu slova, nýbrž materiálně, tedy v tomto pojmu jsou zahrnuty i podzákonné předpisy a normy common law.[19] Evropský soud pro lidská práva vykládá pojem „předepsaný zákonem“ ve svých rozhodnutích tak, že musí jít o veřejnosti dostupný předpis, který je jasně formulovaný, a adresátu jsou z toho předpisu zřejmé možné následky.

Názorný příklad rozhodnutí ESLP, kterým bylo rozhodnuto o nezákonném omezení náboženské svobody, je rozsudek ESLP ze dne 5. 10. 2006 – Moskevská pobočka Armády spásy proti Rusku.

Mezi lety 1913–1923 fungovala na území Ruska moskevská pobočka Armády spásy. Následně byla rozpuštěna jako antisovětská organizace. Roku 1992 tato pobočka obnovila svou činnost a téhož roku byla registrována jako náboženská organizace. Roku 1997 začal na území Ruska platit nový zákon o náboženství, který zaváděl povinnost registrace všech již existujících náboženských organizací, a to nejpozději ke dni 31. 12. 1999.

V průběhu měsíce února 1999 podala i pobočka Armády spásy v souladu se zákonem žádost o registraci jako místní náboženská organizace. V srpnu téhož roku jí však byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že tato organizace je paramilitantní, podléhá zahraničnímu vedení a právě z těchto důvodů ohrožuje národní bezpečnost. Evropský soud se však s argumentací, která byla uvedena v odůvodnění zamítnutí žádosti, neztotožnil a poukázal na skutečnost, že tato organizace působila na území Ruska po dobu 7 let (1992– 1999) bez jakýchkoliv problémů. Nad rámec toho ESLP uvedl, že zamítnutí žádosti postrádá skutečný právní základ a ruské soudy nejednaly nestranně a neutrálně. Z tohoto důvodu tak dle ESLP došlo k porušení čl. 11 Úmluvy ve spojení s čl. 9 Úmluvy.[20]

Požadavek legitimního cíle pro omezení náboženské svobody

Jednotlivý výčet legitimních cílů je obsažen v Úmluvě, konkrétně těmito cíli jsou mravnost, ochrana práv a svobod jiných, zdraví, veřejná bezpečnost a ochrana veřejného pořádku. Pouze za účelem ochrany těchto hodnot může dojít k omezení náboženské svobody.

Omezením náboženské svobody z důvodů legitimního cíle se zabývá velké množství judikátů, nastíním zde však tři, které dle mého názoru tuto oblast dostatečně pokrývají. Prvním z nich je rozhodnutí ESLP ze dne 12. července 1978. Indický občan sikhského vyznání, trvale žijící ve Velké Británii si stěžoval, že VB trvale zasahuje do jeho svobody vyznání. Jeho víra mu předepisuje povinnost nosit turban. V průběhu let 1973 – 1976 byl britskou policií více než dvacetkrát pokutován, že při jízdě na motocyklu nerespektuje zákon o nošení ochranné helmy. Stěžovatel se však vždy odmítal podřídit předpisu, který mu jako účastníku provozu na pozemní komunikaci předepisuje povinnost nosit helmu právě s ohledem na jeho vyznání. Navíc koncem roku 1976 ve Velké Británii proběhla změna zákona, která nově sikhy vyjmula z povinnosti nosit při provozu na pozemních komunikacích ochrannou helmu. Evropský soud pro lidská práv i přes tuto legislativní změnu stěžovateli nevyhověl, jelikož dle názoru soudu je povinné nošení ochranné helmy nezbytným bezpečnostním opatřením a tedy zásah do práv stěžovatele není v rozporu s čl. 9 Úmluvy, neboť tento zásah je ospravedlněn cílem ochrany zdraví dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy.[21]

Ve druhém případě jde opět o stížnost proti Velké Británii, kdy stěžovatelem byl tentokrát britský občan, který byl zároveň v čele Sekulárního řádu druidů. Obsahem stížnosti v tomto případě byl globální zákaz vstupu do prostoru Stonehange v období jarního slunovratu. Zákaz byl vydán úřadem Anglického dědictví v únoru 1986 a to z důvodu, že v předchozím roce se v období slunovratu uskutečnil v prostorách Stonehange Free festival, během kterého došlo k násilným střetům mezi účastníky a policií. Zákaz byl dále odůvodněn rizikem ohrožení monumentu a rovněž ohrožením života třetích osob, jelikož v případě dalších konfliktů na tomto historickém místě by se monument mohl zřítit na přítomné lidi. Stěžovatel ve své stížnosti argumentoval tím, že druidové provádějí na území Stonehange v den slunovratu rituál, který má již více než tisíciletou tradici. V minulosti Stonehange patřil britskému národu druidů, kteří jej darovali státu za podmínky, že monument bude vždy otevřen veřejnosti. Druidové sami Free Festival neschvalují ani jej nikterak nepodporují, vznikl svévolně a jejich jediným cílem je vykonat v den slunovratu na posvátném místě svůj rituál. Oslava letního slunovratu je významnou součástí druidského náboženství a zákaz, který druidům neumožní tuto oslavu realizovat je porušením jejich práva podle čl. 9 Úmluvy, který garantuje náboženskou svobodu. Evropská komise pro lidská práva konstatovala, že výše uvedeným zákazem bylo do práva druidů na náboženskou svobodu zasaženo, avšak bylo nutno zkoumat, zda tento zásah byl důvodný. V první řadě komise shledala, že omezení je prováděné na základě zákona (Arhceological Areas Act 1979 a National Hertage Act 1983), čímž splňuje první podmínku. Případ dále uzavřela s odůvodněním, že zákaz vstupu do prostoru Stonehange v období letního slunovratu je rozhodnutím nezbytným z hlediska veřejné bezpečnosti a tedy tento zásah do práv dle čl. 9 Úmluvy je nezbytný pro ochranu veřejného pořádku a veřejného bezpečí, čímž nedošlo k porušení ustanovení čl. 9 Úmluvy.[22]

Ve třetím případě je stěžovatelem indický občan, mnich, žijící ve Švýcarku v roce 1966, kde založil švýcarskou náboženskou instituci s názvem „Divine Light Zentrum“. Obec „věřících“ se za krátkou dobu rozrostla a pro potřeby svých členů zakoupila několik nemovitostí. Časem ale vznikly nemalé problémy mezi členy náboženské instituce a jejich sousedy. Jelikož se nedařilo sousedské vztahy urovnat klidnou cestou, curyšská policie stěžovateli uložila varování, že pokud bude i nadále docházet k důvodným stížnostem na Divine Light Zentrum, bude jako vrcholný představitel této církve vyhoštěn. Po několika dalších incidentech s policií bylo v polovině roku 1973 rozhodnuto o vyhoštění stěžovatele z curyšského kantonu. Odvolání stěžovatele proti vyhoštění bylo zamítnuto. Hlavním důvodem pro jeho vyhoštění totiž nebyly sousedské spory, ale řada civilních a trestních řízení, která byla proti jeho osobě i Divine Light Zentru vedena. Rozhodnutí o vyhoštění však bylo z důvodu procesních pochybení roku 1975 federálním soudem zrušeno. Po několika měsících došlo k explozi v domě ředitele curyšské policie, stejně tak bylo objeveno několik nedetonovaných náloží okolo domu advokáta, který v řízeních vystupoval v postavení protistrany vůči Divine Light Zentrum. Roku 1976 byl stěžovat obviněn z trestného činu navádění k vraždě. Federální soud roku 1979 shledal stěžovatele vinným a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání 14 let a trest vyhoštění ze země na dobu 15 let. Stěžovatel se svou stížností domáhal konstatování porušení jeho práva na svobodu vyznání, jelikož jeho vyhoštění povede k likvidaci Divine Light Zentra. Naštěstí v tomto případě komise zcela jasně konstatovala, že čl. 9 Úmluvy sám o sobě negarantuje cizinci právo pobytu v určité zemi a jeho deportace není porušením čl. 9 Úmluvy, a i kdyby bylo, v tomto případě by šlo o legitimní omezení z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti  a  pořádku.[23]

Požadavek nezbytný v demokratické společnosti pro porušení svobody vyznání

V tomto případě si dovolím uvést příklad opět z Ruska, kdy pastor evangelické církve „Kristova milost“ v ruském městě požádal o povolení pořádat v létě roku 2002 mezi jedenáctou až třináctou hodinou veřejnou bohoslužbu v místním parku. Jeho žádost však byla zamítnuta s doporučením, aby napříště byly bohoslužby konány v registrovaném sídle církve nebo v jiných prostorách této církve. Rozhodnutí mu bylo odůvodněno s argumentem na zachování veřejného pořádku. Stěžovatel se pokusil proti tomuto zamítavému rozhodnutí odvolat, odvolací soud však potvrdil původní rozhodnutí. ESLP v tomto případě došel k závěru, že v daném případě došlo k zásahu do práv stěžovatele. Po přezkoumání vnitrostátní úpravy bylo ESLP konstatováno, že k omezení práva stěžovatele došlo na základě zákonné úpravy. Stejně tak byl ESLP zjištěn legitimní cíl zachování veřejného pořádku. Avšak v tomto případě nebylo shledáno žádné omezení v demokratické společnosti nezbytné. Soud konkrétně uvedl: „ Nebyl zde ani náznak, že by se domácí úřady pokusily v rámci svého rozhodovacího procesu zvážit potřebné náklady na zabezpečení toho, aby stěžovatelovo shromáždění mohlo pokojně proběhnout, a místo toho rovnou shromáždění zakázaly. Uchýlili se tak hned k nejradikálnějšímu opatření, jež popřelo stěžovatelovo právo na výkon práva shromažďovacího a práva na náboženské vyznání.“[24]

ESLP tak v daném případě konstatoval porušení čl. 9 Úmluvy a stěžovateli rovněž přiznal odškodnění.

Závěr

Závěrem je možné konstatovat, že problematika svobody náboženského vyznání a jejího omezení není jednoduchá. Lidé si v průběhu let musely toto právo tvrdě vybojovat a i v dnešní době si jej stále musí, stejně jako jiná práva, hájit. Není však možné si myslet, že pod pojem svobody vyznání je možné podřadit cokoliv a používat tohoto pojmu jako určitého štítu pro jinak zavrženíhodné jednání (viz např. případ Divine Light Zentrum). Je dobře, že stát může v určitých případech toto právo omezit, avšak je třeba, aby tak činil pouze v rámci a mezích zákona. Jelikož otázka možného omezení svobody vyznání budu jistě v blízké době i velmi aktuální před našimi soudy, přišlo mi nezbytné alespoň takto krátce se této problematice věnovat.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] HRDINA I. A. Texty ke studiu konfesního práva I. Evropa a USA. Praha: Karolinum, 2006, s. 28, ISBN 80-246-1095-7.

[2] Srov. s. HRDINA, I. A. Texty ke studiu konfesního práva I. Evropa a USA. Praha: Karolinum, 2006, s. 28, ISBN 80-246-1095-7.

[3] Srov. KUBA, J. Filosofie lidských práv a právo. Plzeň, ZČU, 1999, s. 7, ISBN 80-7082-540-5.

[4] KROFTA, K. Dějiny československé, Praha: Sfinx, 1946, s. 330.

[5] Srov. SPRATEK, D. Evropská ochrana náboženské svobody. Brno: L. Marek, 2008, s. 27–30, Deus et gentes, 11. ISBN 978-80-87127-13-1.

[6] SPRATEK, D. Evropská ochrana náboženské svobody. Brno: L. Marek, 2008, s. 27–30, Deus et gentes, 11. ISBN 978-80-87127-13-1.

[7] HRDINA, I. A. Texty ke studiu konfesního práva I. Evropa a USA. Praha: Karolinum, 2006, s. 138. ISBN 80-246-1095-7.

[8] Srov.: SUDRE, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Brno: MU. 1997, str. 29. ISBN 80-210-1485-7.

[9] Srov.: MRÁZEK, J. Ochrana menšin z hlediska mezinárodního práva. Právník, 1993, roč. 132, č. 6, s. 478–479. ISSN 0231-6625

[10] Srov.: President USA F. D. Roosevelt vytyčuje čtyři svobody, dostupné na http://www.fronta. cz/kalendar/roosevelt-ctyri-svobody

[11] SPRATEK, D. Evropská ochrana náboženské svobody. Brno: L. Marek, 2008, s. 13, Deus et gentes, 11. ISBN 978-80-87127-13-1.

[12] HENDRYCH, D. Právnický slovník, 3., podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-059-1, dostupné z: www.beck-online.cz

[13] GARNER, B.A. Black’s law dictionary, 8th ed. St. Paul: Thomson/West: 2004, s. 689. ISBN 0314151990.

[14] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Publikováno ve sbírce nálezu a usnesení Ústavního soudu pod č. 146/2002 USn.

[15] SPRATEK, D. Evropská ochrana náboženské svobody. Brno: L. Marek, 2008, s. 16, Deus et gentes, 11. ISBN 978-80-87127-13-1.

[16] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

[17] Listina základních práv a svobod ČR.

[18] Srov. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 146/2002 USn.

[19] Srov. SPRATEK, D. Evropská ochrana náboženské svobody. Brno: L. Marek, 2008, s. 97, Deus et gentes, 11. ISBN 978-80-87127-13-1.

[20] Srov. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. dubna 2007. Scientologické církve v Moskvě proti Rusku, stížnost č. 18147/02.

[21] Srov. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. července 1978, X. proti Spojenému království, stížnost č. 7992/77.

[22] Srov. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. července 1987, A.R. M. Chappel proti Spojenému království, stížnost č. 12578/76.

[23] Rozhodnutí Evopské komise pro lidská práva ze dne 19. března 1981, Omkarananda a Divine Light Zentrum proti Švýcarsku, stížnost č. 8118/77.

[24] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. října 2007, Barankěvič proti Rusku, stížnost č. 10519/03.

ESLP lidská práva ústava Weyrův den právní teorie svoboda vyznání limity svobody vyznání

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články