Uspořádání soudní soustavy v České republice Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SayACTION

Uspořádání soudní soustavy v České republice

Úvahy nad justiční reformou dlouhodobě rezonují českou společností a navazují na snahy o posílení nezávislosti a zvýšení efektivity a důvěryhodnosti justice. Kromě v poslední době velmi diskutované problematiky reformy správy soudnictví je třeba se zaměřit rovněž na otázku uspořádání soudní soustavy a rozmístění jednotlivých soudů v České republice.

prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.

prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda Nejvyššího soudu ČR

prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda Nejvyššího soudu ČR

Rozložení soudů, tedy tzv. systém soudní mapy, je totiž úzce provázán se zajišťováním přiměřené délky řízení, právem na přístup k soudu, srozumitelností a dostupností justice vůči společnosti a jejím občanům,[1] což jsou otázky, které všechny souvisejí s důvěrou veřejnosti v nezávislou a efektivní justici, jako základu demokratického právního státu založeného na uplatňování většinové vůle lidu, ale se zároveň zdůrazňovanou ochranou lidských práv (občanských a politických) a základních svobod jedince (tedy i menšiny), která je zajišťována zpravidla prostřednictvím rozhodování soudů.[2] Rozložení soudů proto není pouhým „technickým“, respektive organizačním, aspektem soudního systému, ale naopak je nedílným předpokladem posilování efektivity soudnictví a souvisejícího zvyšování důvěry justice v očích občanů.

Problematikou efektivnosti soudního řízení a jeho přiměřené délky ve vztahu k složitosti případů i celkové zatíženosti soudů se zabývají Evropská komise pro efektivitu justice (The European Commission for the Efficiency of Justice – dále jen „Komise CEPEJ“) i Rada Evropy, které ve svých analýzách uvádějí aktuální statistiky poskytující přehled o situacích v jednotlivých evropských zemích.[3] V roce 2014 uspořádal Nejvyšší soud České republiky mezinárodní konferenci zabývající se délkou řízení a tzv. soudním managementem: efektivním nakládáním se soudním spisem za účelem co nejrychlejšího vyřízení věci. Jak vyplynulo ze závěrů konference, s potížemi ohledně délky řízení se potýká řada evropských zemí, přičemž hlavní příčiny tohoto problému tkví ve stále větším přetížení soudů a složitosti případů, vyšších požadavcích na procesní čistotu projednávání jednotlivých případů a v nedostatečném množství a přístupu ke zdrojům, které by měl justici poskytovat zákonodárce.[4] Návrhy na způsoby řešení předkládá i Evropská síť rad soudnictví (The European Network of Councils for the Judiciary – dále jen „ENCJ“), která ve své zprávě o soudní reformě z roku 2012 klade důraz na „potřebu restrukturalizace soudnictví, snížení počtu řešených případů, zjednodušení soudních procesů, zlepšení managementu soudních řízení a systému přidělování kauz, zavedení nových technologií a efektivnějšího financování soudního systému.“[5]

Je to právě délka soudního řízení, která je v souvislosti se soudními reformami vnímána jako významný aspekt volající po změně na základě obecného pravidla justice delayed, justice denied (spravedlnost opožděná, spravedlnost upřená). V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) je požadavek přiměřené lhůty jedním z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP klade důraz na takový výkon soudnictví, v rámci něhož průtahy v řízení nenarušují jeho účinnost a věrohodnost (Koktavá proti České republice, rozsudek ze dne 2. 12. 2003 č. stížnosti 45107/98, § 48), přičemž v trestních řízeních je třeba zamezit tomu, aby obviněný nebyl příliš dlouho vystaven svému obvinění a aby bylo rozhodnuto o důvodnosti tohoto obvinění (Wemhoff proti Německu, rozsudek ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64, § 18). Přiměřenost lhůty ESLP zkoumá ve světle konkrétních okolností daného případu na základě čtyř základních kritérií, a to složitosti věci, chování stěžovatele, postupu státních orgánů a významu řízení pro stěžovatele (srov. Frydlender proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. stížnosti 30979/96, § 43; ze starších rozhodnutí např. Süβmann proti Německu, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 9. 1996, č. stížnosti 20024/92, § 48). K tomu ESLP ještě zohledňuje počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána, neboť i tento faktor délku řízení ovlivňuje. ESLP však vzhledem k tomu, že se vždy zabývá délkou lhůty ve světle konkrétních okolností případu, nikdy neformuloval ve své judikatuře, jakou délku řízení pokládá za přiměřenou v obecné rovině[6], naopak v řadě projednávaných věcí poukazoval na to, že případy je nutno posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech (např. Remes proti Finsku, rozhodnutí ze dne 9. 2. 2010, č. stížnosti 21367/07, oddíl A). Možnost široké interpretace tohoto pojmu však může vést k většímu množství zdlouhavých soudních procesů, které mají neblahý dopad na efektivní fungování justice i její důvěryhodnost v očích veřejnosti.

Rozmístění soudů v tzv. systému soudní mapy se obvykle odvíjí od celkového hospodářského vývoje a s ním spojených přesunů a migrace obyvatelstva. Tyto faktory se nicméně časem mohou měnit, čímž dochází k tomu, že rozložení soudů nekoresponduje se skutečnými společenskými potřebami a aktuálním demografickým vývojem. Nerovnoměrné zastoupení soudců v jednotlivých soudních obvodech, existence příliš malých nebo naopak příliš velkých soudních obvodů, často vedou k problémům, kupř. se specializací, citelným zejména u řešení složitých případů vyžadujících specifické právní znalosti. Nerovnoměrnost zastoupení soudců v jednotlivých soudních obvodech a příliš malé soudní obvody mohou navíc způsobovat řadu problémů souvisejících s možností flexibilně reagovat na jakékoliv personální změny, což se samozřejmě odráží na fungování soudů a na celkové délce řízení. Poslední vývoj ve světě z těchto důvodů ukazuje, že "princip teritoriality, zaměřený zejména na geografické umístění soudu, postupně ustupuje organizačnímu standardu vycházejícího z funkčnosti a z nutnosti zohledňovat požadavky specializace",[7] a proto se mnoho z reforem soudních soustav v Evropě týká právě problematiky racionalizace a reorganizace soudů.[8]

Otázka reformy uspořádání soudů je přitom jedním z důležitých témat v řadě evropských zemí. Na potřebu reforem v této oblasti reagují i nadnárodní dokumenty. Kupříkladu tzv. Vilniuská deklarace ENCJ z roku 2011 ve svých doporučeních konstatuje, že nové prostředí je příležitostí pro přijetí opatření a zlepšení efektivity soudů, a to přehodnocení soudní mapy, reformu procesů vnitřní organizace soudů a využívání informačních a komunikačních technologií.[9] Komise CEPEJ pak v reakci na probíhající změny a související reformní potřeby vytvořila směrnici o vytváření soudních map[10], jejímž cílem je poskytnout určitý rámec pro případné provádění reforem.

Výše nastíněné problémy související s uspořádáním soudů jsou přitom dlouhodobě patrné i v České republice, kde soudní mapa vykazuje na jedné straně nedostatky spojené s nerovnoměrným zastoupením a nedostatečnou flexibilitou při přidělování soudců v návaznosti na zvýšený nápad nebo zvláštnosti určité agendy, tak s uspořádáním neodpovídajícím správnímu členění na straně druhé. V současné době máme v České republice z hlediska velikosti velmi nevyrovnané zejména okresní soudy, neboť existují soudy s počtem přesahujícím 80 soudců (např. Městský soud v Brně, který má 83 soudců), ale i soudy se 6 (např. Okresní soud Prachatice) či 7 soudci (např. Okresní soud Rokycany nebo Okresní soud Jeseník). Členění stávající soudní soustavy pak vychází ještě z prvorepublikového uspořádání (navazujícího na rakousko-uherské soudnictví) a již po delší dobu neodpovídá územně správnímu uspořádání státu ani aktuálním potřebám v oblasti soudnictví. Soudní obvody nekorespondují se stávajícím rozložením okresů a krajů, což je situace pro veřejnost značně nepřehledná.

Pokud tedy chceme dostát požadavkům na efektivní soudnictví, respektující maximu justice delayed, justice denied (tedy spravedlnost opožděná, spravedlnost upřená), která se promítá i ve shora uvedené rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva,[11] musíme usilovat o nastolení stavu rovnoměrného vytížení všech soudů, tak, aby do budoucna nedocházelo k diametrálním rozdílům v délce projednávání a rozhodování věcí. Jestliže totiž společnost vnímá soudní řízení jako nepřiměřeně dlouhé, ztrácí důvěru v soudní instituce, přičemž i Ústavní soud ve vztahu k důvěře v justici v nálezu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, publikovaném pod č. 45 ve sv. 48 Sb. nál. a usn. ÚS ČR (odst. 37), trefně připomíná slova Honoré de Balzaca, že „nedostatek důvěry v soudnictví je začátkem konce společnosti“. Oslabování důvěry veřejnosti v situaci, kdy jsou soudy v některých soudních obvodech schopny dostát požadavku na přiměřeně dlouhé soudní řízení, zatímco jiné nikoli, je přitom nevyhnutelné. Nelze totiž očekávat, že občané budou dlouhodobě chápat důvody vedoucí k danému stavu, za který odpovídá nikoli justice, ale stát, tedy Česká republika, který je povinen vytvářet náležité podmínky pro výkon soudnictví jednotlivými soudy (viz kupř. Buchholz proti Německu, č. 7759/77, rozsudek ze dne 6. 5. 1981, § 51, Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 3. 2006, § 224, nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 475/03, uveřejněný pod č. 7 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04, uveřejněný pod č. 56 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Při úvahách o novém uspořádání soudní soustavy a soudní mapy v České republice je přitom zřejmé, že nelze abstraktním způsobem stanovit optimální velikost soudu; ta musí odrážet dotčenou populaci, nápad, komplexnost případů, i specializaci soudů.[12] Také směrnice Komise CEPEJ nicméně poukazuje na skutečnost, že příliš malé, stejně jako nepřiměřeně velké soudy, jsou neefektivní,[13] proto je potřeba hledat kompromis, který bude z hlediska zajištění kvality a efektivity rozhodování optimálním. Kromě změn v rámci velikosti soudních obvodů můžeme uvažovat rovněž o flexibilnějším uspořádání umožňujícím dočasné „zapůjčení“ soudce mezi soudy[14], které by umožnilo reagovat zejména na nestandardní situace a napomáhalo tak odstraňovat nepřiměřené výkyvy v délce řízení. Jakékoliv nastíněné úvahy ohledně uspořádání soudů ale musí být systematické a koncepční s tím, že klíčový důraz je nutné klást na reformu soudů prvního stupně, které určují podobu dalšího průběhu řízení a jsou rozhodující i z hlediska efektivity justice.

V tomto ohledu lze poukázat na dlouhodobé snahy o zřízení Krajského soudu v Liberci,[15] které v poslední době vedly k další debatě o vytvoření Krajského soudu v Pardubicích, eventuálně v dalších krajských městech, kde prozatím samostatné krajské soudy chybí. Přitom toto úsilí je spojeno i s přesunováním některých okresních soudů, které byly dosud začleněny pod některý stávající krajský soud či krajské soudy, pod nový krajský soud (u zřizovaného Krajského soudu v Liberci by to měl být např. Okresní soud v Semilech, dosud patřící pod Krajský soud v Hradci Králové[16]). Obdobné ad hoc budování nových krajských soudů, byť odpovídající stávajícímu správnímu uspořádání, nicméně v kontextu výše uvedeného, není ideálním řešením, jelikož přináší nekoncepční zásahy do soudní soustavy, jež nereflektují potřeby systematické reformy postupující od základů, tedy od soudů prvního stupně (nyní nazývaných okresní – srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Navrhované změny, které jsou zřejmě motivovány hlavní snahou posílit v tomto směru postavení krajských měst a přizpůsobit soudní soustavu současnému správnímu uspořádání republiky, představují při stávající soudní soustavě stále založené na předchozím správním uspořádání, nekoncepční řešení, jež nejen neodstraní systémové potíže české justice, ale naopak může vést ještě k jejich prohloubení.

Analýza situace v zahraničí

Základem pro systematické úvahy na změnu uspořádání soudní soustavy přitom mohou být zkušenosti z jiných evropských zemí, které přistoupily k reformám uspořádání soudní soustavy. Konkrétně se jednalo o příklady Belgie, Bulharska, Francie, Dánska, Finska, Švédska, Nizozemí, Maďarska, Itálie a Německa. Přestože analýza provedená Nejvyšším soudem naznačuje obtížnost dovozování zobecňujících závěrů či doporučení, na příkladu výše uvedených zemí lze jednoznačně vysledovat několik trendů. Legislativní návrhy reforem obvykle vycházely z hodnocení aktivity a výkonnosti jednotlivých soudních obvodů. Většina států přistupovala k rušení malých soudů s nízkou výkonností (respektive nízkým nápadem). Jako příklad lze zmínit Belgii, kde došlo ke zvětšení soudních okresů a snížení jejich počtu z 27 na 12, čímž byly sledovány cíle zefektivnění fungování soudů, respektování teritoriálního rozčlenění, posílení mobility soudců a umožnění výraznější specializace.[17] Výraznou racionalizací prošla od roku 2007 i Francie, kde se snížil celkový počet soudů z 1190 na 863, přičemž základními kritérii pro úpravu upořádání byla hranice minimální aktivity (explicitně stanoven nápad soudu), demografická a geografická hlediska a dopravní dostupnost soudů.[18]  Obdobně v Nizozemsku došlo s účinností k 1. lednu 2013 k zvětšení soudních obvodů (a snížení počtu soudů prvního stupně z 19 na 11), protože před reformou byly soudy příliš malé, což vedlo k nízkému počtu soudců a snižovalo možnost zajištění kvality poskytování spravedlnosti.[19] Výrazné změny proběhly i v Dánsku, kde byl zákon o justiční reformě přijat v roce 2006. V první řadě tak došlo k zredukování počtu nejmenších soudních obvodů z 82 na 24.[20] Zajímavé jsou rovněž reformní snahy v Itálii, kde reforma soudní mapy probíhala v letech 2012–2013, přičemž došlo k personálním přesunům, regulacím velikosti soudů a částečnému rušení některých soudů.[21] Proces usilující o efektivnější soudní soustavu v Itálii ale neustále probíhá. K obdobným krokům pak přistoupilo např. Chorvatsko, Finsko nebo Portugalsko.

Velký důraz byl přitom kladen na specializaci soudů, nebo vytváření zvláštních specializovaných senátů fungujících napříč soudy, což poukazuje na jistý trend odklonu od uspořádání na základě pouhého kritéria teritoriality, a příklonu k funkčním aspektům.[22] Reformy soudní soustavy ale samozřejmě nebyly izolované, neboť zpravidla je doprovázela vyšší elektronizace justice, zavádění videokonferencí, elektronické komunikace, apod. Je však nutné zmínit, že zvětšování soudních obvodů a zmenšování počtu soudů nebylo nutně spojeno s „fyzickým“ rušením soudních budov nebo rušením pracovních míst. Často se jednalo o snižování počtu soudů ve smyslu organizační restrukturalizace, která umožnila větší specializaci soudců a jejich přidělování v návaznosti na konkrétní potřeby soudu[23], tím pádem větší flexibilitu a efektivitu při řešení problémů. To je možnost, o které lze bez pochyby uvažovat i ve vztahu k české soudní soustavě a soudní mapě.

Systematický a koncepční přístup k reformě v České republice

Výše uvedené úvahy samozřejmě vedou k otázce, jak co nejsystematičtěji a nejkoncepčněji vyřešit, podle mého názoru, nezbytnou reformu soudní soustavy a soudní mapy v České republice. Opakovaně zdůrazňuji, že pozornost je nutné zaměřit na soudy prvního stupně, které jsou z hlediska velikosti i zatížení značně nevyrovnané. Snahy o řešení problémů ad hoc na úrovni některých krajských soudů, příp. rušení vrchních soudů, nevyřeší problém tzv. vícerychlostní justice, jenž má kořeny již v nerovnoměrném zatížení soudů okresních. Reforma soudní mapy České republiky by každopádně měla vycházet z pečlivé analýzy dostupných informací, stanovení jasných cílů a kritérií, na základě kterých bude budována nová soudní soustava. V žádném případě by ale změny neměly vést k omezení přístupu ke spravedlnosti, tedy přístupu k soudu, a jak zdůrazňuje i Poradní výbor evropských soudů, k případným změnám soudních obvodů, respektive k případnému rušení soudů, by v žádném případě nemělo být přistupováno z politických důvodů.[24]

Nutno podtrhnout, že kritéria pro rozhodování o snižování počtu soudů musí být uzpůsobena podmínkám konkrétní země. Zkušenosti z jiných zemí, přestože jsou jednoznačně cenné, inspirativní a mohou napomoci vyvarovat se případných chyb, v tomto ohledu nejsou vždy zcela přenositelné. U většiny reforem nicméně převládá hodnocení výkonnosti a velikosti nápadu, za předpokladu zohlednění podílu populace spadajícího do jurisdikce soudu, zajištění specializace soudů či senátů jednotlivých soudů, přístupu k soudu (resp. dopravní dostupnosti) nebo různých, zejména geografických, odlišností. To jsou kritéria, ze kterých je možné určitě vyjít i při úvahách nad uspořádáním soudů v České republice. Lze poukázat i na směrnici Komise CEPEJ o vytváření soudních map[25], která uvádí, že „soudní geografie“ má usilovat o nastolení rovnováhy mezi faktory jako jsou (1) přístup ke spravedlnosti (ve smyslu blízkosti soudů k občanům), (2) minimální velikost soudu, která ještě dokáže zaručit zajištění příslušných kompetencí, specializací apod., (3) redukce nákladů veřejné správy (a její optimalizace), a konečně (4) maximalizace kvality a adekvátního výkonu spravedlnosti.

Úspěšnému provedení reformy tak musí nezbytně předcházet co nejpřesnější zhodnocení současného stavu, a to za využití úplných a přesných informací o fungování soudů a určení správných hodnotících indikátorů, které pomohou identifikovat zdroje problémů. Dalším nezbytným krokem je nastavení konkrétní cílů a kritérií, k nimž reforma směřuje, především se zřetelem na konkrétní požadavky českého soudního systému. V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že kromě souladu se správním uspořádáním České republiky je potřeba zohledňovat i funkční aspekty. Komise CEPEJ rovněž zdůrazňuje, že kromě demografických změn stoupá poptávka po vysoké odbornosti a specializaci. Mezi hlavní faktory, které by měly být při vytváření hodnotících indikátorů zohledněny, proto řadí: (1) hustotu zalidnění, (2) velikost soudu, (3) průběh řízení a nápad, (4) geografické umístnění, infrastrukturu a dopravní dostupnost. Nad rámec uvedených kritérii pak ale jako doplňující faktory uvádí: (5) míru elektronizace justice, (6) vybavení soudů (telefon/video) a kulturní vyspělost, (7) míru podnikání, (8) dostupnost alternativních způsobů řešení sporů a mediace, (9) dostupnost právní pomoci a (10) nábor soudců a dalšího justičního personálu.[26]

Úspěch reformy tak do velké míry závisí na jasném vytyčení cílů a vytvoření systému hledisek umožňujících jejich dosažení. Až pak se můžeme pokoušet o přesný návrh revize soudní mapy. Přestože na nezbytnost reformy s důrazem na rovnoměrné vytížení jednotlivých soudů bylo opakovaně poukazováno, zatím chybí systematická diskuze, která by se pokusila o vytyčení cílů obdobné reformy. Opakovaně je nutné zdůraznit, že různá ad hoc řešení mohou napomoci dočasně vyřešit lokální problémy, neřeší však systémové otázky objevující se v české soudní soustavě.

Systematický přístup by se přitom neměl odrážet jenom v jasné definici cílů a vymezení kritérií pro reformu samotné soudní mapy a její provedení. Cíl reformovat uspořádání soudů musí jít ruku v ruce s nezbytností novelizovat civilní a trestní procesní předpisy, zejména v oblasti pravomoci a příslušnosti soudů a průběhu soudního řízení. Úprava řízení, vymezení odklonů a alternativních způsobů řešení sporů jsou faktory, které výrazným způsobem determinují zatížení soudů. Otázka rozložení soudů tak nemůže být izolována od zmiňovaných procesních reforem, jelikož jakákoliv změna týkající se kupř. pravomoci soudů, jak ostatně ukázala diskuze ohledně snahy o převedení kompetence řešení účastnických sporů o peněžitá plnění v oblasti elektronických komunikací na soudy,[27] byť se zatím toto „nebezpečí“ podařilo odvrátit (viz usnesení Vlády ČR ze dne 11. dubna 2016 č. 314[28]), může mít nebývalý dopad na zatížení soudů. Proto je nezbytné systematicky a koncepčně uvažovat nejenom nad samotným uspořádáním soudů, ale tyto úvahy je nezbytné zasadit do širšího rámce reformy justice jako celku, včetně rekodifikace procesních předpisů a dalších odpovídajících kroků. Jak zdůrazňuje i Poradní výbor evropských soudů ve své zprávě k výzvám pro soudcovskou nezávislost a nestrannost v členských státech Rady Evropy z letošního roku, změny soudního systému musí být doprovázeny přiměřenými finančními, technickými a procesními opatření, jakož i dostatečnými lidskými zdroji. Jinak hrozí nestabilita výkonu soudnictví, která může být mylně vnímána jako pochybení při správě nového systému ze strany justice.[29] 

Závěr

Můžeme tedy závěrem zdůraznit, že nezbytné je usilovat o nastolení stavu rovnoměrného vytížení všech soudů, aby do budoucna nedocházelo k diametrálním rozdílům v délce projednávání a rozhodování věcí, kterých jsme v současné době svědky zejména u okresních soudů rozhodujících v prvním stupni.  Přestože se objevují snahy o zásahy na úrovni krajských soudů či soudů vrchních, dlužno říci nekoncepční a motivované spíše politicky, pozornost je nutné zaměřit zejména na koncepční řešení problematiky soudů prvního stupně, jejich počet, velikost, vytíženost a přizpůsobení stávajícímu územnímu členění. Jenom při tomto přístupu je totiž možné zlepšovat efektivitu soudnictví, dostupnost rozhodování pro všechny občany v přiměřené době, a tím neustále posilovat důvěru společnosti v justici. Hnacím motorem reformy tak musí být změny od základu soudní soustavy, tedy od soudů prvního stupně (nyní zejména okresních), kde se vytváří základ efektivního a bezprůtahového projednávání rozhodujícího počtu všech soudních případů v České republice. Teprve v návaznosti na toto koncepční a situaci v České republice odpovídající řešení je možno se zabývat uspořádáním a kompetencemi soudů druhého stupně a vyřešit jak dlouhodobě diskutovanou otázku, zda zachovat čtyřčlánkovou soudní soustavu nebo směřovat k soudní soustavě tříčlánkové, tak i navazující otázky týkajících se celé soudní soustavy.

Reforma justiční soustavy a v té souvislosti i soudní mapy v České republice samozřejmě nebude jednoduchým úkolem. Proto musí vycházet z pečlivé analýzy dostupných informací, stanovení jasných cílů a kritérií a vymezení hodnotících indikátorů, na nichž bude justiční reforma založena. Jenom tak totiž může skutečně naplnit zamýšlené cíle. Proto pevně věřím, že se bude pokračovat v diskuzi i k tomuto dalšímu aspektu justiční reformy, který vnímám společně s otázkou vytvoření Nejvyšší rady soudnictví jako klíčový moment pro posilování nezávislé, efektivní a důvěryhodné justice v České republice. 

Autor děkuje Mgr. Bc. Alžbetě Králové a Ivoně Večerkové za zpracování podkladů a rešerše k problematice reforem soudních map.


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

 


[1] Srov. ELAINE, M. Balancing Territoriality and Functionality; Specialization as a Tool for Reforming Jurisdiction in the Netherlands, France and Germany. International Journal For Court Administration, 2008, roč. 1, č. 2, s. 2–9. Dostupné z: http://www.iaca.ws/files/LWB-Elaine_Mak.pdf, s. 2.

[2] Tato koncepce se neopírá o doktrínu neomezené moci lidu, ale spíše o teorii dělby moci. V té souvislosti lze říci, že vlastně teprve soudobý růst významu ústavního soudnictví a mezinárodní soudní ochrana lidských práv nastolují rovnovážnou dělbu moci, tj. takovou, kde justice není slabším partnerem. Srov. k tomu např. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J. Teorie práva. Praha: CODEX Bohemia, 1997, s. 167 – 181; dále srov. GERLOCH, A. Teorie práva. Dobrá voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2000, s. 141 – 152.

[3] CEPEJ. Report on "European judicial systems – Edition 2014 (2012 data): efficiency and quality of justice"; a European Commission. The 2015 EU Justice Scoreboard. European Union.

[4] WALLACE, J. C. Jak se moderní soud vyrovnává s vysokým počtem nevyřízených věcí? Referát přednesený na konferenci Nejvyššího soudu k problematice délky soudního řízení v Brně dne 24. 9. 2014.

[5] ENCJ. Report on Judicial Reform in Europe 2011–2012. Dostupné z: http://www.encj.eu/images/stories/pdf/GA/Dublin/encj_report_judicial_reform_def.pdf, s. 5.

[6] POSPÍŠIL, I. POPOVIČOVÁ, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fixe a soudní realita. Státní zastupitelství, 2013, roč. XI., č. 2, s. 10–17.

[7] ELAINE, M. Balancing Territoriality and Functionality; Specialization as a Tool for Reforming Jurisdiction in the Netherlands, France and Germany. International Journal For Court Administration, 2008, roč. 1, č. 2, s. 2–9. Dostupné z: http://www.iaca.ws/files/LWB-Elaine_Mak.pdf, s. 2.

[8] ENCJ. Judicial Reform in Europe Report 2011-2012. Dostupné z: http://www.encj.eu/images/stories/pdf/GA/Dublin/encj_report_judicial_reform_def.pdf, s. 6–8.

[9] Bod 3 doporučení Vilniuské deklarace. ENCJ. Vilnius Declaration, Vilnius, 8.–10. června 2011. Dostupné z: http://www.encj.eu/images/stories/pdf/GA/Vilnius/encj_vilnius_declaration.pdf.

[10] Směrnice z června 2016, revidované znění směrnice viz CEPEJ. Revised Guidelines on the Creation of Judicial Maps to Support Access to Justice within a Quality Judicial System. 6. prosince 2013. Dostupné z: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage=2856829&SecMode=1&DocId=2043104&Usage=2.

[11] Ve vztahu k České republice viz kupříkladu Koktavá proti České republice, č. 45107/98, rozsudek ze dne 2. 12. 2003, § 48.

[12] CEPEJ. Territorial jurisdiction [CEPEJ(2003)18 (D3)]. Štrasburk, 5. prosince 2003. Dostupné z: https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=1031485&Site=COE&direct=true.

[13] CEPEJ. Revised Guidelines on the Creation of Judicial Maps to Support Access to Justice within a Quality Judicial System. 6. prosince 2013. Dostupné z: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage=2856829&SecMode=1&DocId=2043104&Usage=2, s. 7.

[14] CEPEJ. Territorial jurisdiction [CEPEJ(2003)18 (D3)]. Štrasburk, 5. prosince 2003. Dostupné z: https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=1031485&Site=COE&direct=true.

[15] Sněmovní tisk 539/0. Projednávání tisku je navrženo na pořad 44. schůze (od 12. dubna 2016).

[16] Viz bod 3 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk 539/0), podle kterého patří do obvodu Krajského soudu v Liberci obvody okresních soudů v České Lípě, Jablonci nad Nisou, Liberci a Semilech a bod 5 přechodných ustanovení návrhu zákona.

[17] Le nouveau paysage judiciaire devient une réalité. Service public fédéral: Justice. Pub. 1. 4. 2014. Dostupné z: http://justice.belgium.be/fr/ordre_judiciaire/reforme_justice/nouvelles/news_pers_2014-04-01.jsp.

[18] DAËL, S. JANAS, M. BAKRY, M. Mission sur l´evaluation de la carte judiciaire. Pub. 10. února 2013. Dostupné z: http://www.justice.gouv.fr/art_pix/1_1_Rapport_Dael_missioncartejudiciaire_2013.pdf.

[19] VAN DIJK, F. KOUWENHOVE, R. Judicial Reform in the Netherlands: 2014. Der Rechtspraak. Council of the Judiciary. Sdu 2014. Dostupné z: https://www.rechtspraak.nl/SiteCollectionDocuments/judicial-refrom-in-the-Netherlands-2014.pdf

[20] Sciences Po Strasbourg Consulting. Comparative study of the reforms of the judicial maps in Europe. 2012. Dostupné z: https://www.coe.int/t/DGHL/COOPERATION/CEPEJ/quality/rapport_SPSC_en_final.pdf, s. 9.

[21] CEPEJ. Revised Guidelines on the Creation of Judicial Maps to Support Access to Justice within a Quality Judicial System. 6. prosince 2013. Dostupné z: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetImage=2856829&SecMode=1&DocId=2043104&Usage=2, s. 5.

[22] Srov. ELAINE, M. Balancing Territoriality and Functionality; Specialization as a Tool for Reforming Jurisdiction in the Netherlands, France and Germany. International Journal For Court Administration, 2008, roč. 1, č. 2, s. 2–9. Dostupné z: http://www.iaca.ws/files/LWB-Elaine_Mak.pdf, s. 2.

[23] Viz kupříkladu průběh reformy v Belgii a první etapa reformy v Chorvatsku.

[24] Consultative Council of European Judges (CCJE). Challenges for judicial independence and impartiality in the member states of the Council of Europe. 24. března 2016. Dostupné z: http://www.coe.int/t/DGHL/cooperation/ccje/textes/SGInf(2016)3rev%20Challenges%20for%20judicial%20independence%20and%20impartiality.asp, bod 15.

[25] CEPEJ. Guidlines on Creation of Judicial Maps to Support Access to Justice within a Quality Judicial System, cit. výše.

[26] CEPEJ. Guidlines on Creation of Judicial Maps to Support Access to Justice within a Quality Judicial System, cit. výše.

[27] Dle posledních informací zůstane agenda sporů o peněžitá plnění v oblasti telekomunikačních sporů v rukou ČTÚ, informace dostupná z: http://www.ceska-justice.cz/2016/03/pelikan-ustupuje-soudcum-spory-o-nezaplacene-faktury-maji-zustat-ctu/

[28] Vláda tímto usnesení schvaluje ponechání agendy účastnických sporů o peněžitá plnění v oblasti elektronických komunikací na Českém telekomunikačním úřadu při zachování současné úrovně jeho personálního a finančního zajištění a zrušuje usnesení vlády ze dne 30. března 2015 č. 220, k rozhodování účastnických sporů o peněžitá plnění v oblasti elektronických komunikací.

[29] Consultative Council of European Judges (CCJE). Challenges for judicial independence and impartiality in the member states of the Council of Europe. 24. března 2016. Dostupné z: http://www.coe.int/t/DGHL/cooperation/ccje/textes/SGInf(2016)3rev%20Challenges%20for%20judicial%20independence%20and%20impartiality.asp, bod 15. 

soudci kongres Právní prostor 2016 soustava soudů

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články