Ústavní soud k rozsahu indemnity Zdroj: Fotolia

Ústavní soud k rozsahu indemnity

Ústavní soud ČR se v nedávném nálezu z 16. června 2015 sp. zn. I. ÚS 3018/14 důležitým způsobem vyjádřil k výkladu indemnity členů parlamentu a odmítl její poměrně široké pojetí, které v poslední době v některých mediálně sledovaných kauzách razil Nejvyšší soud.

Mgr. Jan Chmel

Mgr. Jan Chmel

asistent soudce

Mgr. Jan Chmel

asistent soudce

Ústavní soud v uvedené věci řešil ústavní stížnost podanou bývalým poslancem za Věci veřejné Otto Chaloupkou. Ten se bránil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož nenávistné výroky zveřejněné poslancem na sociální síti Facebook nebylo možno chránit jako trestně nestíhatelné projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech (čl. 27 odst. 2 Ústavy ČR).[1] V ústavní stížnosti poslanec argumentoval tak, že své výroky, které je třeba považovat za písemný projev, nahrál na sociální síť v prostoru Poslanecké sněmovny a jejich uvedení přitom souviselo s problematikou, které se jako poslanec věnoval. Poukazoval zároveň na judikaturu Nejvyššího soudu, která v minulosti dovodila, že „za projev učiněný v poslanecké sněmovně je nutno pokládat jednání poslance v souvislosti s politickou činností,“ přičemž „projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.[2]

Ústavní soud stížnost Otto Chaloupky zamítl. Důležitější však je, že v důkladném nálezu z pera soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové se obecněji vyjádřil k rozsahu indemnity.

Indemnita (i imunita) členů parlamentu má podle Ústavního soudu dvě funkce: „zajišťuje akceschopnost parlamentu a zaručuje jeho členům možnost svobodně vyjádřit svůj názor“. Náleží přitom parlamentu jako celku a zprostředkovaně chrání jeho členy, nejde o nějaké osobní privilegium poslanců a senátorů. Proto se také indemnita nemůže vztahovat na soukromé projevy členů parlamentu. Zároveň je třeba ji vykládat s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o výjimku ze zásady rovnosti před zákonem.

S ohledem na to Ústavní soud formuloval následující pravidla pro výklad nestíhatelnosti členů parlamentu pro projevy učiněné v komoře parlamentu či jejích orgánech: 1) projevem je „sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem.“ Nikoliv tedy jakékoliv jednání, projev vůle. Projevem proto není například „uzavření smlouvy mezi dvěma fyzickými osobami, fyzický útok… uvedení falešných údajů v souvislosti s poslaneckými náhradami… nabídnutí úplatku, pasivní přijetí úplatku či vzdání se mandátu, ani krádež notebooku či zastřelení protivníka“ (Ústavní soud se tak zjevně odmítavě vymezil k předchozím judikátům Nejvyššího soudu). Jinak by nedávalo smysl ústavní zakotvení chránící „projev“, nikoli „jednání.“ 2) Projev musí být učiněn na chráněném fóru: ve Sněmovně/Senátu/jejich orgánech. Účelem indemnity je ochrana fóra, nikoliv místa. Z toho plyne, že ochrana by se uplatnila i pokud by komora zasedala mimo své sídlo. A naopak: „nevztahuje například na projevy v kuloárech, restauracích či soukromých rozhovorech, na volebních schůzích či poté, co jednání komor skončilo, i kdyby tyto projevy byly učiněny v budově jedné z komor Parlamentu.3) Projev musí přímo směřovat alespoň vůči jednomu poslanci či senátorovi či osobě oprávněné účastnit se parlamentního jednání, nesmí tedy směřovat výhradně navenek, jak je tomu například při zveřejňování textů či třeba při poskytování televizních rozhovorů z prostoru Sněmovny. Chráněna totiž má být parlamentní debata a tvorba vůle parlamentu.

Výklad formulovaný Ústavním soudem lze považovat za přínosný v několika směrech. Vymezuje obecnější kritéria, podle nichž lze indemnitu posuzovat, což může do budoucna zvýšit právní jistotu. Zároveň zužuje interpretaci podanou v minulosti Nejvyšším soudem – na niž se vázalo (snad přehnané) podezření, že by jako projev mohla chránit třeba i fyzickou likvidaci politického oponenta na půdě Poslanecké sněmovny (dotaženo ad absurdum). Mám za to, že pohled Ústavního soudu lépe odráží koncepci indemnity v české Ústavě. Ta míří ke specifické podobě ochrany svobody projevu, zajišťující v parlamentu maximálně svobodnou debatu, výměnu názorů. Jejím účelem zřejmě nemá být široká ochrana jakéhokoli politického jednání před zásahy orgánů činných v trestním řízení, k tomu totiž slouží spíše institut imunity poslanců a senátorů. Lze pochopitelně debatovat o tom, zda šířeji formulovanou indemnitu nepotřebujeme. Ovšem vzhledem k tomu, že proti jejímu rozšiřování a priori mluví silný argument rovnosti před zákonem, neměla by zřejmě být do Ústavy vpisována soudně. Případnou změnu může provést ústavní zákonodárce, který by za ni ovšem nesl politickou odpovědnost.

Do budoucna lze bohužel vyjádřit obavy, zda bude Nejvyšší soud nejnovější judikát respektovat. Jde o závazný právní názor, nadto přesvědčivě vyjádřený; ovšem pokud by Nejvyšší soud dále razil širší pojetí indemnity, neexistuje v zásadě žádná procesní cesta, kterou by Ústavní soud mohl zvrátit jeho jednotlivá rozhodnutí. Ta by sice vykládala Ústavu příliš extenzivně, ale zároveň by nezasahovala do ničích základních práv. Je ale jasné, že taková situace by nijak neprospěla právní jistotě ani důvěře v justici.

Závěrem chci krátce poznamenat, že nové rozhodnutí Ústavního soudu by dle mého názoru nemělo žádným způsobem zasáhnout do případů týkajících se indemnity, rozhodnutých v minulosti. Takový názor by odporoval v právním státě klíčovému principu ne bis in idem. Z právního pohledu je tak třeba odmítnout například spekulace o obnovení stíhání exposlanců obviněných z korupce, které se objevily.


[1] Vedle toho je indemnitou chráněno také hlasování poslanců a senátorů, tomu zde ale nebude věnován prostor.

[2] Viz usnesení NS z 13. července 2013 3 Tcu 77/2013 – v dané věci šlo o známou kauzu tří exposlanců obviněných korupce, které se měli dopustit v souvislosti se vzdáním se poslaneckých mandátů. NS v jejich případě došel k tomu, že projevem je i „jednání poslance v souvislosti s politickou činností a tedy jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic“. Obdobně viz usnesení NS z 3. října 2012 11 Tcu 135/2012, kdy Nejvyšší soud vztáhl ústavní ochranu na projev („verbální výrok“) poslance Víta Bárty, který na jednání poslaneckého klubu „nabídl poslancům, že jim bude individuálně k dispozici.“

ústavní soud indemnita

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články