Závaznost soudní judikatury: východiska a limity v podmínkách právního státu Zdroj: Redakce

Závaznost soudní judikatury: východiska a limity v podmínkách právního státu

Téma závaznosti soudní judikatury je velmi obecné a teoretické. Zaměřím se proto spíše na konkrétnější osobní postřehy a poznámky. Uvedu svůj dojem o krizi incidenční závaznosti. V kontinentální Evropě máme s incidenční závazností rozhodnutí, tedy závazností v konkrétní věci, největší zkušenost.

JUDr. Mgr.  Ivo Pospíšil Ph.D.

JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D.

Soudce Nejvyššího správního soudu

JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D.

Soudce Nejvyššího správního soudu

Jsou to situace, kdy rozhodnutí vyššího soudu zavazuje soud nižšího stupně. Rád bych ale hlavně pohovořil o obecné závaznosti judikatury. V 90. letech to bylo něco nového, nový vítr přicházející z common law.

Incidenční závaznost soudních rozhodnutí [1]

V kontinentální Evropě se v posledních dekádách rozvíjí koncept obecné závaznosti soudních rozhodnutí, ale přitom naopak čelíme erozi incidenční závaznosti, tedy nechuti soudu respektovat rozhodnutí vyšších soudů v téže věci. Čím více se zabýváme obecnou závazností, tím méně si všímáme závaznosti incidenční. Dnes už je tento typ závaznosti zpochybňován možná systematicky. Nejvýraznějším projevem v České republice je podle mého názoru nedávný případ řešený u Ústavního soudu, kdy soudce okresního soudu přímo napadl § 264 odst. 1 trestního řádu, který v trestním řízení stanoví závaznost rozhodnutí. Daný soudce tvrdil, že toto ustanovení je v rozporu se soudcovskou nezávislostí. Ústavní soud samozřejmě návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl, když konstatoval, že na tomto principu stojí celý systém kontinentálního práva a systém práva jako takového, které je určitým způsobem hierarchizováno. Opačný přístup by byl v rozporu s principem právní jistoty, efektivity, hospodárnosti atd. 

Nerespektování závaznosti rozsudku v konkrétní věci se ale šíří celou Evropou. V 90. letech se vycházelo z toho, že závaznost judikatury přichází jako jakýsi europeizační vliv z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, později i ESD. V reakci na jejich judikaturu se ale paradoxně v poslední době setkáváme s erozí i incidenčního typu závaznosti. Je to například odpor Velké Británie k řadě rozsudků, které se týkají aktivního volebního práva vězňů. Nejdále šla Ruská federace, která přijala známou novelu zákona o Ústavním soudu, v níž velmi explicitně stanovila, že Ústavní soud může přezkoumávat rozhodnutí ESLP a v dané konkrétní věci případně rozhodnout tak, že rozhodnutí ESLP se nebudou implementovat. Mimochodem již existují rozhodnutí ruského Ústavního soudu k této věci, shodou okolností také ve věci aktivního volebního práva vězňů, zmínit mohu také rozhodnutí Yukos týkající se výše spravedlivého zadostiučinění. Mohl bych rovněž mluvit o nerespektování judikatury Evropského soudního dvora, s čímž má svou specifickou zkušenost i český Ústavní soud v kauze navazující na rozsudek Landtová. 

V evropském právu a kontextu se mezi nejvyššími a ústavními soudy začíná tematizovat též otázka předběžných otázek a návrhu k ústavním soudům jako jakýsi projev revolty nižších soudů na právní názory soudů vyšších. Do jisté míry i to souvisí s erozí závaznosti judikatury soudů vyšších stupňů. Pokud soud nižšího stupně není srozuměn se závazným právním názorem, obejde vyšší soud směrem k soudu evropskému nebo soudu ústavnímu. Je to natolik tematizováno, a představitelé vrcholné evropské justice to považují za takový problém, že například v Německu se uvažuje o tom, že by předběžná otázka k Soudnímu dvoru EU byla nejdříve přezkoumatelná na vnitrostátní úrovni, tzn., existoval by opravný prostředek proti položení předběžné otázky, což je ale zase v kontradikci s judikaturou Evropského soudního dvora. Minimálně tedy nejvyšší a ústavní soudy žádají o účastenství v řízeních o předběžných otázkách, aby se k tématu mohly relevantně vyjádřit a případně doložit, že se jedná o revoltující kauzu soudu nižšího stupně. S tím se na vnitrostátní úrovni setkává i náš Ústavní soud. Ústavní soud se nedávno zabýval případem, kdy soudce okresního soudu řešil konkrétní kauzu, avšak nebyl srozuměn s rozhodnutími obecných soudů a tak rovnou napadl ustanovení zákona. Ústavní soud ve svém usnesení toto odmítl, judikatura je podle něj ustálená. To byl jeden z případů revolty soudu nižšího stupně. Za posledních pět let bych mohl jmenovat asi čtyři takové kauzy, ve kterých soudce obecného soudu reaguje na závazné rozhodnutí vyššího soudu tím, že předkládá návrh Ústavnímu soudu. 

Recentně tedy čelíme tendenci opačné, než je obecná závaznost. Je zde určitá partikularizace, rozpad sdíleného přesvědčení o společných hodnotách a závaznosti soudních rozhodnutí v konkrétní věci.

Obecná závaznost a její východiska

Mně osobně se zdá, že rozdíl mezi anglosaským a kontinentálním právem a vliv anglosaského práva na tento typ závaznosti, se u nás přeceňuje. V anglosaském právu platí, že precedent je obecně zavazující, tedy stanoví určitou povinnost právní názor v něm obsažený následovat. Umožňuje ale odlišení se, pokud soudce odlišení zdůvodní. To se ale vlastně moc neliší od koncepce, kterou známe v České republice. Moc proto nerozumím tomu, staví-li se někdy obecná závaznost do kontrapozice proto, že judikatura nebo soudní rozsudky nejsou formálním pramenem práva. Tím skutečně nejsou, ale to ještě neznamená, že nemůžeme následovat obecnou závaznost judikatury. Osobně bych stavěl na otevřeném přiznání toho, že aplikace práva se za určitých podmínek může stát obecně závaznou a vyšel bych z ústavněprávních kautel. Ustanovení § 13 občanského zákoníku není podle mého názoru ničím jiným, než odrazem ústavních principů, které jsou v podstatě principy materiálního právního státu – mezi nimi samozřejmě princip právní jistoty, předvídatelnosti práva, a důležitá je rovněž důvěryhodnost justice, tedy legitimní očekávání, že ve stejných případech bude rozhodováno stejně. Ve hře je rovněž princip stability výkladu práva a požadavek rovnosti adresátů právních norem před zákonem. Domnívám se, že obecnou závaznost judikatury není třeba nutně dovozovat z nějakého „cizorodého“ působení anglosaského práva nebo z europeizace justice, ale je přítomna v samotném pojetí a principech materiálního právního státu. Zda je judikatura formálním pramenem práva, není pro prosazení požadavku její obecné závaznosti podstatné (já sám sdílím rovněž přesvědčení, že formálním pramenem práva není). 

S obecnou závazností se potkáváme již delší dobu, celá 90. léta se vedla debata o tom, zda obecnou závaznost přijmout nebo nikoli. Není to tedy nějaké novum, přicházející s § 13 občanského zákoníku. Požadavek obecné závaznosti judikatury je dlouhou dobu přítomen v našem pozitivním právu. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Obecnou závaznost nálezů Ústavního soudu v řízení o kontrole norem včetně odůvodnění asi nikdo nezpochybňuje, stejně jako se vžívá obecná závaznost v řízení o ústavních stížnostech. Dále lze zmínit stanoviska pléna Ústavního soudu podle § 23, která zavazují i dovnitř senáty ústavního soudu, mají všeobecnou závaznost. Ve hře jsou i výkladová stanoviska obou nejvyšších soudů. Institut velkých a rozšířených senátů obou nejvyšších soudů není ničím jiným než odrazem požadavku obecné závaznosti judikatury. 

Pokud bychom hovořili konkrétněji, dokonce i judikatura Ústavního soudu tlačí výrazně na obecnou závaznost a to nejen vlastní judikatury, ale i judikatury obecných soudů. V roce 2003 byl přijat nález, který stanovil, že závaznost judikatury pléna Ústavního soudu v řízení o kontrole norem je principiální záležitost a není možné, aby Ústavní soud měnil judikaturu jen proto, že se mění personální složení pléna. Pozdější plénum je vázáno předchozí judikaturou, ledaže jsou zde jiné okolnosti, kterými by Ústavní soud mohl odůvodnit změnu judikatury. Nejde tak o procedurální otázku, ale do jisté míry o objektivní a materiální otázku, která musí být splněna, aby mohlo dojít ke změně judikatury. Takovými otázkami mohou být změny sociálních a ekonomických poměrů, posun právního prostředí, změna ústavního pořádku apod. Ústavní soud tyto požadavky klade i na Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, jde-li o dodržení procedury, která by vedla ke změně judikatury. Vychází z toho, že pokud není dodrženo pravidlo předložení věci velkému nebo rozšířenému senátu, je to považováno za rozporné s právem na spravedlivý proces a právem na zákonného soudce. I to posiluje stabilitu judikatury a určitým způsobem konzervuje proceduru změny dosavadní judikatury. A již zmíněný § 13 občanského zákoníku je jednoznačnou reflexí již uváděných ústavních principů.

Tvrdím tedy, že otázka obecné závaznosti judikatury není záležitostí „anglických kavárníků“ nebo „evropských anarchistických kroužků“, nýbrž jde o věc, která vychází z pojetí materiálního právního státu, a v pozitivním právu tyto principy dávno známe. Zdá se mi, že sjednocující výkladová stanoviska Nejvyššího soudu jsou trošku poznamenána tím, že existovala již v době minulé a byla chápána jako součást socialistické zákonnosti. V 90. letech ani později nejsou příliš užívána, což je podle mě škoda. Nejedná se přitom o nic nepatřičného, ale o důležitou součást rozhodování, která stabilizuje judikaturu. 

Práce s judikaturou

Akceptujeme-li, že soudní rozhodnutí jsou obecně závazná, musíme rovněž akceptovat, že existují další nároky na práci s judikaturou. Nejdůležitějším principem je podle mě transparentnost soudního rozhodování a soudních rozhodnutí a rovněž jejich všeobecná dostupnost. Česká republika v tomto ohledu dost zaostává. Existují sice veřejně dostupné databáze rozhodnutí Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, ale pokud jde o soudy krajské či okresní, žádná databáze všech rozhodnutí neexistuje. Má-li být judikatura obecně závazná, pak to neznamená, že ji zná jen soud, který se k ní dostane, ale měla by mít možnost se s ní seznámit veškerá veřejnost. Na obecné závaznosti a vůbec i anglosaském právu je zajímavé, že jsou velkou intelektuální výzvou. Judikatura totiž předpokládá hledání obdobných případů, rešerše, srovnávání, hledání podobností a odlišností, argumentační využití. Je zde ovšem jedno úskalí, a tím je soudcovský pozitivismus. Z obecné závaznosti totiž nelze dělat nic svatého. Pokud se používání judikatury stane formalistickým, ne-li formalističtějším než byl normativismus 70. a 80. let, je to bezpochyby špatně. Není možné mechanicky přebírat všechno, co bylo doposud rozhodováno, ale je možné se odchýlit a tuto odchylku vysvětlit. To je velká intelektuální výzva. 

Současně to ale předpokládá dodržení určitých metodologických přístupů a určitou poctivost při jejich užití. Nejsem si ale jistý, jestli to právníci umí a jestli je vůbec na právnických fakultách vyučováno, jakým způsobem identifikovat nosné důvody rozhodnutí – ratio decidendi. Již rozhodující soud by měl v odůvodnění svého rozhodnutí tuto část identifikovat. V rozsudku by měla být dána logická posloupnost toho, co je nosným důvodem, jaká je hlavní myšlenková konstrukce. Vyšší soudy a ústavní soud si vypomáhají tzv. právními větami, ale i tady se vyžaduje obrovská myšlenková a argumentační poctivost. V poslední době se vžil jakýsi formalismus spočívající v pouhém „vyzobávání“ právních vět a nikdo již nestuduje celé odůvodnění. Na Ústavním soudu jsme to řešili mnohokrát, nakonec jsme dospěli k závěru, že je potřeba kombinovat objektivní a subjektivní přístup. Právní větu tedy tvoří soudce zpravodaj, který nejlépe ví, co je jádrem rozhodnutí. Pak existuje ještě analytická právní věta, kterou tvoří analytický odbor a která by měla mít objektivní odstup od věci samé. Někdy je to skutečně komplikované, což je vidět na nedávném nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 2551/16, který se zabýval otázkou vyhlašování rozsudků Nejvyššího soudu. Nález sám v odůvodnění požadavek na vyhlášení uvádí jako obiter dictum. Výslovně říká, že to, že by rozsudky Nejvyššího soudu musely být veřejně vyhlašovány, není nosným důvodem rozhodnutí, tedy nebyl to důvod kasace rozsudku. Přesto se v právní větě výslovně říká, že toto je požadavek Ústavního soudu na Nejvyšší soud. Budeme-li se řídit pouze právní větou, pak celý zbytek odůvodnění nálezu lehce ztrácí smysl. 

Dalším problémem je otázka odlišování skutkových a právních nuancí kauzy, v anglickém právu označovaná jako tzv. distinguishing. Úskalí „distinguishingu“ se skrývá v tom, že je to známá technika, jak se závaznosti judikátu vlastně vyhnout, neboť se řekne, že věc je skutkově malinko odlišná nebo právně malinko odlišná a už se kauza může rýsovat jinak. I v tomto je podle mého názoru obrovská intelektuální výzva a požadavek argumentační a intelektuální poctivosti.

Důležité je také respektování procesních pravidel, kterými lze měnit judikaturu, v anglosaském právu zvané jako over-ruling. Jsou to požadavky na velké a rozšířené senáty a předkládání věcí k nim, pokud se soud chce od judikatury odchýlit. Podle zákona o Ústavním soudu jde o postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Někdy soudci skutečně mají tendenci k tomu vyhnout se názoru pléna nebo rozšířeného senátu, protože je to věc komplikující kauzu. Bavíme-li se o obecné závaznosti judikatury, musíme aplikovat určité principy a specifické metodologické postupy, které často vyplývají také z ústavního pořádku nebo mají určité konotace do fair procesu či zásady zákonného soudce atd. 

Závěrem

Pokud celý příspěvek shrnu, požadavek obecné závaznosti je podle mého soudu již dávno v pozitivním právu přítomen. Nemusí být ani nezbytně založen na pronikání anglosaské tradice či europeizačních trendech, ale jsou to prostě požadavky materiálního právního státu. Nemusí to znamenat, že judikatura je formálním pramenem práva. Nejde o to mechanicky opakovat judikaturu. Máme ale povinnost následovat, případně vysvětlit, proč s judikaturou nesouhlasíme a uvést odlišný právní názor. Když jsem na začátku hovořil o incidenční závaznosti, soudci přece také nic nebrání v tom, aby následoval závazný právní názor vyššího soudu, ale současně si v odůvodnění podržel svůj názor a uvedl ho vedle nosného rozhodnutí s tím, že na věc má tedy jiný názor, ale respektuje závaznost předchozího názoru vyššího soudu. Z jednotlivých principů, které již byly řečeny, je podle mě nejdůležitější transparentnost. Nemá smysl se bavit o obecné závaznosti judikatury a § 13 občanského zákoníku postrádá smysl, pokud judikatura není všeobecně a v plném rozsahu dostupná. 


[1] Text je upraveným přepisem ústního vystoupení.  

Kongres Právní prostor 2018

Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

 

kongres ústavní soud právní stát Právní prostor 2018 závaznost judikatury

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články