Předběžná vazba musí sledovat účel extradičního řízení

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavním stížnostem proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, podle nichž bylo namístě další držení stěžovatelů v předběžné vazbě. Shledal totiž, že napadenými usneseními bylo porušeno právo stěžovatelů na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

Proti stěžovatelům, kteří se považují za občany Tchaj-wanu, jsou vedena řízení o vydání k trestnímu stíhání do Čínské lidové republiky. V rámci těchto extradičních byli stěžovatelé vzati do předběžné vazby, v níž jsou drženi dosud. Obecné soudy již rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatelů a věc předložily k dalšímu rozhodnutí ministryni spravedlnosti. Vedle extradičních řízení probíhala u Ministerstva vnitra řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelům. Poté, co obecné soudy rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatelů, přiznalo stěžovatelům Ministerstvo vnitra mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany na dobu 12 měsíců.

Stěžovatelé následně požádali o propuštění z předběžné vazby. Uvedli, že jejich vydání do Čínské lidové republiky již není možné s ohledem na doplňkovou ochranu, která jim byla udělena, a že je proto nelze nadále držet v předběžné vazbě. Městský soud v Praze ovšem žádosti stěžovatelů zamítl a Vrchní soud v Praze zamítl následné stížnosti stěžovatelů. Oba soudy dospěly k závěru, že je na ministryni spravedlnosti, jak ve věci extradice dále rozhodne, a že jim nepřísluší její rozhodnutí předjímat. Vrchní soud navíc poukázal na to, že i kdyby nedošlo k vydání stěžovatelů do Čínské lidové republiky, bylo by namístě stěžovatele stíhat v České republice, neboť se měli trestné činnosti zčásti dopustit zde. Stěžovatelé nemají žádné vazby k České republice a v případném trestním stíhání by jim hrozilo uložení vysokých trestů, což podle vrchního soudu svědčí o důvodnosti jejich ponechání v předběžné vazbě.

Ústavní soud zdůraznil, že předběžnou vazbou musí být sledováno zajištění účelu extradičního řízení. Předběžná vazba je totiž zvláštním druhem vazby, která se uplatňuje v extradičním řízení, a přímo se na ni nevztahují vazební důvody a podmínky stanovené trestním řádem pro vazbu ukládanou v rámci trestního stíhání. Ukáže-li se, že vydání osoby není možné, nelze ospravedlnit ani její držení v předběžné vazbě.

Ústavní soud připomněl, že osoby, jimž byla udělena mezinárodní ochrana – a to i ve formě doplňkové ochrany – nelze vydat do státu, vůči kterému jim byla tato ochrana přiznána. I když obecné soudy v extradičním řízení rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatelů a teprve poté byla stěžovatelům přiznána doplňková ochrana, ministryně spravedlnosti nesmí jejich vydání povolit. Je tedy zřejmé, že extradice stěžovatelů do Čínské lidové republiky nemůže být uskutečněna. Držení stěžovatelů v předběžné vazbě tak postrádá zákonem stanovený účel a je v rozporu s jejich základním právem na osobní svobodu.

Předběžnou vazbu nelze odůvodnit ani spekulacemi týkajícími se případného trestního stíhání stěžovatelů v České republice. Pouze v případě, dojde-li k zahájení trestního stíhání stěžovatelů a v jeho rámci bude rozhodováno o vazbě podle příslušných ustanovení trestního řádu, se soudy mohou zabývat důvodností vazby dle trestního řádu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3219/19 je dostupný zde.