Rozdílně stanovený důchodový věk po přistoupení státu do EU

VÝROK:

Článek 3 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, musí být vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, v podobě služebního řádu, který je nedílnou součástí pracovní smlouvy uzavřené před přistoupením dotčeného členského státu k Evropské unii a který stanoví, že pracovní poměr skončí dosažením důchodového věku, stanoveného odlišně v závislosti na pohlaví zaměstnance, představuje přímou diskriminaci zakázanou touto směrnicí, jestliže dotyčný zaměstnanec dosáhne důchodového věku po uvedeném přistoupení.


Z ODŮVODNĚNÍ:

(...)

19. Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 písm. a) nebo c) směrnice 76/207 vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, v podobě služebního řádu, který je nedílnou součástí pracovní smlouvy uzavřené před přistoupením dotyčného členského státu k Unii, která stanoví, že pracovní poměr skončí z důvodu dosažení důchodového věku, stanoveného odlišně v závislosti na pohlaví zaměstnance, představuje diskriminaci zakázanou touto směrnicí, jestliže dotčený zaměstnanec dosáhne důchodového věku po přistoupení členského státu k Unii.

(...)

23. Zaprvé je třeba zjistit, zda se toto ustanovení použije rationae temporis na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení.

24. Pravidla Unie v oblasti hmotného práva musejí být vykládána za účelem zajištění dodržování zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání tak, že upravují situace existující před jejich vstupem v platnost, pouze pokud to jasně vyplývá z jejich znění, cíle nebo obecné systematiky (viz zejména rozsudek ze dne 29. ledna 2002, Pokrzeptowicz-Meyer, C 162/00, Recueil, s. I 1049, bod 49 a citovaná judikatura).

25. Je však třeba připomenout, že nové pravidlo se okamžitě použije na budoucí účinky situace, k níž došlo za platnosti předchozího pravidla (rozsudky ze dne 10. července 1986, Licata v. HSV, 270/84, Recueil, s. 2305, bod 31, a výše uvedený rozsudek Pokrzeptowicz-Meyer, bod 50). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že ustanovení původních Smluv jsou pro nové členské státy závazná od přistoupení a použijí se zde za podmínek stanovených v těchto smlouvách a v dotyčném aktu o přistoupení (viz rozsudek ze dne 2. října 1997, Saldanha a MTS, C 122/96, Recueil, s. I 5325, bod 13).

26. Pokud jde o směrnici 76/207 a věc v původním řízení, vstoupil akt o podmínkách přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 1994, C 241, s. 21, a Úř. věst. 1995, L 1, s. 1) v platnost dne 1. ledna 1995. Článek 2 tohoto aktu stanoví, že "(o)de dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu." V tomto ohledu příloha XV uvedeného aktu, na kterou se odvolává článek 151 aktu o přistoupení, uvádí výslovně směrnici 76/207.

27. Vzhledem k tomu, že kromě výjimky uvedené v příloze XV bodě V aktu o přistoupení uvedeného v předchozím bodě, týkající se časové působnosti v oblasti noční práce žen, která se nicméně netýká věci v původním řízení, neupravují ustanovení tohoto aktu zvláštní podmínky použití směrnice 76/207, je tato směrnice pro Rakouskou republiku závazná ode dne jejího přistoupení k Unii, takže se použije na budoucí účinky situací, jež nastaly před přistoupením tohoto členského státu k Unii (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Saldanha a MTS, bod 14).

(...)

32. Zadruhé je nutné připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že článek 3 směrnice 76/207, který odpovídá článku 5 této směrnice v jejím původním znění, je bezpodmínečný a dostatečně přesný na to, aby se jej mohl jednotlivec dovolávat vůči státu (viz rozsudky ze dne 26. února 1986, Marshall, 152/84, Recueil, s. 723, bod 52, jakož i ze dne 12. července 1990, Foster a další, C 188/89, Recueil, s. I 3313, bod 21), a že mezi entity, vůči kterým se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou vyvolávat přímé účinky, dále patří útvar, který byl bez ohledu na svou právní formu pověřen na základě aktu orgánu veřejné správy výkonem služby ve veřejném zájmu pod kontrolou posledně uvedeného orgánu a který k tomu disponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel upravujících vztahy mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Foster a další, bod 22). Jak rovněž uvádí předkládající soud - přičemž toto tvrzení není zpochybňováno účastníky původního řízení ani Komisí - patří NÖ-LLWK patří mezi orgány, které disponují výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel upravujících vztahy mezi jednotlivci.

33. Zatřetí je nutné určit, zda má být čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 76/207 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která upravuje skončení pracovního poměru z důvodu uplynutí období uvedeného v pracovní smlouvě s poukazem na věk, který je v případě mužů a žen odlišný, představuje diskriminaci ve smyslu této směrnice.

(...)

42. V projednávaném případě z § 25 DO vyplývá, že pracovní poměr zaměstnanců skončí dovršením důchodového věku. Podle § 26 a § 65 DO je důchodový věk pro zaměstnance 65 let, kdežto pro zaměstnankyně 60 let.

43. Vzhledem k tomu, že kritérium použité v uvedených ustanoveních výslovně odkazuje na pohlaví zaměstnanců, je nutné konstatovat, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, zakládá rozdílné zacházení na základě pohlaví.

44. Pro účely určení, zda uvedené rozdílné zacházení představuje zakázanou diskriminaci ve smyslu směrnice 76/207, je nezbytné zkoumat, zda se za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, zaměstnanci a zaměstnankyně nacházejí ve srovnatelné situaci.

45. Podle ustálené judikatury lze srovnatelnost situací zkoumat zejména ve vztahu k předmětu právní úpravy vedoucí k nerovnému zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2004, Hlozek, C 19/02, Sb. rozh. s. I 11491, bod 46, a výše uvedený rozsudek Kleist, bod 34).

46. Ve věci v původním řízení je cílem § 25, § 26 a § 65 DO, které zakládají rozdílné zacházení pro muže a ženy, stanovení podmínek skončení pracovního poměru zaměstnanců.

47. Výhoda poskytnutá zaměstnankyním, která spočívá v možnosti získat nárok na důchod o pět let dříve v porovnání se zaměstnanci, přímo nesouvisí s předmětem právní úpravy zavádějící rozdílné zacházení.

48. Zmíněná výhoda nemůže zaměstnankyním přisoudit zvláštní postavení ve srovnání se zaměstnanci, jelikož se muži i ženy nacházejí ve stejné situaci, co se týče podmínek skončení pracovního poměru (viz výše uvedený rozsudek Kleist, bod 37 a citovaná judikatura).

49. Je tudíž nutno uvést, že zaměstnanci a zaměstnankyně se nacházejí ve srovnatelné situaci.

50. Podle čl. 2 odst. 2 směrnice 76/207, který stanoví rozdíl mezi přímou a nepřímou diskriminací, se může pouze nepřímá diskriminace vyhnout označení za diskriminaci pod podmínkou, že je "objektivně odůvodněn[a] legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné". V případě přímé diskriminace taková možnost naproti tomu stanovena není.

51. Vzhledem k tomu, že takový vnitrostátní právní předpis, jako je předpis dotčený ve věci v původním řízení, představuje, jak vyplývá z bodu 43 tohoto rozsudku, rozdílné zacházení přímo na základě pohlaví, nemůže být diskriminace, kterou zavádí, objektivně odůvodněna.

(...)