Obchodník musí nést náklady, které mu vznikly z důvodu plnění smlouvy během lhůty pro odstoupení od této smlouvy
Spotřebitel uzavřel s podnikem smlouvu o poskytování služeb, jejímž předmětem byla rekonstrukce elektroinstalace v jeho domě. Podnik však spotřebitele neinformoval o jeho právu odstoupit od smlouvy, které mu v zásadě náleží po dobu 14 dnů z důvodu, že smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory podniku.
Po splnění smlouvy vystavil podnik spotřebiteli příslušnou fakturu. Ten ji neuhradil, nýbrž odstoupil od smlouvy. Tvrdí, že jelikož jej podnik opomněl informovat o jeho právu odstoupit od smlouvy a práce byly uskutečněny před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy (která se v případě takového opomenutí prodlužuje o jeden rok), neměl podnik nárok na zaplacení ceny.
Německý soud, jenž ve sporu o tuto pohledávku rozhoduje, má za to, že podle ustanovení německého práva přijatých k provedení směrnice o právech spotřebitelů nenese spotřebitel náklady za službu poskytnutou před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, pokud obchodník tohoto spotřebitele o jeho právu na odstoupení od smlouvy neinformoval.
Uvedený soud si však klade otázku, zda tato směrnice vylučuje jakékoli právo obchodníka na „náhradu“, a to i v případě, že uvedený spotřebitel uplatnil své právo odstoupit od smlouvy až po splnění smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Tím by totiž bylo spotřebiteli umožněno získat majetkový prospěch, což by bylo v rozporu se zásadou zákazu bezdůvodného obohacení, která je obecnou zásadou unijního práva. Zmíněný soud proto požádal Soudní dvůr o příslušný výklad uvedené směrnice.
Soudní dvůr rozsudkem z dnešního dne odpověděl, že spotřebitel je osvobozen od jakékoli povinnosti zaplatit za plnění poskytnutá v rámci plnění smlouvy o poskytování služeb uzavřené mimo obchodní prostory, pokud jej dotyčný obchodník neinformoval o jeho právu odstoupit od smlouvy a tento spotřebitel uplatnil své právo odstoupit od smlouvy po jejím splnění.
Právo odstoupit od smlouvy má chránit spotřebitele ve specifickém kontextu uzavření smlouvy mimo obchodní prostory. V tomto kontextu totiž může být spotřebitel více vystaven psychologickému nátlaku nebo vůči němu může být využito momentu překvapení. Informace o právu odstoupit od smlouvy má tudíž pro spotřebitele zásadní význam a umožňuje mu se informovaně rozhodnout, zda smlouvu uzavře, či nikoliv.
Pokud jde o otázku majetkového prospěchu, jejž spotřebitel takto získal, a o otázku zákazu bezdůvodného obohacení, Soudní dvůr připomněl, že cílem směrnice je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Tento cíl by přitom byl ohrožen, kdyby bylo umožněno, aby spotřebiteli v návaznosti na jeho odstoupení od smlouvy o poskytování služeb uzavřené mimo obchodní prostory mohly vzniknout náklady, které nejsou ve směrnici výslovně uvedeny.
Převzato z tiskové zprávy Evropského soudního dvora
Celý text rozsudku C-97/22
Diskuze k článku ()