I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, kterému krajský soud svým rozsudkem odepřel jakýkoliv osobní i telefonický kontakt s jeho nezletilou dcerou. Z důvodu porušení jeho práva na rodinný život a na péči o děti a jeho práva na spravedlivý proces Ústavní soud zrušil výrok II tohoto rozsudku, jímž byl styk stěžovatele s jeho dcerou omezen na pouhou korespondenci.
Stěžovatel má nezletilou dceru, které v době rozhodování krajského soudu bylo pět let, pochází z Bolívie, ale většinu života strávil ve Švédsku, kde žije také jeho rodina. Se svou dcerou komunikuje španělsky, s matkou dítěte, která je Češka, anglicky. S matkou udržoval několik let partnerský vztah. Potkali se ve Španělsku a následně spolu pobývali v různých zemích Evropy a po určitou dobu také udržovali vztah na dálku. Přestože se jejich vztah rozpadl ještě před narozením dcery, poté, co se dozvěděli o těhotenství matky, rozhodli se svůj vztah obnovit. V době těhotenství matky spolu žili na území České republiky. Po narození dítěte odjel stěžovatel zpět do Švédska, kam za ním matka s dcerou přijely a kde všichni žili ve společné domácnosti po dobu několika měsíců. Následně se matka rozhodla jejich vztah ukončit a odcestovala i s nezletilou zpět do České republiky, kde iniciovala řízení o úpravu poměrů k nezletilé. Otec od té doby pobýval střídavě ve Švédsku a České republice, kde si také pronajal byt, aby vytvořil vhodné zázemí pro dceru.
V opatrovnickém řízení se otec domáhal, aby byla dcera svěřena do střídavé péče, zatímco matka navrhovala, aby byla ponechána v její výlučné péči. Během řízení otec opakovaně navrhoval rozšíření svého styku s dcerou a požadoval, aby mu bylo předběžným opatřením umožněno vycestovat s dcerou do zahraničí, kde žije jeho rodina. Veškeré jeho návrhy však byly zamítnuty. V důsledku narůstající frustrace z již téměř čtyři roky trvajícího opatrovnického řízení a stále odmítavějšího postoje matky k jeho kontaktu s dcerou stěžovatel v dubnu roku 2016 nepředal dceru matce a v rozporu s pravomocným předběžným opatřením s ní odcestoval do zahraničí, kde s ní pobýval po dobu devíti měsíců. Následně byl zadržen ve Švédsku a umístěn ve vazební věznici za účelem trestního stíhání pro zločin zavlečení a přečin únosu a zanedbání povinné výživy.
Okresní soud ve věci rozhodl krátce poté, co stěžovatel odcestoval s dcerou do zahraničí. Nezletilou svěřil do péče matky a stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s ní ve středu sudého týdne a od pátku do neděle lichého týdne. Vzal v úvahu, že podle znaleckého posudku mají oba rodiče předpoklady pro řádnou výchovu dcery, ale také to, že vztah mezi rodiči je konfliktní, nezletilá více inklinuje k matce a stěžovatel zpochybnil své výchovné schopnosti svým rozhodnutím odvézt dceru do zahraničí. Krajský soud rozhodoval o odvolání obou rodičů v době, kdy stěžovatel byl již umístěn ve vazební věznici. Výroky, jimiž okresní soud upravil styk nezletilé s otcem, změnil tak, že uložil matce povinnost stěžovatele o nezletilé informovat a zajistit písemný kontakt ze strany nezletilé a dále stanovil, že otec je oprávněn zasílat nezletilé korespondenci maximálně čtyřikrát měsíčně. Své rozhodnutí odůvodnil pouze tak, že „v současné situaci nelze rozhodnout o osobním kontaktu otce s nezletilou, přesto je třeba nalézt jinou formu kontaktu otce s dcerou přiměřenou okolnostem, aby se zachoval vztah mezi otcem a nezletilou. Současným poměrům odpovídá přiměřený styk písemnou formou, jehož podmínky krajský soud stanovil.“
Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že vyloučení styku rodiče s dítětem je velmi závažným zásahem do rodičovské odpovědnosti, a proto pro takové rozhodnutí nepostačí samotný fakt, že je rodič ve vězení. Připomněl také, že je-li prokázána existence rodinného vztahu, musí stát jednat takovým způsobem, aby umožnil jeho rozvoj. Rodiče ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě mají proto právo na kontakt se svými nezletilými dětmi a stát má pozitivní závazek jejich kontakt pomoci udržovat, a to včetně vytvoření co možná nejvhodnějších podmínek pro návštěvy dětí. Aby byl takový pozitivní závazek naplněn, je zpravidla nezbytné upravit soudním rozhodnutím styk dítěte s vězněným rodičem, je-li vztah mezi oběma jeho rodiči konfliktní. V případě, kdy dojde k oddělení dítěte od rodiče, je povinností rozhodujícího orgánu zajistit, aby si dítě udrželo vztahy s tímto rodičem, ledaže by to bylo v rozporu s jeho nejlepším zájem. V případě, že je rodič vazebně stíhán, a nebyl tedy dosud pravomocně odsouzen, je s ohledem na presumpci neviny nezbytné, aby jakékoliv zásahy do jeho práv byly o to šetrnější. Ústavní soud také připomněl, že každé soudní rozhodnutí je třeba dostatečně a přesvědčivě odůvodnit. V řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti je pak nezbytné, aby soud zejména dostatečně vysvětlil, proč je zvolené řešení v nejlepším zájmu dítěte.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se krajský soud vůbec nevypořádal s otázkou, jaké uspořádání by bylo v nejlepším zájmu nezletilé dcery stěžovatele. Nezabýval se tím, jak zajistit zachování vztahu mezi nezletilou a jejím otcem. Nezjistil, jaké jsou poměry ve vazební věznici, kde je stěžovatel umístěn, zda a jakým způsobem zde probíhají návštěvy nezletilých dětí. Krajský soud pouze uvedl, že za současné situace není možné styk otce s nezletilou upravit. Takto stručné odůvodnění je však jak v rozporu s principem, aby nejlepší zájem byl předním hlediskem při rozhodování, ale také s požadavkem na řádné odůvodnění rozhodnutí, které je základním atributem spravedlivého procesu.
Krajský soud porušil také právo stěžovatele na rodinný život a péči o dítě, neboť se vůbec nezabýval tím, za jakých podmínek by mohl probíhat styk stěžovatele s dcerou, přestože z dokazování vyplynulo, že mají blízký vztah a stěžovatel o ni jevil upřímný zájem. Zachování osobního kontaktu vězněných rodičů s jejich dětmi přitom musí být pravidlem a jeho vyloučení výjimkou, která musí být postavena na přesvědčivých a závažných důvodech. Ústavní soud krajskému soudu dále vytknul, že se nezabýval ani dalšími možnostmi nepřímého styku dcery a stěžovatele, zejména možností stanovit jejich telefonický kontakt. Poukázal přitom na skutečnost, že nezletilá neumí číst ani psát a se stěžovatelem navíc komunikuje španělsky, tedy jazykem, který její matka neovládá. Telefonický kontakt je nadto důvěrnější formou komunikace, než pouhá korespondence. Za těchto okolností bylo mimořádně důležité, aby byla nalezena vhodná forma komunikace mezi stěžovatelem a jeho dcerou, a aby tak nezletilé bylo umožněno nejen zachování vazeb s jejím otcem, ale také zachování kontaktu se španělským jazykem a bolivijskou kulturou, která je nedílnou součástí její identity. Obecné soudy se nyní budou případem stěžovatele zabývat znovu při zachování garancí řádného a spravedlivého procesu a respektu k právu na rodinný život stěžovatele a k nejlepšímu zájmu dítěte.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()