Nejvyšší správní soud nezpochybňoval, že squatteři svým počínáním porušovali zákon, a také uvedl, že o pokynech policie (v tomto případě výzvě k opuštění objektu) se nediskutuje a že občané jsou povinni se takovéto výzvě podrobit bez ohledu na vlastní názor. Na druhou stranu však uvedl, že ne každé porušení zákona automaticky opravňuje policii k bezprostřednímu použití donucovacích prostředků. V daném případě totiž na základě provedených důkazů nebyla nezbytnost použití donucovacích prostředků dostatečně zjištěna (např. nebyl proveden znalecký posudek odborníka z oblasti policejní strategie a taktiky a dokonce nebylo ani zjištěno, kdo o zásahu rozhodl).
Zajímavější než posouzení konkrétní akce jsou však právní závěry Nejvyššího správního soudu týkající se zranění osob při použití donucovacích prostředků. Podle soudu dojde-li při policejním zásahu, zadržení nebo zatýkání osob k jejich zranění, stíhá policii povinnost tvrzené špatné zacházení s touto osobou účinně vyšetřit, přičemž dochází k přesunu důkazního břemene na policii. Tvrdí-li poškozený, že při zásahu nebo donucení ze strany policie došlo k porušení jeho práva nebýt vystaven špatnému zacházení, je na něm toliko aby prokázal, že došlo ke zranění. Na policii pak je, aby prokázala, že si zranění způsobil sám nebo k němu došlo jinak a jindy nebo že jde o následek oprávněného použití donucovacích prostředků. Jinak je odpovědnost za takové zranění přičítána automaticky policii.
Z toho vyplývá doporučení, aby policie korektní průběh každé takové akce dokumentovala videozáznamem, byť policie nemá zákonem stanovenou povinnost takový záznam pořizovat. V případě důkazní nouze bude totiž za zranění policie odpovědná.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()