Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě

Ústavní soud neshledal nic protiústavního na zákazu prodeje o některých svátcích.

Váhy, soud, spravedlnost.
Foto: Fotolia

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítlo návrh skupiny 18 senátorů na zrušení zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě.

Napadený zákon reguluje prodejní dobu velkoobchodních a maloobchodních prodejen s prodejní plochou přesahující 200 m2 během určených státních svátků. Porušení zákazu prodeje ve vymezené dny je sankcionováno jako správní delikt a hrozí za něj pokuta od České obchodní inspekce. Navrhovatelé namítali, že zákon je v přímém rozporu se čtyřmi ústavně zaručenými právy, z nichž dvě jsou základními lidskými právy a dvě hospodářskými a sociálními právy: rovnost lidí v právech zaručená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod; právo na soukromí a princip autonomie vůle zaručené v čl. 4 a čl. 7 Listiny; právo na svobodné podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prací zaručené v čl. 26 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se tedy v prvé řadě musel rozhodnout, zda podrobí napadený zákon přísnějšímu testu proporcionality, či mírnějšímu testu racionality (podrobně viz body 24 až 35 odůvodnění) a dospěl k závěru, že v tomto případě postačí provést test racionality. V souvislosti s tím zároveň konstatoval, že zákon v prvních dvou krocích testu obstojí (vymezení jádra hospodářského, sociálního práva či kulturního práva; zhodnocení, zda se požadovaný nárok dotýká jádra tohoto práva).

Při posuzování legitimity cíle zákonné úpravy (třetí krok testu) lze tento cíl dovodit nejen z důvodové zprávy, ale i z obecně známých skutečností. Jde o posílení sociální a rodinné soudržnosti tím, že je pevně vymezen alespoň určitý rozměr pevně stanoveného volného času, který mohou lidé trávit společně. Ústavní soud k tomu uvádí, že je legitimním cílem zákona umožnit zaměstnancům v pracovním poměru si připomenout svátky, které jsou součástí české kulturní a duchovní tradice. Stejně tak je legitimní připomenout i všem ostatním, že je vhodné se v některé dny vyhnout nákupnímu shonu a věnovat se jiným činnostem s více duchovním zaměřením, ať již v kruhu rodinném, nebo ve společnosti těch, kteří sdílejí společné hodnoty. Zároveň nelze přisvědčit námitce navrhovatelů stran nepřípustného omezení práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Omezení prodeje po dobu sedmi a půl dne v roce sice znemožňuje zaměstnancům v tyto dny pracovat, ale je třeba vzít v úvahu, že ani po zbývajících 357 a půl dne nemohou u stejného zaměstnavatele pracovat podle své vůle, neboť jsou kromě svých fyzických možností limitování také svou zákonnou pracovní dobou a nabídkou práce ze strany zaměstnavatele. 

Ústavní soud konstatuje, že naopak nepovažuje za legitimní cíl v podobě pozitivního dopadu na malé a střední podnikatele omezením nepřímé konkurence velkých podnikatelů. Omezení konkurence a zvýhodňování některých podnikatelů na úkor druhých je porušením principu zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny. V nyní posuzované věci však deklarovaný cíl působí pouze nepodstatné omezení konkurence a principu rovnosti, proto jej lze akceptovat.

Ústavní soud se dále zabýval vhodností zákona k dosažení zamýšleného účinku. Po tisíciletí platí v našem civilizovaném okruhu zásada, že je nezbytné, aby lidé nepracovali bez odpočinku každý den, proto i formou různých náboženských příkazů byl vymezen přinejmenším jeden den v týdnu jako den odpočinku. V demokratické společnosti lze sledovat trvalé soupeření mezi zákonodárcem, který si přeje upravit právo občana na pevné dny pracovního klidu a podnikateli či spotřebiteli, kteří si přejí podnikat a užívat materiálních požitků i ve svátek. V posledních desetiletích však došlo k rozvolnění pravidelného střídání pracovních a svátečních dnů v týdnu, a to jak ke škodě rodinného života, že k i újmě na osobní spokojenosti. Zavedení určitých dnů v roce, které budou obecně chápány jako dny, které nejsou určeny k práci, představuje zmenšení takové újmy. V tomto ohledu je zákon ke sledovanému účelu vhodný.

Posledním čtvrtým krokem testu racionality je odpovědět na otázku, zda zákonný prostředek k dosažení cíle je rozumný, byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Ústavní soud konstatuje, že k dosažení cíle existují i prostředky lepší, vhodnější a účinnější. Chtěl-li zákonodárce dosáhnout zamýšleného účinku, nabízelo se mu učinit tak parametrickými změnami v pracovněprávních předpisech, např. zvýšením odměny za práci ve dnech pracovního klidu, a nikoliv přijetím zvláštního předpisu. Přesto však nelze konstatovat, že by posuzovaná právní úprava byla výjimečně neracionální, a proto Ústavní soud uzavírá, že napadený zákon obstojí v testu racionality. Rozhodnutí o tom, které státní svátky a dny pracovního klidu a kolik těchto dní je na místě podpořit zákazem určitých pracovních činností, je věcí legislativního uvážení. Pokud se regulace prodejní doby nepříčí hodnotám ústavního pořádku a nevybočuje z národních a státních tradic, není podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky na místě ingerence ze strany Ústavního soudu do takového rozhodnutí zákonodárce.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články