Komentář k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2013, sp.zn. 44 To 141/2013
V odvolání obžalovaného se objevila i jindy častá námitka, která směřovala proti výroku o trestu. Považoval tento za projev libovůle soudu prvního stupně s poukazem na diametrálně odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v době vydání trestního příkazu a následně v době rozhodnutí rozsudkem.
Tuto odvolací námitku shledal soud odvolací zcela důvodnou.
Zastává totiž jednoznačný závěr o tom, že má fungovat alespoň elementární zásada předvídatelnosti práva a tedy i předvídatelnosti konkrétního rozhodnutí a jeho výroku. V tomto smyslu není možné diametrálně odlišit uložené tresty, tedy trest, který byl původně uložen trestním příkazem a následně rozsudkem soudu prvního stupně.
Nedošlo totiž k žádné změně poměrů na straně obžalovaného. Obžalovaný je osobou bezúhonnou, nebyl doposud trestně stíhán ani odsouzen.
Obžalovaný uplatnil právo na svoji obhajobu, právo podat opravný prostředek a napadl tak trestní příkaz odporem, následně probíhalo hlavní líčení, kde byly provedeny důkazy soudem prvního stupně v dostatečné míře a bez jakékoliv změny okolností pak došlo k uložení výrazně přísnějšího trestu. Takovýto postup soudu prvního stupně není správný a není v souladu se základními zásadami trestního řízení.
Nutno ovšem zdůraznit, že většina trestních soudců ukládá trestním příkazem trest mírnější, ať již co do druhu, či do výše, než v následném rozsudku. Vychází z přesvědčení, že rychlost a hospodárnost takového řízení musí mít i nějakou zjevnou výhodu pro obviněného, pro kterou se svého práva na řádný proces vzdá.
Diskuze k článku ()