Ústavní soud k doměření nesprávně stanoveného soudního poplatku: Soudy nesmí dodatečně měnit „pravidla hry“, ze kterých účastníci řízení vycházeli

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výrok III usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení částky 456 627 Kč s úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením schválil smír mezi účastníky řízení a ústavní stížností napadeným výrokem rozhodl o tom, že je stěžovatel povinen zaplatit doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 82 185 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Doměření soudního poplatku odůvodnil krajský soud tím, že celkově bylo rozhodováno o částce 10 045 298 Kč. Z této částky činil soudní poplatek 502 265 Kč, nicméně vzhledem k ukončení sporu smírem žalobci vzniklo právo na vrácení soudního poplatku s výjimkou 20 %. Nevrací se tak poplatek ve výši 100 453 Kč, ovšem vzhledem k tomu, že žalobce na úhradě soudního poplatku za podání odvolání v důsledku nesprávného výpočtu soudního poplatku ze strany soudu prvního stupně zaplatil pouze 18 268 Kč, zbývalo doplatit 82 185 Kč. Dovolání stěžovatele proti doměření soudního poplatku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť se domníval, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání příliš formalisticky, čímž zasáhl do jeho základních práv. Podle názoru stěžovatele ho měl odvolací soud před zahájením řízení upozornit na to, že byl soudní poplatek nesprávně stanoven a stěžovatel by tak měl možnost zvážit, zda za těchto podmínek bude v odvolacím řízení pokračovat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Při výkladu práva je třeba předpokládat, že jedinci (zpravidla) jednají, resp. snaží se jednat racionálně. V případě soudního řízení se tato racionalita projevuje rovněž ve zvažování transakčních nákladů s tímto řízením spojených. Ještě před jeho zahájením (resp. i v jeho průběhu) je proto součástí úvahy, zda toto řízení vůbec zahájit - a poté je dále vést - také zohlednění nákladů, které toto řízení bude obnášet, přičemž součástí těchto nákladů je i soudní poplatek. Pokud se pak účastníci řízení domluví na uzavření smíru, je součástí této dohody rovněž dohoda o nákladech řízení. Zcela nepředvídatelné a nikterak dopředu nesignalizované rozhodnutí soudu, který tento smír sice schválí, avšak současně žalobci stanoví povinnost zaplatit vysoký doplatek soudního poplatku, je tak ve zjevném rozporu s touto racionalitou jednání účastníků řízení, neboť dodatečně mění „pravidla hry“, z nichž při svých úvahách a jednotlivých procesních krocích vycházeli. V nyní projednávané věci přitom za nesprávným stanovením výše soudního poplatku stálo výhradně pochybení okresního soudu (jakkoliv lidsky omluvitelné), a také nepovšimnutí tohoto pochybení ze strany krajského soudu. Nejvyšší soud pak na námitky stěžovatel vůbec nereagoval, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Bylo porušeno rovněž vlastnické právo stěžovatele, neboť doměřená částka soudního poplatku se citelně dotýká jeho majetkové sféry.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde