Řidiči Uberu provozují taxislužbu

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť neshledal, že by jím byla porušena základní práva stěžovatele. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku p

změny jmenování soudních funkcionářů
Foto: Fotolia

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť neshledal, že by jím byla porušena základní práva stěžovatele.

Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 3. 10. 2017, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 téhož zákona vykonával dne 24. 10. 2015 v době kolem 12:02 hod. na Smetanově nábřeží v Praze 1 práci řidiče taxislužby bez příslušného živnostenského oprávnění. Strážníci městské policie kontrolovali stěžovatele z důvodu stání jeho vozidla na místě zákazu zastavení. Stěžovatel měl strážníkům sdělit, že pouze čeká na svého zákazníka. Do vozidla posléze nastoupila klientka, která si vozidlo objednala prostřednictvím aplikace Uber. Podle úředního záznamu stěžovatel strážníkům sdělil, že si prostřednictvím aplikace Uber přivydělává k důchodu jako řidič a nevěděl o tom, že jde o taxislužbu. Úřad městské části udělil stěžovateli za výše uvedený přestupek pokutu ve výši 15 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu přepravy osob vozidly podle § 2 odst. 9 a 10 písm. a) zákona o silniční dopravě, a to na dobu šesti měsíců. Jeho odvolání zamítl Magistrát hlavního města Prahy a správní žalobu zamítl Městský soud v Praze a následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že činnost stěžovatele lze po právní stránce kvalifikovat jako výkon práce řidiče taxislužby. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.

V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatel  přibližně měsíc pracoval pro společnost Uber, a takto si přivydělává k důchodu. Závěr, učiněný Nejvyšším správním  soudem  v nyní posuzované věci, že činnost obchodní společnosti Uber představuje svojí povahou taxislužbu, považuje Ústavní soud za ústavně plně akceptovatelný a odpovídající jak jeho dřívější judikatuře, tak také judikatuře Soudního dvora EU.

Podstata stížnostních námitek se týkala výhradně toho, zda faktická činnost stěžovatele byla podřaditelná pod výkon práce řidiče taxislužby a zda tedy došlo k porušení § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě. Stěžovatel v tomto ohledu především namítá, že i kdyby „domnělá cestující“ nastoupila do jeho vozidla, neproběhla žádná přeprava a nemohlo proto dojít ke spáchání vytýkaného přestupku.

Ústavní soud k tomu uvádí, že okolnost, že v daném jednom konkrétním případě nebyla práce řidiče taxislužby fakticky vykonána (klientka z vozidla vystoupila, stěžovatel ji nakonec – zjevně v důsledku přítomnosti strážníků - nikam nezavezl a nebyla mu proto ani uhrazena žádná finanční částka), dostatečně vyložil již městský soud. K uzavření závazkového právního vztahu zpravidla dochází nastoupením zákazníku do vozidla. V daném konkrétním případě proto přeprava sice skutečně nebyla poskytnuta (tzn. nebyla „dokonána“), nicméně byla fakticky zahájena právě nastoupením klientky do vozidla.

K argumentaci stěžovatele ohledně použití nedokonavého slovesného vidu ve vymezení skutkové podstaty předmětného přestupku („vykonává“, nikoliv „vykoná“ práci řidiče taxislužby) Ústavní soud uvádí, že oba správní orgány, městský soud i Nejvyšší správní soud tento pojem vyložily tak, že pod vykonáváním této práce nelze rozumět pouze samotnou přepravu klienta v každém jednotlivém případě, nýbrž veškerou činnost svojí povahou spadající pod práci řidiče taxislužby. Takto viděno ovšem stěžovatel tím, že v rozhodné době pracoval pro společnost Uber, dostával od ní instrukce a také platby („výdělek za cestu“), tuto činnost skutečně vykonával. Okolnost, že v tomto správním řízení byla prokázána pouze jedna tato přeprava (navíc ve stádiu pokusu), na tomto závěru nic nezmění: tato přeprava totiž byla v podstatě jen indikátorem dlouhodobější činnosti vykonávané pro společnost Uber, nikoliv ojedinělou událostí.

K výroku uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.


Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 93/2020

Celý text judikátu, sp. zn. III. ÚS 1889/20, si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články