Komentář k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, čj. 5 Tdo 77/2014-35
K naplnění skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby je v rámci její subjektivní stránky zapotřebí existence závažné pohnutky (pachatel chce způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě či třetí osobě značný prospěch). Realita je bohužel taková, že základní smysl subjektivní stránky skutkové podstaty je v řadě případů nahrazován jakýmsi opatrnickým předpokladem, že nositel úředního postavení se zločinným způsobem chovat mohl. Jak správně a přiléhavě upozorňuje Nejvyšší soud, postačí k tomu mnohdy pouhá představa o nehospodárnosti určitého jednání, přičemž i ta je často jakýmsi „dodatečným zjištěním“.
Zde je podle našeho názoru jádro problému. Úřední osoba se z povahy věci totiž nevyhnutelně dostává do situací, kdy je nucena realizovat kroky quasipodnikatelské, aniž by ovšem k tomu byla vybavena podnikatelskými dispozicemi z hlediska objektivního (soutěž rovných hospodářských sil, v níž platí relativně čistá pravidla obchodu) i subjektivního (úředník není podnikatel, jeho „přirozeným“ posláním není podnikat, nýbrž úřadovat). Klíčovou roli v tomto ohledu sehrává nepřiléhavá a v samotné podstatě chybná koncepce veřejné soutěže v českém (a obávám se, že i v evropském) právu. Problém má tedy kardinální rozměr právně filozofický a úzce souvisí s pojetím spravedlnosti. V době, kdy se celá společnost zaklíná bojem proti korupci, je právní prostředí bohužel spíše samo motorem, který korupci generuje.
Jestliže je z hlediska subjektivní stránky zákonným znakem trestného činu (tj. trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby) také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Přitom jde o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co úřední osoba sledovala závadným výkonem své pravomoci, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde.
Diskuze k článku ()