Podá-li státní zástupce stížnost proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby, jež má být věcně projednána a je odůvodněna konkrétní argumentací, je třeba obhajobě poskytnout možnost se k ní vyjádřit

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 104/2019

Ústavní soud

Ústavní soud

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu, právo na rovnost účastníků v řízení a právo na to, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel byl v říjnu roku 2017 obžalován spolu s dalšími osobami pro několik trestných činů. Městský soud v Brně ho v březnu tohoto roku shledal vinným přečinem křivého obvinění, nadržování a podplácení, nikoliv však obžalobou tvrzeným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Usnesením městského soudu z téhož dne bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Brně rozhodnutí o propuštění z vazby ústavní stížností napadeným usnesením zrušil a rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť jsou dány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (tzv. útěková a tzv. předstižná vazba). Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Vrchní soud v Olomouci odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti uvedl, že se nachází ve vazbě již více než 2 roky a 3 měsíce. Domnívá se, že postup krajského soudu, na základě kterého ve vazbě stále setrvává, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10, podle kterého platí, že obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. V této věci sice zprošťující rozsudek vydán nebyl, nicméně stěžovatel byl odsouzen za pouhé přečiny a obvinění pro přečiny by neumožňovalo vazbu takové délky. Dále namítá, že nebyl ve věci trvání vazby slyšen déle než pět měsíců a krajský soud rozhodoval bez toho, aby měl možnost vyjádřit se k odůvodnění stížnosti státního zástupce, což je v rozporu principem kontradiktornosti řízení.

Ústavní soud po prostudování trestního spisu a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že je nutno, byť se jeví případnou toliko jedna z nich, ústavní stížnost posoudit v části napadající usnesení krajského soudu jako důvodnou.

Podá-li státní zástupce stížnost proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby, jež má být věcně projednána a je odůvodněna konkrétní argumentací, je třeba obhajobě poskytnout možnost se k ní vyjádřit. V opačném případě není učiněno zadost požadavkům na kontradiktornost trestního procesu, což porušuje právo obviněného na soudní ochranu, právo na rovnost účastníků (stran) v řízení a právo na to, aby byl obviněnému poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny. A právě k tomu došlo v posuzované věci.

Ústavní soud nenalezl žádný doklad o tom, že by byla stížnost státního zástupce stěžovateli doručena. Zároveň nic nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl s obsahem odůvodnění stížnosti seznámen alespoň nějakým jiným způsobem; krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu ani není zmiňována žádná reakce stěžovatele na text podané stížnosti. Za této situace již Ústavnímu soudu nezbývá, než uzavřít, že stěžovateli nebyl dán vůči předmětné stížnosti dostatečný prostor k obhajobě, a konstatovat porušení jeho výše uvedených ústavně zaručených základních práv.

Ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil. Poukaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 je nepřípadný a na situaci stěžovatele jeho závěry nedopadají. Stejně tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že nebyl k trvání vazby slyšen po dobu cca pěti měsíců, neboť ze spisu zjistil, že měl stěžovatel v této době možnost vyjadřovat svá stanoviska v průběhu hlavního líčení.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude znovu rozhodovat o podané stížnosti státního zástupce, s jejímž odůvodněním v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu stěžovatele seznámí tak, aby se k němu mohl vyjádřit. Ústavní soud tímto rozhodnutím nikterak nepředjímá výsledek řízení před krajským soudem. Stížnost státního zástupce proti propuštění stěžovatele z vazby má odkladný účinek, což znamená, že stěžovatel na základě tohoto rozhodnutí Ústavního soudu nebude propuštěn z vazby a o setrvání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění bude rozhodováno až následně Krajským soudem v Brně.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1056/19 je dostupný zde.

vazba

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články