Podílnictví z nedbalosti

Jde o podílnictví z nedbalosti, kdy obžalovaný přislíbil pomoc při ztenčení majetku před rozvodovým řízením, vnímal je jako neetické, možná i související s trestnou činností, nebo tuto zastírající, a nepřiměřeně spoléhal na kusé informace, jichž se mu dostalo, a byť měl řadu možností, jak si skutečný stav věci alespoň částečně ověřit, neučinil tak a nepřiměřeně doufal, že jde o jednání legální. Komentář k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, sp.zn. 12 To 137/2014

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie

Komentář k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, sp.zn. 12 To 137/2014

Z uvedeného usnesení vyplývá, že argumentaci opravného prostředku státní zástupkyně vrchní soud sluchu nepopřál. Nesdílí totiž názor, že by obžalovaný byl provedenými důkazy usvědčován z úmyslného podílnictví, a nota bene už vůbec ne kvalifikovaného podle § 251 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona (znění účinné do 30.6.2008 totiž nezná odstavec 4 § 251 tr. zákona, v úvahu by přicházelo posouzení podle § 251 odst. 1, 3 tr. zákona v daném znění).

Skutečnosti, které jsou stavěny na podporu závěru o vině výše konkretizovaným deliktem, tedy např. že obžalovaný si musel být vědom svého postavení jednatele společnosti C, a z něj vyplývajících povinností a odpovědnosti, že vybral z účtu společnosti milionové částky a tyto bez potvrzení předal jinému, jsou veskrze nepřípadné, když uváděné společnosti, jejímž měl být jednatelem, škoda nevznikla, a předmětné skutečnosti s podstatou trestné činnosti přímo nesouvisí. Jako přesvědčivé nelze označit ani další argumenty, tedy že obžalovaný k založení účtu užil padělané doklady, které by byly podezřelé i laikovi, že přes sdělení týdenního termínu pro vyhotovení karty tuto požadoval již po třech dnech, a že pracovníkům banky ohledně původu peněz, které na účet přišly, uvedl okolnosti rozdílné od verze jeho obhajoby.

Odvolací senát zdůrazňuje, že padělané dokumenty byly i pracovníky banky považovány za pravé, takže šlo zřejmě o zdařilejší falzifikáty, netrpělivost ve vztahu k vyhotovení platební karty k účtu může jít na vrub jiných okolností (diletantství, tlak pachatelů hlavního trestného činu přes prostředníka na maximální urychlení výběru peněz apod.), a konečně, že verze uvedená obžalovaným ohledně původu peněz, jejichž příchod očekával, byla pro pracovníky banky akceptovatelnou legendou.

Všechny zmíněné skutečnosti snad ve svém souhrnu mohou navozovat jistou míru podezření, že obhajoba obžalovaného je účelová, nicméně tyto nemohou vést k závěru bez důvodných pochybností (ani v kontextu s ostatními provedenými důkazy), že obžalovaný znal všechny podstatné skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou (jinými osobami), kterým byly předmětné finanční prostředky získány, je konkrétním trestným činem, tedy že obžalovaný věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že věc, kterou na sebe převedl, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.

Nadto, uvedl dále apelační soud, při danosti takového závěru vyvstala by nepochybně otázka, zda vzhledem k danosti takové vědomosti u obžalovaného jeho trestní jednání, spáchané ještě před dokonáním, resp. dokončením tzv. predikativního deliktu hlavních pachatelů (kdy tedy jmenovaný u vědomí, že je páchán trestný čin podvodu, přislíbil zřídit účet, převzít a poté předat trestným činem získané finanční prostředky), není spíše namístě jeho jednání posuzovat jako účastenství na hlavním trestném činu ve formě pomoci.

Vrchní soud však po vyhodnocení všech k dispozici stojících důkazů přisvědčil závěrům soudu nalézacího, že jednak obhajobu obžalovaného nelze na základě dostupných důkazů označit za účelovou smyšlenku, jednak u jmenovaného nelze dovodit jeho vědomí nebo alespoň srozumění s předchozím podvodným jednáním neztotožněných osob. Dovodit lze toliko nedbalost; obžalovaný sám s ohledem na nestandardnost okolností pomoc při ztenčení majetku před rozvodovým řízením vnímal jako jednání jistě neetické, možná i fakticky související s trestnou činností, nebo tuto zastírající, a nepřiměřeně spoléhal na kusé informace, jichž se mu dostalo, a byť měl řadu možností, jak si skutečný stav věci alespoň částečně ověřit, neučinil tak a nepřiměřeně doufal, že jde o jednání legální.

Obžalovaný tedy dle soudu věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, jde tudíž u něj o klasické zavinění ve formě vědomé nedbalosti.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu