I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím i právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se jako nezletilá (narodila se na podzim roku 1962) prostřednictvím své matky domáhala určení, že je vedlejší účastník řízení jejím otcem. Obvodní soud pro Prahu 1 tento návrh v červnu 1963 zamítl, což v prosinci téhož roku potvrdil i Městský soud v Praze. Stěžovatelka se s tímto výsledkem nesmířila, a protože byla přesvědčena, že vedlejší účastník je skutečně jejím otcem, rozhodla se – již jako dospělá – získat jistotu a v roce 2016 podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na určení otcovství. Okresní soud v Písku řízení o žalobě zastavil s odůvodněním, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto a proto nemůže být projednána znovu (tzv. zásada věci rozsouzené – res iudicata). Stěžovatelka poté neuspěla ani se svým odvoláním u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti především namítala, že zásada „rei iudicate“, o níž soudy opírají své výroky, byla již několikrát prolomena s ohledem na konflikt ústavního práva dítěte znát svého otce a požadavku právního řádu na právní jistotu. Na podporu svých tvrzení odkázala na některé judikáty Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v obdobných případech. K soudnímu řízení, které proběhlo v roce 1963, uvedla, že bylo podle jejího názoru vedeno neobjektivně kvůli vlivu vedlejšího účastníka. Soudy například vůbec nenařídily provedení krevního testu, který by s vysokou mírou pravděpodobnosti otcovství určil či popřel. Stěžovatelka uvedla, že by v současné době požadovala provedení testu DNA.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách jsou bezprostředně aplikovatelné a soudy jsou povinny přihlížet k judikatuře ESLP i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP řešil otázky spojené s určením otcovství opakovaně – např. ve věci Jäggi proti Švýcarsku, Paulík proti Slovensku či nejnověji ve věci Novotný proti České republice. Všechny tyto judikáty se i přes určitou rozdílnost skutkových podstat shodují v preferenci toho, aby byla uvedena do souladu biologická realita s právním stavem v oblasti určování rodičovství. Osoby, jež se snaží zjistit své příbuzné, mají Úmluvou chráněný zájem na získání informací, nezbytných pro odhalení důležitých aspektů jejich osobní identity. Proti tomuto právu stojí obecný zájem na stabilitě právního vztahu založeného věcí již rozsouzenou, jakož i práva dotčených třetích osob, což ale s citovaným právem musí být co nejpřesněji vyrovnáno.
Stěžovatelka projevila hodnověrný zájem poznat identitu svého otce. Ve zkoumaném případě jsou tedy proti sobě postavena práva dítěte (i když nyní již dospělé ženy) a domnělého rodiče. Obě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale stejně tak mají právo mít najisto postavenu vlastní identitu, jejíž nedílnou součástí je fakt, kdo je koho rodičem a kdo je čím dítětem. Jeví se – pod zorným úhlem okolností dané věci – že právo dítěte (stále slabší strany zasluhující více ochrany) znát svého rodiče a své příbuzné, jak o to usiluje stěžovatelka, je silnějším právem než právo domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA.
Ústavní soud na základě tzv. testu proporcionality dospěl k závěru, že právo stěžovatelky nechat věc přezkoumat pod vlivem nových důkazů, tedy umožnit v řízení o určení otcovství uložení povinnosti podrobit se odběru DNA za účelem znaleckého zkoumání ke zjištění otázky biologického otcovství, v tomto případě převáží. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že stěžovatelce je v současné době více než padesát let, na výživném není závislá a jak uvedla, žádný finanční prospěch z určení otcovství získat nehodlá, neboť žije v USA a je materiálně zajištěna. Ústavní soud tak uzavírá, že trvání na zásadě věci rozsouzené je v tomto případě neudržitelné.
Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Písku, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()