Odůvodnění usnesení, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Jevgenije Nikulina

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) odmítl ústavní stížnost stěžovatele Jevgenije Alexandroviče Nikulina proti usnesení Vrchního soudu v Praze a výroku I usnesení Městského soudu v Praze jako návrh zjevně neopodstatněný.

Městský soud v Praze usnesením rozhodl o tom, že vydání stěžovatele k oběma trestním stíháním je přípustné a stěžovatel tedy může být vydán buď do Spojených států amerických nebo do Ruské federace. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl. Obě rozhodnutí poté stěžovatel napadl prostřednictvím ústavní stížnosti, ve které namítal porušení svých ústavně zaručených práv. Konkrétně stěžovatel spatřoval protiústavnost ve vydání nepřezkoumatelného usnesení, v porušení svého práva na obhajobu a ve skutečnosti, že rozhodoval vyloučený soudce.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Co se týče námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nemohl jí Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel argumentoval tím, že rozhodnutí městského soudu vydal stejný soudce, který jej předtím vzal do předběžné vazby, což je podle jeho názoru nepřípustné. Zde je možno odkázat stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Tvo 27/2017-11, ve kterém jsou srozumitelně a přehledně vyloženy rozdíly mezi předměty řízení o předběžné vazbě a řízení o přípustnosti vydání.

V otázce porušení práva na obhajobu se Ústavní soud plně ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Z procesního postupu v řízení je navíc zřejmé, že obhajoba byla se všemi materiály podrobně seznámena a její práva byla po celou dobu soudního řízení chráněna.

Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, lze konstatovat, že se s velkou částí jeho námitek vypořádal obsáhle, srozumitelně a přehledně již vrchní soud, který dále částečně závěry městského soudu doplnil, což Ústavní soud považuje za ústavně konformní postup.

Těžiště ústavní stížnosti pak tvoří ty zbývající námitky, které se týkají tvrzených nedostatků důkazního řízení. Soudy se však dle názoru Ústavního soudu všemi skutkovými otázkami zabývaly v míře přiměřené předmětu řízení o přípustnosti vydání. Česká republika je povinna dodržovat svoje mezinárodní závazky i na poli trestního práva. Zásadou je v tomto směru vydání každého podezřelého, pokud tomu nebrání jiné, silnější mezinárodní závazky (obvykle v oblasti ochrany lidských práv), anebo základní hodnoty českého ústavního pořádku. Nevydání by však mělo být z povahy věci postupem výjimečným a důkladně odůvodněným. Úkolem soudů v řízení podle § 95 zákona o justiční spolupráci je v podstatě zjistit, zda žádost o vydání splňuje základní požadavky, které lze od takového úkonu vyžadovat, a zda vydání nebrání nějaká důležitá právní překážka. Tomuto svému úkolu soudy v daném řízení zcela dostály. Rovněž závěr obecných soudů o dostatečnosti amerických extradičních materiálů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

A konečně obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly jak s námitkou hrozby nepřiměřeného postižení stěžovatele, tvrzenou nepřiměřeností újmy, spočívající v zásahu do stěžovatelova rodinného života tak i s námitkou politického pozadí celého případu.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde