Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti TV Nova: pokuta od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za reportáž „Příručka radí, co do kostela“ porušila její právo na svobodu projevu

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu TZ 13/2018

Ústavní soud

Ústavní soud

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky TV Nova s. r. o. a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená svoboda projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka dostala od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen RRTV) pokutu ve výši 200 000 Kč za to, že reportáží „Příručka radí, co do kostela“, odvysílanou v rámci Televizních novin dne 24. 8. 2012, porušila povinnost zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti (§ 31 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání). Proti tomuto rozhodnutí se neúspěšně bránila žalobou u Městského soudu v Praze a následně kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Poté se se svou ústavní stížností obrátila na Ústavní soud.

Argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do dvou okruhů. První, procesní okruh námitek zpochybňuje, že RRTV stěžovatelku před uložením pokuty upozornila na porušení povinností stanových zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Těmto námitkám Ústavní soud nepřisvědčil.

Druhý, věcný okruh námitek zpochybňuje vlastní hodnocení reportáže jako reportáže neobjektivní a nevyvážené. Dle stěžovatelky zpracování reportáže odpovídalo tématu a náhledu osob dotazovaných v reportáži a bylo tak chráněným výkonem svobody projevu. V této části shledal Ústavní soud některé námitky jako důvodné.

Stěžovatelka se po celé řízení hájila také tím, že sporná reportáž měla v době letních veder zábavnou formou upozornit na existenci příručky s pravidly oblékání v kostelech. To je dle Ústavního soudu zásadní.

RRTV založila své výtky vůči reportáži v zásadě na tom, že ji stěžovatelka neodvysílala (1) v souvislosti s informací o tom, že se zmiňovaná pravidla nevymykají „zkušenostem z jiných kulturně-společenských akcí či zemí v zahraničí“, (2) nezařadila vyjádření církevních představitelů, kteří by potřebnost pravidel vysvětlili, (3) naopak zařadila vyjádření odborníka na extremismus, který měl divákovi zprostředkovat sdělení, že si církev (její skupina) vymyslela staromódní a pro aktuální počasí nesmyslná pravidla.

Má-li být požadavkem objektivity pořadu zajištěna možnost diváka učinit si vlastní závěry, nikoliv jen přebrat názor redakce, je třeba diváku předkládat podložené, relevantní a úplné informace, a to při absenci skrytých motivů. Požadavky Rady pro vysílání na konkrétní reportáž však tento minimální standard přesahují a nepřikládají dostatečný význam komerční povaze vysílání stěžovatelky.

Záměrem reportáže, jak správně Nejvyšší správní soud uvedl, nebylo informovat o významné události, ale vyplnit období tzv. okurkové sezóny. Na významu tak nabývá povaha vysílajícího média, které neplnilo úkoly v rámci veřejné služby, ale snažilo se zaujmout své cílové diváky způsobem jim blízkým. Jakkoliv může být hodnota tzv. infotainmentu žurnalisticky a esteticky sporná, je především na vlastníku soukromého média, aby při dodržení minimálních obsahových požadavků hledal svůj způsob uplatnění na trhu (a byl za to případně kritizován účastníky tohoto trhu, ne státem). Svoboda projevu jako základní politické právo chrání nejen šíření myšlenkově závažných sdělení. Právo každého vyjadřovat své názory zahrnuje i právo na jejich vyjádření humornou formou, s přiměřenou měrou nadsázky či ironie. Toto právo se vztahuje na veřejnoprávní média a tím spíše i média soukromá.

Napadená rozhodnutí jsou založena pouze na hodnocení objektivity a vyváženosti obsahu reportáže. Správní řízení přitom nebylo zaměřeno ke zjištění, zda jsou dány jiné, jednoznačné vady informování diváků (např. pravdivost informací, manipulování s názorem dotázaných, poskytnutí prostoru pro vyjádření kněžskému bratrstvu apod.).

Ústavní soud uzavírá, že odvysíláním konkrétně reportáže „Příručka poradí, co do kostela“, tak jak bylo skutkově zjištěno, nedošlo ze strany stěžovatelky k porušení obsahových požadavků na vysílání způsobem, který by ohrožoval svobodnou, individuální či veřejnou tvorbu názoru veřejnosti, tedy hodnoty, k jejichž rozvoji svoboda projevu masových médií slouží. Za takového stavu nelze pokutu uloženou stěžovatelce považovat za ústavně legitimovaný zásah do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 17 Listiny.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

svoboda projevu reportáž

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze