I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítl stížnost proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň – město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, neboť neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatelky. Zároveň odmítl návrh na zrušení § 6 a § 8 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, který „sdílí osud“ ústavní stížnosti.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala po společnosti NATALART s. r. o. (vedlejší účastnice řízení) splnění povinnosti spočívající v provedení umělého oplodnění za použití zárodečné buňky stěžovatelky a kryokonzervované spermie jejího zemřelého manžela.
Manželé společně podstupovali léčbu neplodnosti v zařízení vedlejší účastnice. Manžel stěžovatelky podepsal v červnu roku 2014 informovaný souhlas s kryokonzervací spermií, v prosinci téhož roku manželé společně podepsali informovaný souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplodnění, vyslovili souhlas s rozmražením a použitím spermií pro daný účel. Téhož dne také podepsali souhlas s intracytoplasmatickou injekcí spermie, kdy následně mělo být započato s postupnou aplikací hormonálních injekcí stěžovatelce. V červnu roku 2015 však manžel stěžovatelky zemřel a vedlejší účastnice odmítla proces umělého oplodnění dokončit, a to z důvodu absence platného souhlasu manžela stěžovatelky.
Okresní soud Plzeň – město žalobu zamítl s tím, že právní předpisy umožňují oplodnění pouze páru a ačkoliv manžel stěžovatelky požádal o umělé oplodnění a udělil první informovaný souhlas s jeho provedením, nelze předjímat jeho další vůli v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím. Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud se svou ústavní stížností, v níž tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na soukromý a rodinný život.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud si je vědom toho, že shora popsaná životní situace, do níž se stěžovatelka dostala, je pro ni více než citlivá. Nicméně závěry obsažené v rozhodnutích obecných soudů považuje za ústavně konformní. Podle jeho náhledu lze v podrobnostech zcela odkázat na velmi podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu, který si byl při svém rozhodování zjevně vědom ústavněprávního rozměru celého případu. Z analýzy právní úpravy provedené Nejvyšším soudem vyplývá, že se nejedná o téma, jež by bylo v rámci Evropy pojímáno jednotně a ve své podstatě záleží na právní úpravě toho kterého státu. Právní úprava související s umělým oplodňováním vychází z morálních, kulturních, náboženských a etických hodnot dané společnosti. Podle Ústavního soudu je tak především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným než tradičním způsobem. Ústavní soud považuje v souvislosti s projednávaným případem za podstatnou především okolnost zmíněnou i Nejvyšším soudem, a to že v tomto případu „nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti. Informovaný souhlas s kryokonzervací spermií totiž obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. Uvedené též znamená, že kryokonzervované spermie muže tvořícího neplodný pár, nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šesti měsíční lhůta.“ S takovým závěrem Ústavní soud souhlasí.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na respektování jejího rodinného a soukromého života, ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce David Uhlíř.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()