Ústavní soud zrušil část advokátního tarifu upravující výpočet odměny opatrovníka ustanoveného osobě neznámého pobytu

Ústavní soud zrušil část advokátního tarifu upravující výpočet odměny opatrovníka ustanoveného osobě neznámého pobytu, jelikož byla příliš nízká.

Platnost prodeje pozemků u dejvického nádraží
Foto: Fotolia

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) částečně vyhovělo návrhu III. senátu Ústavního soudu a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „jehož pobyt není znám“. Ve zbývající části odmítlo návrh jako podaný někým k tomu zjevně neoprávněným.

III. senát Ústavního soudu navrhl zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu v souvislosti s jím posuzovanou ústavní stížností. Okresní soud v Nymburce v předmětné věci stěžovatelce – advokátce přiznal usnesením odměnu za zastupování žalované fyzické osoby (toho času neznámého pobytu), neboť podle § 140 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), platí advokátovi jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Tato odměna byla vyčíslena na částku 14 759,48 Kč (za čtyři úkony právní služby, kdy hodnota jednoho úkonu je 2 544 Kč). Naopak však okresní soud stěžovatelce nepřiznal odměnu za jeden vyúčtovaný úkon, a proto se stěžovatelka proti rozhodnutí odvolala. Krajský soud následně usnesení okresního soudu změnil tak, že výši odměny stěžovatelky stanovil na částku 4 880 Kč. Podle krajského soudu byla stěžovatelka ustanovena opatrovnicí žalované podle § 29 o. s. ř. a okresní soud při vyčíslení její odměny pochybil, neboť podle § 9 odst. 5 a § 7 bod druhý a § 12a odst. 1 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby pouze 400 Kč. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti především uvádí, že přiznání odměny ve výši 400 Kč za jeden úkon je v tomto případě v rozporu se zásadou spravedlivé odměny za vykonávanou práci. Daný postup krajského soudu je podle stěžovatelky nespravedlivý proto, že mezi činností advokáta, který byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka podle § 30 odst. 2 o. s. ř., není žádný zásadní rozdíl. Není tedy podle jejího názoru žádný důvod k tomu, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta ustanoveného podle § 30 odst. 2 o. s. ř. určené podle § 7 advokátního tarifu zásadně snížena. Použití § 9 odst. 5 advokátního tarifu krajským soudem proto stěžovatelka považuje za rozporné s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta. III. senát Ústavního soudu se s namítanou neústavností napadeného ustanovení ztotožnil, a proto řízení o ústavní stížnosti přerušil a napadené ustanovení advokátního tarifu předložil k posouzení plénu Ústavního soudu.

Napadené ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zní: „Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč.“

Ústavní soud předesílá, že se významem opatrovníka při zastupování účastníka zvláště v soudním řízení zabýval opakovaně (podrobná rekapitulace judikatury viz body 23 až 28 nálezu).

Stanovení nižší odměny pro advokáta jako opatrovníka vychází podle názoru Ústavního soudu z ničím nepodloženého – paušalizujícího – předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti takového zastupování, což ohrožuje kvalitu poskytované právní pomoci. To přitom za situace, kdy vlastním stimulem k takovému zásahu byla toliko obecná snaha o zlepšení stavu veřejných rozpočtů. Takový zásah do práva na právní pomoc Ústavní soud nemůže akceptovat už proto, že je tím ohrožena nezávislost a nestrannost výkonu právní pomoci opatrovníkem, jak vyplynulo z vyjádření ministerstva spravedlnosti. Normotvůrcem stanovená nižší odměna opatrovníka tak není vhodným opatřením vzhledem k cíli, jenž byl tímto opatřením sledován.

V kontextu napadené právní úpravy navíc dochází k porušení principu rovnosti, a to – vzdor přesvědčení ministerstva spravedlnosti – zejména vůči ustanoveným zástupcům podle § 30 o. s. ř.

Ústavní soud zastává názor, že stanovil-li normotvůrce nižší odměnu, kterou obdrží advokát jako opatrovník osoby neznámého pobytu, nezvolil nejšetrnější řešení k dotčeným základním právům – tedy k právu na právní pomoc a k právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Snaha dosáhnout vyrovnaných veřejných rozpočtů nemůže sama o sobě ospravedlnit zásah do základního práva na právní pomoc, neboť stát má dostatek možností, aby s veřejnými prostředky hospodařil způsobem, který se žádného základního práva při běžném společenském vývoji nedotýká. Nejvyšší prioritou pro společnost uspořádanou v demokratický právní stát je právě ochrana hodnot, které jsou takovému uspořádání vlastní. Vyrovnaný (nebo dokonce přebytkový) státní rozpočet je k dosažení a udržení takového stavu společnosti jistě důležitou podmínkou, nemůže však stát nad hodnotami, které má ve svém důsledku napomoci chránit.

Ačkoliv Ústavní soud nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je zřejmé, že jeho výtky přesahují jím nyní zrušenou část hypotézy tohoto ustanovení. K tomu je vhodné připomenout, že obecné soudy jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázány jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, když dále jsou oprávněny posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (tedy i s ústavním zákonem) nebo s takovou smlouvou. Podle judikatury Ústavního je soudce při použití jiného právního předpisu (tedy podzákonného předpisu) rozporného podle něj se zákonem oprávněn jej v konkrétním případě (tedy s účinky inter partes) nepoužít. Shledají-li proto obecné soudy v jiných jimi vedených řízeních, že důvody, které v této věci vedly Ústavní soud ke zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jehož pobyt není znám“, jsou naplněny i vůči jiné části § 9 odst. 5 advokátního tarifu, nebudou ani ve zbývající části dané ustanovení v konkrétním případě aplikovat.

Odlišné stanovisko k odůvodnění zaujali soudci Jaroslav Fenyk, Jan Filip a soudkyně Milada Tomková.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 včetně disentů je dostupný zde.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články