O důstojnosti
V sobotu jsem zhlédla přímý přenos posledního rozloučení s manželem britské královny. Sice jsem si jako malá hrála na princeznu, v současnosti bych nezhrdla bydlením na nějakém menším, stylovém zámečku a občas, vlastně čím dál častěji, si říkám, že by vůbec nebylo špatné mít v čele země noblesního a čestného aristokrata.
Ale ani tak se nepovažuji za royalistku. Stejně jsem ale nemohla tu (alespoň z mého pohledu) důstojnou ceremonii než obdivovat. Měla úroveň i velký lidský rozměr.
A to se týká i smutečních hostů. Nebudu předstírat, že nečtu bulvární zprávy. Čtu. A alespoň podle nich není situace v královské rodině ideální. Její členové si ale jsou, i v takto lidsky citlivých chvílích, zjevně vědomi toho, že reprezentují, že utvářejí náladu ve společnosti a že je jejich chování pro národ normou. A že jsou důležitější věci, než nesváry a pocity ukřivděnosti.
Padl na mne stín závisti. A trocha smutku. Samozřejmě především nad tím, co se děje ve veřejné sféře u nás. Jenže to je na politologicko-sociologicko-psychologickou studii. Já se omezím na prostředí, které důvěrně znám. Na soudní síň. V ní by totiž měla mít důstojnost a slušnost své stálé a pevné místo.
Oblékám talár už skoro dvacet let. Troufám si říci, že se za tu dobu hranice toho, co lidé, a tedy i naši účastníci řízení, vnímají jako vhodné a slušné, stále posouvá. Níž a níž. A ještě jeden horší jev jsem mohla v poslední době vypozorovat. Totiž když advokát opustí svou profesní roli právního poradce a se svým klientem se duševně propojí do té míry, že spolu s ním protistranu nenávidí. A v intencích toho se k ní a jejímu zástupci chová. Tohle je strašně špatně.
Jako studentka jsem se často učila základní ustanovení předpisů jen z povinnosti. Teď si stále častěji říkám, že úvodní ustanovení občanského soudního řádu, které v civilním procesu spatřuje nástroj výchovy k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob, vůbec není marné. A opravdu stojí za to, snažit se ho uvádět v život.
Ve svých profesních rolích nepohneme dějinami země. Ale v každé kauze můžeme, my právníci, ať už stojíme na jakékoliv straně justiční barikády, udělat hodně pro to, aby naše konání vytvářelo důstojné kulisy jednotlivým lidským příběhům. Tak opravdu můžeme účastníky řízení v tom dobrém slova smyslu vychovávat. Pojďme začít tím, že jim půjdeme příkladem.
Další články
Ke 20. výročí slovenské Justiční akademie
Možná uvítáte, že v nastupujícím čase adventním neotevřu žádné další ožehavé téma a pokusím se tentokrát navodit spíše náladu sváteční až slavnostní.
Co jsou ti soudci vlastně zač…
Ve veřejném prostoru opakovaně rezonuje debata o výši platů soudců. Platy jako takové nechci rozebírat. Chci se zaměřit na to, co obnáší „být soudcem“.
Přečtete si! „Podmíněný trest odnětí svobody: Převládající, nepopsaný, nepřiměřený.“
V listopadu tohoto roku se na trhu objeví nová kniha Jakuba Drápala, učitele trestního práva na mé mateřské právnické fakultě se shora uvedeným názvem. Měl jsem to štěstí, že jsem si jí přečetl dříve.
První setkání se zapsaným mediátorem aktuálně
První setkání se zapsaným mediátorem je nástroj v rukou soudu, jehož cílem je přiblížit účastníkům řízení mediaci jako jeden ze způsobů alternativního řešení sporů, získat o ní co nejvíce informací a motivovat je k jejímu využití.
Což takhle méně formalismu
To, že je česká justice konzervativní, není žádná novinka ani žádné tajemství. V mnohém má konzervativní a rigidní přístup své opodstatnění a je v pořádku.



