Zjistil jsem, že práce na Ústavním soudu má určitá úskalí. Pozoruji na sobě, že jak slábnou mé vědomosti a povědomí o pozitivním právu, tím podstatně sílí mé právní názory na to, jak by pozitivní právo mělo vypadat. Můj dnešní příspěvek bude toto úskalí dobře ilustrovat.

Letos je to 10 let od přijetí antidiskriminačního zákona. Veřejný ochránce práv nesmí zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Přesto se dnes zaměřím na rozhodnutí vydaná v antidiskriminačních věcech, jsou důležitá, protože dotvářejí právo.

Mé dnešní téma není nijak sofistikované a nemá žádnou teoretickou ambici. V zásadě jde o popis doprovázený plytkými komentáři. Rád bych vám popsal, jaké návrhy ústavních zákonů se toho času nacházejí v Poslanecké sněmovně.

Na začátku svého příspěvku bych rád zdůraznil, že naše právo občanské a dědické je typické svou kontinuitou v historickém vývoji. Žijeme v době stálého hledání a uvažování o možných řešeních, nikoli v době zjevených pravd, a tak i mnohé judikáty a doktrinální závěry mohou přežít a věřme, že některé doktrinální závěry i prominentní judikáty se přežijí.

Co vše může být pro advokáta a soudce klíčem k soudní síni? Je pravda, že takový klíč neexistuje, protože si ho každý musí najít sám ve své praxi a odbornosti.