Popis případu
1. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 21. 2. 2012 vrchním komisařem PČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV kpt. Vojtěchem Zahrádkou pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písmeno c), odst. 2 písmeno a), c) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Skutek Mgr. Ing. Františka Steinere, Ph.D. spočíval v tom, že v roce 2009 v pozici náměstka ministra spravedlnosti, neinformoval ministra spravedlnosti o nevhodnosti nákupu objektu Vidnava pro zřízení ústavu zabezpečovací detence a prosazoval, aby jej Vězeňská služba, zastoupená tehdejším generálním ředitelem PhDr. Luďkem Kulou, zakoupila. Skutek PhDr. Luďka Kuly spočíval v tom, že v téže době v pozici generálního ředitele Vězeňské služby neinformoval ministra spravedlnost o nevhodnosti nákupu objektu Vidnava a z titulu své funkce podepsal kupní smlouvu, na jejímž základě se Česká republika stala majitelem objektu Vidnava. Oba měli způsobit České republice škodu ve výši 29.000.000,- Kč, představovanou kupní cenou nemovitostí.
2. Dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení měl vykonávat státní zástupce Obvodního státního zastupitelství v Praze 2. To však bylo vzhledem k podjatosti obvodního státního zástupce vyloučeno. O přikázání věci příslušnému státnímu zástupci mělo rozhodnout Městské státní zastupitelství v Praze. To však nesprávně postoupilo věc k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které věc přikázalo k rozhodnutí Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. To přikázalo věc k dozoru státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství pro Prahu – západ.
3. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla oběma obviněnými podána stížnost, která však byla okresním státním zástupcem pro Prahu – západ JUDr. Ondřejem Šmelhausem zamítnuta.
4. Z podnětu obviněných podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, jíž napadl jednak rozhodnutí, jimiž byla stanovena příslušnost státního zástupce JUDr. Ondřeje Šmelhause k výkonu dozoru, jednak jeho zamítavé rozhodnutí o stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud v roce 2013 stížnosti pro porušení zákona vyhověl a konstatoval, že postupem státních zástupců byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Současně zrušil rozhodnutí nepříslušného státního zástupce, jímž byly zamítnuty stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního řízení.
5. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 začal vykonávat dozor v přípravném řízení příslušný státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3. Státní zástupce JUDr. Jiří Valsamis usnesením ze dne 10. 2. 2014 zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání obou obviněných a Policie ČR následně věc odložila.
6. Řízení trvalo 2 roky.
Rozhodující právní závěry případu
7. K vhodnosti objektu Vidnava konstatoval státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, že: „je explicitně konstatována ve vládním návrhu zákona o výkonu zabezpečovací detence (zákon č. 129/2008 Sb.), který byl schválen nejprve Vládou ČR a posléze i Parlamentem ČR (v důvodové zprávě k návrhu výše zmiňovaného zákona se explicitně hovoří o výhodnosti objektu Vidnava). Předmětný objekt byl tedy objektivně vyhodnocen jako vhodný k plnění funkce zabezpečovacího zařízení. K řešení dané problematiky byla ze strany ministerstva spravedlnosti ČR nakonec zřízena zvláštní komise – pracovní skupina složená z řad odborníků Ministerstva spravedlnosti ČR a Vězeňské služby ČR. Tato pracovní skupina pak doporučila umístění ústavu zabezpečovací detence právě do objektu Vidnava. Členkou této pracovní skupiny byla rovněž JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D. (nyní vrchní státní zástupkyně v Praze) , která v rámci své pracovní činnosti (v souvislosti se svým působením – stáží na Ministerstvu spravedlnosti ČR) se mimo jiné podílela právě na přípravě výše zmiňovaného zákona o výkonu zabezpečovací detence, a která tak byla dle slov tehdejšího Ministra spravedlnosti ČR JUDr. Jiřího Pospíšila jistým garantem odbornosti v této oblasti.“
8. K zavinění obviněných státní zástupce uvedl, že „oba dva trestné činy, pro které bylo proti obviněným zahájeno trestní stíhání, jsou úmyslnými trestnými činy. Z jednání obviněných nelze ani dovodit případnou nedbalostní formu zavinění. Subjektivní stránka výše uvedených trestných činů v daném případě nebyla vůbec naplněna. Objekt byl zakoupen za cenu dle vypracovaného znaleckého posudku, navíc s cenou ještě sníženou, přičemž ministerstvo financí ČR, coby správce státního rozpočtu, v rozhodné době nerozporovalo nutnost tento objekt koupit a následně rekonstruovat pro účely vybudování ústavu zabezpečovací detence. Tehdejší ministr spravedlnosti ČR JUDr. Jiří Pospíšil nepopíral rozhodnutí o koupi objektu Vidnava, s tímto souhlasil a stál si za daným nákupem objektu Vidnava v daném čase (tvrzení policejního orgánu PČR o neinformovanosti Ministra spravedlnosti ČR ze strany obviněných tak nemůže obstát).“
9. Ke vzniku škody státní zástupce uvedl, že „závěr policejního orgánu PČR, spočívající v té skutečnosti, že “cena objektu ve Vidnavě = škoda způsobená Českému státu“ nemůže v žádném případě obstát (a to ani v případě, kdy by předmětný objekt skutečně nebyl využitelný pro účely výkonu zabezpečovací detence, což v tak daném případě nebylo prokázáno), neboť na základě zkoumané transakce (uskutečněné za cenu stanovenou dle znaleckého posudku, která byla nakonec ještě snížena, a se souhlasem ministerstva financí ČR, coby správce státního rozpočtu) získal stát do vlastnictví multifunkční a rozsáhlou nemovitost, která jistě nebude zcela bez hodnoty, tudíž případnou škodou v žádném případě nemůže být celá částka kupní ceny, jak konstruuje policejní orgán PČR v napadených usneseních.“
Veřejně vznášené dotazy Nejvyššímu státnímu zástupci JUDr. Pavlu Zemanovi a ministrovi vnitra ČR Milanu Chovancovi
10. Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona v neprospěch obviněných, spočívající v nesprávném určení dozorového státního zástupce. Příslušný státní zástupce dospěl (na rozdíl od nepříslušného státního zástupce) k závěru, že jednání obviněných nebylo trestné, a usnesení o zahájení trestního stíhání po dvou letech zrušil. Po celou tuto dobu probíhalo vyšetřování, byli vyslýcháni svědci, byly vypracovávány znalecké posudky. Oba obvinění byli dehonestováni ve sdělovacích prostředcích, byl narušen jejich soukromý i společenský život.
11. Máme za to, že se od samého počátku jednalo o evidentně nesprávné právní posouzení jednání obviněných jak vrchním komisařem kpt. Vojtěchem Zahrádkou, tak státním zástupcem JUDr. Ondřejem Šmelhausem, v důsledku nichž došlo k plýtvání veřejnými prostředky vynaloženými na neoprávněně vedené trestní řízení.
Proto se ptáme:
12. Jaká opatření budou z jejich pochybení vyvozena?
Budou náklady státu vynaložené na náhradu škody obviněných vzniklou v důsledku nezákonného stíhání vymáhány u odpovědných státních zástupců a policistů?
Stanovisko Unie obhájců
13. Unie obhájců je přesvědčena, že stejné nároky, jaké jsou kladeny orgány činnými v trestním řízení při posuzování trestní odpovědnosti obviněných, je třeba uplatňovat i opačně. Vznikne-li v důsledku nesprávného či nezákonného postupu policisty, státního zástupce či soudce státu škoda vzniklá odškodněním nezákonně stíhaného, je nezbytné v každém konkrétním případě posoudit postup a odpovědnost konkrétní osoby, která trestní stíhání vedla, a případně u ní uplatnit regresní nárok. K tomu bohužel nedochází a veškerou takto vzniklou škodu dosud nese stát. Tato situace činí z orgánů činných v trestní řízení nikým nekontrolovanou a nikomu nezodpovědnou skupinu osob, která si může dovolit bez jakýchkoliv následků pro konkrétního pracovníka cokoliv. Namísto podpory přípustné a správné míry nezávislosti orgánů činných v trestním řízení tak dochází k bujení nezodpovědnosti a soustavné toleranci k ní.
Stanovisko schváleno Prezidiem Unie obhájců dne 3.července 2014
Diskuze k článku ()