Rozhovor: Radim Boháč – O cestě k finančnímu právu, psaní daňových zákonů a budoucnosti v akademické politice

Radim Boháč je odbornou veřejností vnímán jako jeden z předních expertů na daňové právo. Když se na něj zeptáte studentů Právnické fakulty UK, zjistíte, že je zároveň velmi oblíbeným pedagogem, jehož metody výuky probouzejí ve studentech zájem o obor, který svou složitostí v našem právním řádu poměrně vyniká.

Fakulta mu ale vděčí i za mnohé další. O jeho zkušenostech s působením v odborných orgánech Ministerstva financí a Legislativní rady vlády, pedagogické činnosti, ale i o fungování fakultní politiky se dočtete v dnešním rozhovoru.  

Finanční právo patří mezi poslední předměty, se kterými se u nás studenti na právnických fakultách setkávají. Navíc, omluvte můj subjektivní pocit, není v jejich mysli, koneckonců ani v mysli běžných lidí, spojeno s něčím zajímavým. Je to jedna z posledních zkoušek, kterou student na fakultě složí, než je propuštěn ke státnicím a do profesního života. Jak se stalo, že jste se vydal zrovna touto cestou?

Vždy jsem tíhnul k veřejnému právu, zajímalo mě právo správní i trestní, na katedře trestního práva jsem si dokonce zadal diplomovou práci. Ve čtvrtém ročníku začala výuka finančního práva a s tím spojené počítání příkladů na seminářích, což mě bavilo. Na popud mé seminární vyučující prof. Markové, která patrně vnímala, že jsem na seminářích aktivní, jsem se přihlásil do konkurzu na pomocnou vědeckou sílu a byl jsem vybrán. Tak začalo mé působení na katedře.

Jaké bylo téma té diplomové práce?

Trest obecně prospěšných prací a jeho výkon. Tehdy to s výběrem i zápisem bylo jinak, na témata se stála fronta na chodbě a já byl rád, že se mi podařilo toto téma získat.

Máte představu, co byste dělal, kdybyste nedělal finanční právo?

Vůbec. Já jsem do té doby netušil, co chci dělat, a do oblasti finančního práva jsem se dostal tak nějak samovolně.

Kam jste tedy směřoval po dokončení studia?

Zůstal jsem na fakultě. Do roku 2005 jsem působil na Katedře finančního práva jako interní doktorand, a následně jako odborný asistent. Zároveň jsem tehdy pracoval v advokátní kanceláři. Díky působení na fakultě jsem se v roce 2007 stal členem Komise pro finanční právo Legislativní rady vlády. Na základě členství v této komisi a mého zájmu o daňovou problematiku jsem pak dostal nabídku být coby legislativní expert členem pracovní skupiny ministra financí pro přípravu nového zákona o daních z příjmů.

Vaše působení na Ministerstvu financí je ale pestřejší. Čemu jste tehdy dával a dáváte přednost, ministerstvu nebo fakultě?

V době, kdy jsem na základě členství ve zmíněné pracovní skupině dostal nabídku působit v odboru Daňová legislativa Ministerstva financí, jsem už nepracoval v advokacii a cítil jsem, že potřebuji další působiště v praxi. Přijetí této nabídky tedy byla logická volba, přestože jsem věděl, že působení v nově vznikajícím legislativním útvaru bude náročné. Ale za hlavní úvazek jsem vždy považoval a stále považuji fakultu.

Odbor Daňová legislativa na Ministerstvu financí tedy v roce 2010, kdy jste v něm začínal působit, teprve vznikal? Co bylo účelem jeho vytvoření?

Tehdejší náměstek ministra financí měl myšlenku vytvořit útvar specializovaný na daňovou legislativu, v jehož rámci budou právníci psát daňové zákony. Řada daňových odborů se tenkrát vyznačovala tím, že v nich právníci nepůsobili. A zákony by podle mého přeci jen měli psát primárně (nebo alespoň také) právníci, což v našem odboru platí.

Jste též předsedou rozkladové komise ministra financí pro přípravu rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutí při správě daní. (Rozkladová komise je poradní orgán, na jehož návrh ministr rozhoduje o rozkladu, tedy opravném prostředku podávaném proti rozhodnutí ústředního správního úřadu, pozn. redakce.)

V rozkladové komisi jsem od roku 2014. Byla to také výzva, protože na rozdíl od odboru Daňová legislativa, kde se právní předpisy tvoří, se zde řeší konkrétní případy a předpisy se aplikují. Vzhledem k několikastupňové soustavě finančních orgánů, kdy rozkladová komise, respektive ministr, je až poslední instancí, není typické, že bychom řešili daně. Naopak, většina případů, které řešíme, se týká odvodů za porušení rozpočtové kázně.

Je nějaký případ, který Vám utkvěl v paměti?

Vzpomínám si na jeden až absurdní, který se týkal poskytnutí dotace na dům s pečovatelskou službou. Šlo o to, že v průběhu realizace projektu bylo zjištěno, že dveře do koupelen jsou nedostatečně široké pro průjezd invalidního vozíku. Příjemce dotace dveře po tomto zjištění rozšířil, avšak poskytovateli to nenahlásil, což bylo v rozporu s dotačními pravidly. No, a poskytovatel mu za to, že přemýšlel hlavou a udělal něco naprosto logického, uložil odvod za porušení rozpočtové kázně.

Jak jste rozhodli?

Že v tomto případě není možné trvat na formalizovaném výkladu práva a za takový postup příjemci ukládat odvod za porušení rozpočtové kázně, ale věc posoudit z hlediska právních principů a smyslu a účelu norem.

Již jste zmínil Komisi pro finanční právo Legislativní rady vlády, které dokonce předsedáte. Jak práce v takovém orgánu vypadá? Dochází často ke střetům mezi členy, nebo se spíše doplňujete?

Mám to štěstí být členem komise složené z lidí, kteří mají potřebné znalosti i zkušenosti, a jsou schopni spolu komunikovat. Nepamatuji si, že bychom v rámci komise někdy hlasovali, všechno se řeší konsensuálně. Opačné názory se samozřejmě objevují, ale diskuse se vždy vytříbí. Do jisté míry je to dané i osobou bývalého předsedy komise, JUDr. Josefa Baráka, jehož styl vedení mi byl velmi blízký a snažím se jej následovat. To samé platí i ve vztahu k předkladatelům, kdy se místo kategorického odmítání problematických návrhů snažíme nabízet konstruktivní řešení.

Jak řešíte případné rozpory vás, jako odborníků, s vládními postoji?

Komise Legislativní rady vlády by primárně neměly řešit věcné aspekty návrhů. Když to uvedu na daňovém příkladu, tak pokud se v návrhu napíše, že se sazba nějaké daně zvyšuje z 5 % na 20 %, tak je to věcné řešení a komise by neměla říci „podívejte, 20 % je moc, mělo by to být 15 %“. Na druhou stranu, pokud je komise toho názoru, že taková sazba by byla rdousícího charakteru, což ji činí protiústavní, už je to relevantní připomínka. Některé připomínky však nelze zařadit jako striktně právní či legislativní anebo striktně věcné. Navíc má komise dbát na jednotu a systematičnost právního řádu, takže i některá řešení, která vypadají jako věcná, například zavedení nového konstrukčního prvku daně, komentovat může, protože jde zejména o způsob legislativního vyjádření toho věcného řešení.

Takže v praxi to vypadá jak?

Třeba tak, že člen komise vyjádří svůj názor na věcnou problematiku a předkladatelé ho zpravidla odmítnou s tím, že mají politické zadání. Je to otázka role komise a toho, jak by měly návrhy vznikat. V ideálním případě by se měla věcná řešení problémů a hodnocení dopadů jejich regulace vypracovávat na úrovni ministerstev a následně předkládat politické reprezentaci, která si vybere, pokud možno, tu nejvhodnější. Tu by pak měla bez problémů obhájit před komisí. Bohužel ne vždy to tak funguje.

A není to pro Vás frustrující? Že politické zadání převáží názory odborníků, kteří se problematice věnují celý život?

A víte, že ani ne. U mě převažují ty pozitivní pocity, že člověk dělá práci, která má smysl, protože u řady věcí a témat ta rozhodnutí vycházejí z odborných názorů. Nicméně politické rozhodování bez ohledu na odborné názory v některých případech vnímám jako realitu a mohu jen doufat, že v budoucnu bude takových rozhodnutí co nejméně.

Jak to je se třemi sazbami na pivo?

Pro mě typický příklad politického rozhodnutí, se kterým nesouhlasím, a to z několika důvodů. Jednak si myslím, že ideální by bylo mít pouze jednu sazbu daně z přidané hodnoty. Protože nejistota a administrativní náročnost spojená s existencí více sazeb je poměrně značná. Za druhé si nemyslím, že by pivo jako alkoholický nápoj mělo podléhat snížené sazbě daně z přidané hodnoty. Pokud už sníženou sazbu nebo sazby máme mít, tak například pro základní potraviny a léky, ale nikoliv pro alkoholické nápoje.

Ovšem jako státní úředník musím takové politické rozhodnutí respektovat a snažit se ho co nejlépe promítnout do právního řádu. Ale ani to promítnutí v tomto případě nemůže být ideální, protože jsme limitováni evropskou legislativou určující plnění, která mohou být ve snížené sazbě.

Daňové právo je poměrně složitá oblast práva, jak pro zákonodárce, tak pro adresáty. Jak dlouho jste ho musel studovat, abyste mohl říct, že se v něm bezpečně vyznáte?

Pokud si jako svůj obor vyberete daňové právo, nebo finanční právo obecně, znamená to, že ho budete studovat celý život. Jiná odpověď podle mě neexistuje. I dnes mě dokáží některá ustanovení zákona o daních z příjmů překvapit. Říct, že už umím daňové právo se neodvážím asi nikdy.

Myslíte, že by se daňové právo mělo vydělit ze systému finančního práva?

Existují názory, že ano, existují názory, že ne. Z komparativního hlediska není neobvyklé daňové právo vnímat odděleně, podívejme se například na Slovensko, kde prof. Vladimír Babčák daňové právo učí jako samostatný předmět, na západ od nás se v některých zemích finanční právo neučí vůbec a učí se jen „tax law“. V roce 2006 jsem napsal článek, ve kterém obhajuji, proč má být daňové právo součástí finančního práva, a to zejména vzhledem k podobnosti právních norem a právních vztahů. Nyní jsem toho obhájcem do určité míry pořád. Další fragmentace našeho oboru by podle mě nebyla správná i z hlediska čistě vědecko-pedagogického.

Daňovou soustavu každé země je jistě třeba vnímat komplexně. Přesto se zeptám, která daň je podle Vás nejlépe koncepčně nastavená, tedy nejlépe dosahuje svého cíle?

Já už jsem se na tvorbě několika nových daňových zákonů podílel, takže jsem do jisté míry podjatý. Mou první daní, jejíž právní úpravu jsem spoluvytvářel, byla daň z nabytí nemovitých věcí, která je obecně proklínána odborníky i občany. Ale tím, že jsem její právní úpravu psal, jsem si k ní vybudoval určitý citový vztah, přestože mě napadají smysluplnější a více koncepční způsoby, jak dosáhnout jejího cíle. Museli jsme ale respektovat politické zadání.

Ale abych odpověděl na otázku, koncepční nastavení daně pro mě znamená její jednoduchou správu, terminologickou jednotnost a její vymezení podle jednotlivých konstrukčních prvků. A pokud řekneme, že cílem každé daně je maximálně zdanit to, co je jejím předmětem, a minimalizovat daňové úniky, tak ho paradoxně, díky vazbě na katastr nemovitostí, nejlépe plní právě daně zdaňující nemovité věci.

Proč učíte?

Protože v tom vidím smysl. Vidím smysl v tom, předávat studentům něco, co si myslím, že je správné a co by měli vědět a umět. To mě naplňuje.

Jak vypadaly Vaše začátky na katedře? Jaké jste měl před nástupem představy a do jaké míry se potkaly s realitou?

Musím říct, že jsem měl štěstí na katedru i její personální složení, nebyl jsem v konfliktu s žádným z jejích členů. Představu jsem neměl žádnou, vůbec jsem nevěděl, jak taková katedra funguje. Realita mě ale nezklamala. Když na katedru přichází odborný asistent po škole, přichází do zavedeného systému, který by měl nejprve poznat a nějaký čas v něm fungovat. Pokud poté dospěje k názoru, že ten systém mu nevyhovuje, může buď odejít nebo se ho pokusit změnit.

A chtěl jste s učením někdy v minulosti skončit?

Rozhodně ne.

Mezi studenty patříte k oblíbeným pedagogům. Jedním z důvodů jsou jistě i Vaše výukové metody, které se snaží studenty do hodiny zapojit, a jejich cílem je spíše pochopení problematiky, než namemorování zákonných definic. Do jaké míry Vás a Váš přístup k výuce ovlivnila Vaše zahraniční zkušenost? (Doc. Boháč působil v roce 2018 jako visiting professor na Nova Southeastern University na Floridě, pozn. redakce.)

Své výukové metody jsem měl osvojené už předtím, v USA jsem si spíše ověřil, že jsou správné. Člověk se musí stále zlepšovat, mé semináře před pár lety také vypadaly jinak, než jak jste je měla možnost poznat loni. Poslední dobou často přemýšlím nad tím, jestli je lepší nejprve vykládat teoretickou část a poté řešit příklady, nebo naopak nejprve řešit příklad a na konci si říct, co z jeho řešení vyplývá. Každopádně se snažím semináře přizpůsobit tomu, aby po jejich absolvování studenti uměli řešit problémy v praxi.

Přistupují studenti v Americe k výuce jinak než studenti u nás?

Nevím, jestli jsem měl za tu dobu možnost je dostatečně dobře poznat, ale jedna věc mě zaujala. Já jsem jim v úvodu, než jsem začal vykládat o daňovém právu, musel nejdříve obecně přiblížit Českou republiku a její ústavní systém. V prezentaci jsem měl i fotografie prezidenta a premiéra a říkal jsem jim, jak to u nás je, že oba dva mají své velké zastánce i své velké odpůrce. Jeden student se mě na to konto zeptal, co si o nich myslím já. Snažil jsem se mu vysvětlit, že bych měl být neutrální, a že nechci nikoho ovlivňovat. Zjevně ho to zarazilo a stejně chtěl znát můj názor. Myšlenka na to, že nemusím být v rámci akademické svobody úplně neutrální, mi utkvěla v hlavě. Pokud mám dva protichůdné názory, musím je samozřejmě oba uvést, ale zároveň bych měl mít možnost říct, ke kterému se kloním.

Takže jste jim nakonec řekl, co si myslíte?

Řekl.

Významným způsobem působíte ve fakultní i univerzitní politice. V čem spočívala Vaše motivace do ní vstoupit?

Moje motivace vychází z toho, že jsem poměrně dlouho dělal tajemníka katedry. Měl jsem možnost bezprostředně pozorovat, jak katedra funguje, včetně její vazby na vedení fakulty a chtěl jsem se na tom podílet. Změnit to, o čem jsem si myslel, že je možné, aby bylo lepší. 

To bylo například co?

Ono je vlastně pořád co zlepšovat, ale napadají mě třeba pravidla týkající se závěrečných prací. Myslím si, že opatření děkana o závěrečných pracích, na kterém jsem se podílel, řadu věcí vyjasnilo, zlepšilo a sjednotilo pravidla pro vytváření, odevzdávání a obhajování diplomových, rigorózních a disertačních prací.

Jste členem obou, univerzitního i fakultního akademického senátu, tomu fakultnímu již třetím rokem předsedáte. V nedávných volbách jste byl do obou opět zvolen, do toho fakultního dokonce s nejvyšším počtem hlasů ze všech fakultních pracovníků. Čemu tento úspěch přisuzujete?

Když kandidujete poprvé, nemáte co ztratit. Zato obhajovat mandát je podle mě daleko těžší. Tím, že jsem působil jako předseda fakultního senátu, jsem poslední volby vnímal jako test podpory toho, co dělám a jak to dělám. To, že jsem dostal nejvyšší počet hlasů (což byla nadpoloviční většina), vnímám jako potvrzení toho, že nemalá část akademické obce moji činnost vnímá pozitivně.

Pražská Právnická fakulta prochází zásadními změnami, a to díky nové akreditaci, na jejíž přípravě jste se výraznou měrou podílel. Můžete shrnout změny studijního programu, jehož budete Vy garantem, které vnímáte jako nejzásadnější?

Nový studijní program se řídí třemi hesly – posílení dovednostní složky, kvalitnější a náročnější studium a skutečně prezenční studium. Ta se prolínají celým novým studijním programem, možná bych k tomu doplnil ještě změnu způsobu výuky a kontrol studia, což souvisí s tím posílením dovednostní složky. Abych uvedl konkrétní příklad, bude daleko více kladen důraz na domácí přípravu na výuku, studentům bude zadáváno více úkolů a bude vyžadováno jejich plnění. Změní se též podoba zkoušení, a to směrem k písemné formě, což by mělo vést k větší objektivitě a férovosti. V neposlední řadě pak dojde k posunu výuky platného práva do nižších ročníků, například kurz občanského práva bude začínat již ve druhém semestru. Formálně se může zdát, že změn v programu není tolik, ale pokud se nám ho podaří realizovat tak, jak byl schválen, studium by se mělo výrazněji proměnit.

Vnitřní předpisy fakulty jsou jedna věc, nicméně ve výsledku je stejně na členech akademické obce, jak budou příslušné změny v nich vykládat a do jaké míry je budou respektovat. S tím souvisí i fakt, že do předpisů se nedá napsat všechno. Je fakulta na změny v tomto smyslu připravena? Vidíte vůli ze strany vyučujících na ně přistupovat?

Já si myslím, že ano. Myslím, že většina vnímá to, že dochází ke změnám, ať už na fakultě nebo ve vnějším světě a na jiných univerzitách. Vědí, že studijní program se musí posouvat dál a nemůžeme se zakonzervovat v minulosti. Znám spoustu kolegů, kteří se tomu již nyní přizpůsobují, nebo jen potřebují správný impuls. S ostatními je třeba diskutovat a přesvědčit je. Když každý z nich uvidí smysl v cílech nového studijního programu, doufám, že přistoupí na to, že toto je ten správný směr, kterým je třeba studijní program postrčit.

Koncepční diskuse v rámci kateder tedy nyní probíhají?

Minulý semestr probíhala setkání zástupců vedení fakulty s katedrami, kde jsme se snažili jim vše vysvětlovat. Z hesla v prezentaci nebo z tisícistránkové žádosti o uskutečňování studijního programu je těžké si bez další diskuse vzít to podstatné. Konkrétní změny jsme se snažili vysvětlovat právě v kontextu zmíněných hesel, včetně změny způsobu výuky. Abych uvedl extrémní příklad, opravdu si nemyslím, že je správně, aby se přednášející postavil před studenty a začal jim číst učebnici.

Pak ale vyvstává otázka, jestli lze od někoho po desítkách let působení očekávat, že změní styl výuky.

Od toho je tu pak vedoucí katedry, který by měl případnou neochotu reflektovat.

V osobě akademického pracovníka se promítá činnost pedagogická s činností vědeckou či publikační. Je to tak opravdu správně? Nemělo by se více přihlížet k osobě každého pracovníka a náplň jeho působení na fakultě stanovit individuálně?

Problém je v tom, že takto to požaduje zákon. Chce-li člověk být akademickým pracovníkem, musí se věnovat oběma těmto činnostem. Na druhou stranu, pokud někomu jedna z nich vyhovuje více než ta druhá, lze to do určité míry individuálně nastavit. Dotyčnému lze svěřit vedení jednoho povinně volitelného předmětu s tím, že ve zbytku se bude věnovat vědě, nebo naopak lze minimalizovat jeho vědeckou činnost na nezbytné minimum, pokud dobře a rád učí.

Myslíte si, že se u nás vysokoškolští učitelé obecně dostatečně rozvíjejí z pedagogického hlediska?

Jsem přesvědčen, že alespoň kurzem pedagogického minima by měl projít každý, a to říkám i s vědomím toho, že já sám jsem žádným takovým kurzem neprošel. Myslím, že když jsem začínal, tak by mi něco takového velmi pomohlo. Takto jsem musel jít cestou samostudia a metody pokus-omyl.

Máte nějaké další ambice v exekutivních či legislativních orgánech, ať už univerzitních, fakultních, či úplně jiných?

To je dost těžká otázka. Nechci, aby to znělo jako nějaké klišé, ale pro mě není důležité, jestli postoupím v žebříčku na nějakou další funkci, ale to, aby moje fungování v ní mělo smysl a bavilo mě. Pokud se tedy naskytne příležitost vykonávat funkci, která toto bude splňovat a která bude zapadat do mojí celkové představy o tom, co má smysl dělat, nebudu se jí patrně bránit. Ať už ten smysl bude spočívat v co nejlepším předávání vědomostí nebo v tvorbě dobrých zákonů.

Hodnocení článku
82%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu