Antidiskriminační opatření v EU

Sekundární legislativa, která má za úkol provádět do praktického života tyto unijní hodnoty, je v procesu dynamického rozvoje. Dle čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU je boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podpora sociální spravedlnosti a ochrany, rovnosti žen a mužů, mezigenerační solidarity a ochrana práv dítěte jedním z hlavních cílů ekonomických se sociálním rozměrem. Obecně se dlouhodobě jedná o velice náročný úkol, neboť jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace se může projevovat jak kosmopolitně, tak též mohou být některé její projevy čistě národní či lokální povahy. Ať se jedná o jakýkoliv druh diskriminačního chování, velice negativně ovlivňuje nejen společenské okolnosti a akceleruje sociální napětí, ale též zhoršuje ekonomickou stránku konkrétního státu a tím i EU. Evropská Unie si je této skutečnosti dobře vědoma, a proto nastavila odstranění forem diskriminace jako svou přední prioritu. Ostatně myšlenka diskriminace jde přímo proti základům Unie, jejím unifikačním snahám a snaze o propojení nejen ekonomik, ale i spojení kulturně, historicky, jazykově a národnostně odlišných obyvatel jednotlivých svých členských zemí.

Cílem tohoto krátkého článku není soupis jednotlivých antidiskriminačních norem, (kterých jsou ostatně desítky) vydaných orgány EU, ale pouhý nástin obsáhlé tematiky antidiskriminační politiky a její prolnutí do antidiskriminačních pravidel členských zemí, snaha o sjednocování legislativy, osvěta a prohloubení znalostí o diskriminaci obyvatelstva, podpora zprostředkovatelů, vyvracení mýtů, předsudků a stereotypů, skutečná pomoc obětem diskriminace a rozšiřování znalostí o možnostech obrany před diskriminací.

Například rok 2010 byl rokem 60. výročí Evropské úmluvy o lidských právech, která ve svém článku 14 stanoví zákaz diskriminace, a 10. výročí přijetí dvou základních textů pro boj proti diskriminaci na úrovni EU – směrnice č. 2000/43/ES o rasové rovnosti a směrnice č. 2000/78/ES o rovnosti v zaměstnání. S ohledem na působivý soubor judikatury, který je výsledkem práce Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie v oblasti zákazu diskriminace a bohužel není vždy zcela konsekventní, se v lednu 2010 Evropský soud pro lidská práva a Agentura Evropské unie pro základní práva rozhodly spolupracovat na přípravě podkladů, které jsou věnovány evropské judikatuře v oblasti zákazu diskriminace. Tato je určena advokátům v členských státech Evropské unie a Rady Evropy a dalším uživatelům, například soudcům, státním zástupcům, právním odborníkům a pracovníkům donucovacích orgánů. Důvodem je fakt, že právě tyto právní profese stojí v čele ochrany lidských práv, a proto si musí být zásad zákazu diskriminace zvláště dobře vědomi, aby je mohli účinně používat v praxi. Neboť je to právě vnitrostátní úroveň, která uvádí antidiskriminační ustanovení v život a právě zde, v praxi, se objevují zásadní úkoly.[1]

Obě výše zmiňované směrnice jsou nyní součástí právních řádů ve všech 28 členských zemích, přestože se tak stalo mnohdy proti jejich vůli a členské státy využívaly všech příležitostí jak jejich implementaci zbrzdit nebo zcela vyloučit. Příklad českého legislativního procesu a zdlouhavé přijetí tzv. antidiskriminačního zákona (zák. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů ve znění zákona č. 89/2012 Sb.) je již notoricky znám.

EU zdůrazňuje, že vnitrostátní orgány musí zajistit nejen ochranu před diskriminací (tzv. pozitivní diskriminace), ale musí ještě zajistit účinnou ochranu obětí diskriminace. Mezi hlavní problémy patří to, že veřejnost nemá dostatek povědomí o tom, jaká má práva, a že velké množství případů diskriminace zůstává neohlášeno.

Aby byla práva EU na rovné zacházení řádně uplatňována v praxi, doporučuje Komise EU:

Dále zvyšovat povědomí veřejnosti o antidiskriminačních právech, zaměřit se na nejvíce ohrožené skupiny a zapojit do tohoto procesu zaměstnavatele a odborové organizace. Komise poskytuje na podporu těchto činností finanční prostředky a vydala praktickou příručku pro oběti diskriminace.
Usnadnit obětem ohlašování diskriminace zjednodušením mechanismů na podávání stížností. Důležitou úlohu zde hrají vnitrostátní orgány pověřené otázkami rovnosti. Komise bude i nadále podporovat spolupráci mezi těmito subjekty a zajišťovat účinné provádění jejich úkolů, jak to vyžaduje právo EU.
Zajistit diskriminovaným osobám přístup k právní ochraně. Pokyny Komise pro oběti zahrnují mimo jiné návod, jak podat žalobu. Komise rovněž financuje školení pro právní odborníky a nevládní organizace zastupující oběti diskriminace o tom, jak uplatňovat právo EU v oblasti rovnosti.
Řešit diskriminaci, které jsou vystaveni romští občané, jako součást vnitrostátních strategií pro začleňování Romů, včetně zavedení pokynů Komise podle nedávno přijatého doporučení Rady týkajícího se začleňování Romů.

Vnímání diskriminace v české společnosti se podle STEM v uplynulých letech významně změnilo. V roce 2003 a v letech 2009 a 2010 ji považovala za závažný problém zhruba polovina veřejnosti. Od roku 2011 se podíl postupně zvyšuje. Nejvíce obyvatel ČR, celkem 44%, považuje za nejzávažnější znevýhodňování lidí kvůli věku. Na druhé místo se s 21 procenty dostala diskriminace kvůli rase a národnosti a na třetí s 12 procenty znevýhodňování kvůli zdravotnímu postižení. Přibližně desetina lidí pokládá za nejvážnější diskriminaci kvůli pohlaví. Nejméně často lidé staví na nejvyšší příčku závažnosti diskriminaci kvůli výši majetku a sociálnímu původu.

V roce 2013 byl v ČR představen další návrh na vylepšení boje proti diskriminaci formou změny zák. č. 198/2009 Sb. Návrh projednala legislativní rada vlády na svém 122. zasedání s doporučením vládě schválit návrh zákona ve znění jejího stanoviska. Obsahem návrhu je právní úprava oznamování skutečností nasvědčujících tomu, že se zaměstnavatel, zaměstnanec, příslušník bezpečnostního sboru, voják z povolání nebo člen orgánu, který má vztah k tomuto zaměstnavateli, dopustil jednání, které by mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu. V právním řádu České republiky dosud není definován pojem „oznamování trestněprávního jednání“ a též zcela chybí právní úprava týkající se „oznamovatelů“ z hlediska zákazu jejich diskriminace v souvislosti s učiněnými oznámením.

O nutnosti takového kroku však polemizoval již JUDr. Pavel Varvařovský, bývalý veřejný ochránce práv, když namítal, že začlenění takzvaného „whistleblowingu“ nesleduje cíl zpřesnění a zkvalitnění zákona po zkušenostech z aplikační praxe, ale pouhé včlenění nového diskriminačního důvodu, což jak poukazuje, jde zcela proti původní koncepci zákona, narušuje žádoucí jednotu, způsobuje opětovně vnitřní rozporuplnost zákona a do budoucna přináší řadu nejasností. Tento příklad je opět jedním za všechny, kdy je patrno, že samotný koncept zákazu diskriminace má potenciál přebujet v nepřekonatelnou horu zákazů a příkazů s trestněprávním dosahem a může tak narušit mnohdy přirozeně regulované soukromoprávní vztahy.

Z výše uvedeného je patrné, jak vyvážená a flexibilní antidiskriminační legislativa musí být a jak těžká může být snaha nastolit rovnost (formální nikoli materiální) a spravedlivý přístup pro všechny. Přesto neustálá sebereflexivní snaha a zdokonalování zákonů v širší než národní spolupráci, osvěta obyvatel a „otevřené“ rozhovory v souvislosti s touto problematikou mohou pomoci v budoucnu zahladit alespoň ty nejmarkantnější rozdíly a propasti, které poškozují lidská práva i důstojnost jednotlivce.

[1] Příručka evropského antidiskriminačního práva © Agentura Evropské unie pro základní práva, 2010. Rada Evropy, 2010. dostupné na: http://www.echr.coe.int/Documents/Handbook_non_discri_law_CES.pdf

Přístup ke spravedlnosti v případech diskriminace v EU – kroky k větší rovnosti © Agentura Evropské unie pro základní práva, dostupné na: http://fra.europa.eu/sites/default/files/fra-factsheet_access_to_justice_cs.pdf