Aplikace Listiny základních práv EU na akty členských států. Jakým směrem kráčí Soudní dvůr?

Před více než rokem, 26. února 2013, rozhodl Soudní dvůr ve věci Åkerberg Fransson, ve které měl jednu z prvních příležitostí vyjádřit se k dikci čl. 51 odst. 1 Listiny, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud „uplatňují právo Unie“. Soudní dvůr v rozsudku uvedl, že “použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou”.[1] Jinými slovy, požadavek respektovat základní práva obsažená v Listině je závazný pro členské státy, pokud jednají v oblasti působnosti práva Unie.

Potvrzení nastolené vlny judikatury na sebe nenechalo dlouho čekat. V září 2013 rozhodl Soudní dvůr ve věci Texdata (C-418/11), která se týkala některých aspektů svobody usazování. Význam tohoto rozsudku však tkví především ve stvrzení zavedeného posuzování působnosti Listiny na vnitrostátní předpisy členských států. Soudní dvůr opět uvedl, že základní práva zaručená v právním řádu Unie se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem.[2]

V rozsudcích Åkerberg Fransson a Texdata Soudní dvůr navíc skutečně nalezl dostatečné spojení mezi vnitrostátními právními předpisy a právem Unie. V důsledku toho rozhodl, že soudy členských států jsou povinny respektovat ustanovení Listiny. Daňové sankce uložené Hansi Åkerbergu Franssonovi a proti němu vedené trestní řízení souvisely s nesplněním jeho povinnosti podat přiznání k DPH vyplývající částečně z unijního práva.[3] V případu Texdata ponechala směrnice 89/666/EHS členským státům prostor pro přijetí sankcí za nezveřejnění poboček některých forem společností. Tyto sankce byly zakotveny ve vnitrostátním obchodním zákoníku, čímž Rakousko uplatnilo právo Unie.[4]

Případ Siragusa se týkal souladu italského zákona o kulturním dědictví a krajině se základním právem na vlastnictví zakotveným v článku 17 Listiny a zásadou proporcionality.[5] Předmětem rozsudku Marcos bylo posouzení některých ustanovení španělského zákona o bezplatné právní pomoci ve světle článku 47 Listiny garantujícím právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces.[6]

Soudní dvůr se nejprve zabýval otázkou působnosti Listiny na dotčené vnitrostátní právní předpisy, když v návaznosti na rozsudky Åkerberg Fransson a Texdata opět uvedl, že vnitrostátní právní úprava, která spadá do působnosti práva Unie, musí respektovat základní práva stanovená Listinou.[7]

V otázce působnosti Listiny na právní akty členských států kráčí Soudní dvůr i po rozsudcích Siragusa a Marcos po stejné cestě. V těchto konkrétních věcech však Soudní dvůr uvedl, že dotčená vnitrostátní legislativa do oblasti unijního právo nespadá, přičemž v rozsudku Siragusa parafrází své judikatury z období před rozsudkem Åkerberg Fransson vymezil podmínky, které je při posuzování takové otázky nutné posoudit.

Přínos rozsudku Siragusa spočívá v opětovném definování podmínek, které je nutné zkoumat při posuzování otázky, zda v konkrétním případě existuje spojení mezi unijním právem a vnitrostátním právním předpisem. Dle Soudního dvora je třeba v každém konkrétním případě posoudit 1) zda má uvedená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení unijního práva, 2) jakou má tato právní úprava povahu, 3) zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit a 4) zda existuje zvláštní ustanovení unijního práva v této oblasti nebo způsobilé ji ovlivnit.[8]

Při aplikaci uvedených podmínek na případ Siragusa dospěl Soudní dvůr k závěru, že základní práva Unie nelze na dotčenou vnitrostátní právní úpravu uplatnit, protože ustanovení právních předpisů Unie v oblasti ochrany životního prostředí neukládala členským státům ohledně nastalé situace žádnou povinnost.[9] V rozsudku Marcos Soudní dvůr uvedl, že cílem zákona o bezplatné právní pomoci není provádět ustanovení unijního práva. Unijní právo neobsahuje žádnou zvláštní právní úpravu v této oblasti ani úpravu, která by mohla španělský zákon ovlivnit. Předmět původního řízení se navíc netýká ani výkladu ani použití jiného pravidla unijního práva, než jsou pravidla uvedená v Listině.[10] V důsledku toho nevznikla pravomoc Soudního dvora posoudit ustanovení italského, respektive španělského zákona ve světle Listiny.

Hranice působnosti Listiny není ani po roce od vydání rozsudku Åkerberg Fransson možné s přesností určit. S každým rozsudkem Soudního dvora získávají členské státy přesnější obraz toho, kdy se na jejich vnitrostátní právní předpisy uplatní unijní základní práva. Listina je však v právním řádu Unie stále relativně mladým instrumentem a domnívám se, že v řece nastolené judikatury uteče ještě hodně vody, než budou členské státy znát přesný rozsah její působnosti.

[1] Rozsudek SD Åkerberg Fransson, C-617/10, bod 21.

[2] Rozsudek SD Texdata, C-418/11, bod 72.

[3] Rozsudek SD Åkerberg Fransson, C-617/10, bod 27.

[4] Rozsudek SD Texdata, C-418/11, bod 74.

[5] Rozsudek SD Siragusa, C-206/13, body 1 a 4.

[6] Rozsudek SD Marcos, C‑265/13, body 1 a 6.

[7] Rozsudek SD Siragusa, C-206/13, body 17 a 23; rozsudek SD Marcos, C‑265/13, bod 29.

[8] Rozsudek SD Siragusa, C-206/13, bod 25; viz také rozsudek SD Lida, C-40/11, body 21 a 23.

[9] Rozsudek SD Siragusa, C-206/13, body 25-36.

[10] Rozsudek SD Marcos, C‑265/13, body 32-43.