Filtrování obsahu sdíleného online? Podle SDEU není v nových požadavcích na filtraci problém

Mělo se jednat o nový klíčový dokument, který posune EU k efektivnějšímu, transparentnějšímu a spravedlivějšímu online prostředí. Konečně jsme se dočkali i prvního soudního rozhodnutí vykládající Směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu (dále jen „Směrnice“), a to hned v ožehavé otázce týkající se filtrace obsahu šířeného online. Polská vláda se domnívala, že nové požadavky jsou v rozporu se základními právy a svobodami. Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) však její argumenty nevyslyšel. Ve svém rozsudku pak poskytl současně bližší náhled na povinnosti webů a služeb pro sdílení obsahu online (tj. např. jako YouTube). Měli by tak poskytovatelé těchto služeb by tak měli zbystřit? Zatím spíše ne.

Právní rámec

Směrnice[1] v čl. 17 ukládá poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online (nazývaných „web 0.2“) povinnost dohlížet nad obsahem, který uživatelé zpřístupňují online, a to s cílem zamezit nahrání nelegálního obsahu.

Obecně platí, že poskytovatelé těchto služeb jsou přímo odpovědní za neoprávněné nahrání nelegálního obsahu. Mohou se však této odpovědnosti zprostit za předpokladu, že poskytovatel dodrží následující podmínky:[2]

1. prokáže vynaložení veškerého úsilí k získání svolení od oprávněné osoby k nahrání a zpřístupnění takového obsahu;
2. vynaloží veškeré úsilí k zajištění nedostupnosti nelegálního obsahu, o kterém se dozvěděl od oprávněných osob (nositelů práv); a
3. ihned poté, co od nositelů práv obdržel dostatečně odůvodněné oznámení, znemožní přístup k oznámeným dílům nebo je odstraní ze svých internetových stránek.

Polská žaloba

Polská vláda podala žalobu, protože se domnívala, že se zavádí preventivní dohled a povinnost poskytovatelů filtrovat veškerý sdílený obsah online. Podle polské vlády by mohlo při takto široce nastavené filtraci docházet k odstraňování i legálního a nijak nezávadného obsahu, a tedy limitování svobody projevu a informací.[3]

K Polsku se žádný jiný členský stát v této žalobě nepřipojil.

Rozsudek SDEU – filtrace není vyloučena

SDEU rozhodl, že pokud se dodrží požadavky na zavedenou filtraci, nebude docházet k nedovolenému omezení svobody projevu a informací. SDEU založil své rozhodnutí na následujících závěrech:

1. Filtrace není podle SDEU bezbřehá, výslovně se dovoluje užití obsahu například pro účely parodie, pastiše či citace, a to s ohledem na jejich zvláštní význam pro svobodu projevu.[4]
2. Poskytovatelům je možné uložit povinnost pomocí filtrace identifikovat a blokovat jen obsah, který je „totožný“ a „rovnocenný“ s obsahem chráněným právy třetích osob (tj. autorskými díly).
3. Pokud dojde k blokaci nezávadného obsahu, mají osoby, jejichž obsah byl blokován, možnost rozporovat takový postup na základě stížnosti, které jsou poskytovatelé na základě Směrnice povinni vyřizovat.[5]
4. V nejednoznačných situacích není možné dotčený obsah preventivně blokovat. Je tak nutné akceptovat riziko underblockingu a preferovat ho před overblockingem.
5. Především však odpovědnost poskytovatelů za zajištění nedostupnosti určitého obsahu může být založena pouze za podmínky, že jim nositelé dotčených práv předají relevantní a nezbytné informace s ohledem na závadnost nebo protiprávnost takového obsahu.[6]

Z toho plyne, že se nejedná o obecnou a všezahrnující povinnost filtrace a blokace, nýbrž o filtraci a blokaci omezenou a podmíněnou.

Jakékoli excesy z této limitované a podmíněné blokace pak mají být efektivně řešeny i mechanismy stížností proti poskytovatelům, kteří by neoprávněné blokovali obsah, které jsou členské státy povinny zavést do svých právních řádů. Je tedy zajištěna i procesní stránka, aby nedocházelo k omezování svobody slova a informací.

Teorie je zřejmá, praxe pak již méně

V praxi rozhodnutí SDEU vlastně znamená pouze to, že Směrnice jako taková není v rozporu s Listinou základních práv EU, a není ji tak nutné rušit. Ohledně praktického fungování této výjimky SDEU zase toho tolik nesdělil.

Lze tak očekávat, že budou zavedená různá řešení spočívající v tom, že do nástrojů pro rozpoznávání obsahu budou začleněny parametry pomáhající rozlišit mezi zjevným a nejednoznačným protiprávním obsahem.

Bude se jednat například o zohlednění míry shody zjištěné těmito nástroji, jakož i stanovení prahových hodnot, při jejichž překročení je automatické zablokování obsahu odůvodněné, zatímco při jejich nedosažení je možné důvodně uplatnit výjimku, např. citaci (uživatelé by mohli např. označit obsah v okamžiku jeho zpřístupnění, pokud by se domnívali, že se na ně vztahuje výjimka, na základě čehož by dotyčný poskytovatel provedl kontrolu manuální).

SDEU v tomto ohledu navíc stanovil, že filtry by se měly používat pouze v případě, že je použitá technologie kvalitní. Správné nastavení filtračních nástrojů tak vytváří tlak na vylepšování technologií, což je zajisté považováno za dobrou a přínosnou věc. Je však otázkou, co znamená „kvalitní“ filtry, jelikož specifikace této „kvality“ není zatím nikde definována.

Jaká se tedy nakonec prosadí konkrétní praxe je zatím stále otevřenou otázkou. Sám SDEU potvrdil, že automatizované systémy vyhodnocování obsahu nejsou zcela ideální, pro ochranu práv duševního vlastnictví neexistuje v současnosti žádné lepší řešení.

---

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnice 96/9/ES a 2001/29/ES

[2] Čl. 17 odst. 4 Směrnice.

[3] Čl. 11 Listiny základních práv Evropské unie.

[4] Čl. 17 odst. 7 Směrnice.

[5] Čl. 17 odst. 9 Směrnice.

[6] Čl. 17 odst. 4 písm. b) Směrnice.