Jak budeme dědit v Evropě? Nová právní úprava v dědických věcech s mezinárodním prvkem

Mezi základní cíle Evropské unie patří poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva dle čl. 3 odst. 2 Smlouvy o EU, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva se EU zavázala přijímat v oblasti soudní spolupráce opatření, která jsou nezbytná pro řádné fungování vnitřního trhu. Mezi zásadní otázky dopadající na každodenní život občana EU, jež využívá volného pohybu v rámci EU, jsou mj. věci dědické.

advokátka, vedoucí Katedry ústavního a evropského práva, FPr ZČU v Plzni

To se týká především dědění a závětí, neboť v rámci evropského prostoru práva musí být občanům EU umožněno předem uspořádat své majetkové poměry i po své smrti. Jedná se zejména o případy, kdy majetek zůstavitele se nachází na území několika členských států EU nebo případy kdy má zůstavitel odlišnou státní příslušnost a místo obvyklého pobytu aj.[1]

Jaké změny přineslo zdlouhavě projednávané a s netrpělivostí očekávané nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení“ nebo také „nařízení o dědictví“), jež je použitelné od 17. 8. 2015?

Jak již samotný název nařízení napovídá, jedná se o komplexní úpravu obsahující jak hmotněprávní kolizní normy pro určení práva rozhodného, tak i procesní pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti k projednání dědictví včetně procesních pravidel pro uznání a výkon rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů ve věcech dědických. Podstatnou novinkou je také Evropské dědické osvědčení, které představuje očekávané zjednodušení při vypořádávání dědictví s mezinárodním prvkem v rámci EU. Výjimku v tomto směru představuje Dánsko, Spojené království a Irsko, pro které není nařízení závazné. Nařízení tak bude aplikováno přednostně před úpravou obsaženou v zákoně o mezinárodním právu soukromém.

Dle nařízení je k projednání dědictví jako celku příslušný soud[2] podle místa obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti. Místo obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti je nejen rozhodným kritériem z hlediska práva procesního, ale také hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva. Je však třeba upozornit na rozlišování pojmů pobyt a bydliště zůstavitele. Oba pojmy bývají v hovorové řeči zaměňovány. Z pohledu právního představuje však pobyt užívaný ve slovním spojení obvyklý pobyt (někdy též obvyklé bydliště) faktický stav, tedy skutečné místo, na kterém zůstavitel pobýval, kde skutečně bydlel, bez ohledu na trvalé bydliště uvedené v osobních dokladech.[3] Při určování místa obvyklého pobytu by měl soud provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu.[4] Při určování příslušnosti je zohledněna také případná volba práva zůstavitele, za předpokladu, že se jedná o právo členského státu. V takovém případě, se mohou účastníci řízení dohodnout, že příslušné jsou výlučně ty soudy členského státu, jehož právo bylo zůstavitelem zvoleno. V případě, že se část dědictví nachází ve třetím státě a že lze očekávat, že rozhodnutí ohledně dané části dědictví nebude uznáno či prohlášeno vykonatelným v tomto třetím státě, může soud na návrh jednoho z účastníků tuto část dědictví ze svého rozhodování vyloučit. Shodné rozhodné kritérium, pro určení příslušnosti soudu a hraniční určovatel pro určení práva rozhodného jsou nastavena z toho důvodu, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo. Tato skutečnost by měla také minimalizovat existenci souběžných řízení a odporujících si rozhodnutí. V případě, že bude zahájeno řízení v téže věci mezi stejnými účastníky u soudů několika členských soudů, je příslušný soud, který řízení zahájil jako první.

Jako ve většině evropských nařízení i nařízení o dědictví umožňuje volbu práva, jímž se bude řídit dědictví jako celek. Jedná se však o volbu omezenou, neboť zůstaviteli je dáno na výběr pouze právo členského či nečlenského státu (případně států), jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti. Omezená volba práva má za cíl především zamezit úmyslné volbě takového práva, jež zmaří legitimní očekávání osob s právem na povinný podíl. Volba práva musí být učiněna buď výslovně v pořízení pro případ smrti (dle § 1491 občanského zákoníku se jedná o závět, dědickou smlouvu a dovětek) nebo musí z ustanovení takového pořízení alespoň vyplývat (jedná se například o situaci, kdy zůstavitel ve svém pořízení odkáže na konkrétní ustanovení práva státu, jehož byl státním příslušníkem, nebo jestliže se o tomto právu jiným způsobem zmíní).[5]

Třetí oblastí, kterou nařízení o dědictví upravuje je uznávání a výkon rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů vydaných v členských státech a týkajících se dědických věcí. Uznání rozhodnutí vydaného v některém členském státě je v ostatních členských státech automatické (tzn., že je uznáno bez nutnosti vést zvláštní řízení o jeho uznání), za předpokladu, že nejsou naplněny taxativně stanovené důvody pro jeho neuznání (typicky zjevný rozpor s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá aj.).

Podstatnou novinkou, jak jsem již výše uvedla, je zavedení jednotného evropského dědického osvědčení (dále také „osvědčení“), jež vydává orgán, který je příslušný k projednání dědictví. Účelem evropského dědického osvědčení je rychlé, jednodušší a účinnější vypořádání dědictví s mezinárodním prvkem. Jedná se o osvědčení, které je aplikovatelné v ostatních členských státech, aniž by jej bylo nutné uznávat či prohlašovat vykonatelným. Osvědčením dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví i správci pozůstalosti prokazují své postavení a z něj vyplývající práva či pravomoci v jiném členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. Osvědčení se vydává pouze na žádost dědice, odkazovníka, vykonavatele dědictví či správce pozůstalosti, kteří mají právo (nikoliv povinnost) podat žádost o jeho vydání. Je však třeba upozornit, že osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale má důkazní účinky, neboť se předpokládá (vyvratitelná právní domněnka, připouštějící důkaz opaku), že osvědčení pravdivě dokládá skutečnosti v něm uvedené. Osvědčení tedy dokládá, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi. Osoby jednající v dobré víře, že skutečnosti uvedené v osvědčení jsou pravdivé, jsou nařízením chráněny, a to tak, že jejich jednání je považováno za platné. Osvědčení je také platným podkladem k provedení zápisu majetku do příslušného rejstříku členského státu, avšak orgány podílející se na zápisu jsou oprávněny vyzvat žadatele o zápis k poskytnutí doplňujících informací či předložení dokumentů, které jsou vyžadovány jejich právními předpisy. Pro zjednodušení a urychlení musí mít žádost o vydání evropského dědického osvědčení i samotné evropské dědické osvědčení podobu formuláře, jehož podobu i náležitosti stanovila Evropská komise v prováděcím nařízení.[6] Proti rozhodnutí o nevydání osvědčení lze uplatnit opravný prostředek dle procesních právních předpisů členského státu, jehož orgán dané osvědčení odmítl vydat.[7]

Od srpna 2015 tedy dědíme v Evropě nově a je třeba si být této skutečnosti vědomi.


[1] Důvodem, proč bylo s jednotnou evropskou úpravou dědických otázek tak dlouho otáleno, byla především skutečnost, že se jedná o poměrně citlivou otázku, v níž se, obdobně jako v právu rodinném, projevuje zvláště silný vliv národních kulturních tradic. Více k tomu KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vydání. Brno: Doplněk, 2009. 464 s. ISBN 978-80-7239-231-5. S. 342.

[2] Pro účely nařízení o dědictví je pojem „soud“ vykládán široce tak, aby zahrnoval také notáře a rejstříkové úřady v některých členských státech, kteří nebo které v určitých dědických záležitostech vykonávají soudní funkce stejně jako soudy, a notáře a právní odborníky, kteří v některých členských státech vykonávají v konkrétních dědických věcech soudní funkce na základě zmocnění soudu. Na všechny soudy ve smyslu tohoto nařízení by se měla vztahovat pravidla příslušnosti, která jsou v něm stanovena.

[3] Srovnej  Resolution (72) 1 on the Standardisation of the Legal Concepts of “Domicile“ and of “Residence“ ze dne 18. ledna 1972. Adopted by the Committee of Ministers.

[4] K pojmu obvyklý pobyt více ROGERSON, Pippa. Habitual Residence: The New Domicile? International and Comparative Law Quarterly. 2000, vol. 49.

[5] Srov. PFEIFFER, M. Dědický statut v rukou zůstavitele - volba rozhodného práva v rámci kolizní úpravy dědických poměrů. Ad Notam 6/2014, s. 8.

[6] Prováděcí nařízení komise (EU) č. 1329/2014, ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení

[7] Více k tomu PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 334 s.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu