Mezinárodní mediace a lidská práva

Mezinárodní mediace je proces dialogu, pokojného vyjednávání a mimosoudního řešení sporů, ve kterém třetí strana pomáhá dvěma a více stranám konfliktu (národům, státům, atp.) s jejich souhlasem vypracovat vzájemně přijatelnou dohodu, a tím předcházet, zvládnout a vyřešit konflikt.

advokátní koncipientka, AK Roubík & spol.
Foto: Fotolia

Mezinárodní mediace se může týkat mnoha oblastí, jako například mezinárodního obchodu, státních hranic, nerostných zdrojů, ale i lidských práv, kterým se bude tento článek dále věnovat. I přesto, že se mezinárodní mediace stala velmi důležitým nástrojem řešení mezinárodních konfliktů, tak až do roku 2012 neexistovala žádná koherentní koncepce a strategie postupu a pravidel mezinárodní mediace.[1]

Základní principy mezinárodní mírové mediace jsou zakotveny v Chartě Organizace spojených národů (OSN). Článek 2 odst. 3 požaduje po členech OSN řešit mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány. Na tento článek navazuje článek 33 Charty OSN, který obdobně stanoví, že strany v každém sporu, jehož trvání by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, budou nejprve usilovat o jeho řešení mimo jiné i skrze zprostředkování.[2] Manilská deklarace[3] dále rozvíjí porozumění o zprostředkování sporů mezi státy. Tyto dokumenty jsou základními, ale nedostatečnými zdroji principů v oblasti mezinárodní mediace. Až během posledních deseti let OSN přijalo kroky k překonání tohoto nedostatku.

V roce 2006 byl sestaven Útvar mediační podpory (Mediation Support Unit) v Oddělení pro politické záležitosti OSN, který podporuje mezinárodní mediátory prostřednictvím školení, poradenství, výzkumu a institucionálních znalostí.[4] V následujících letech byl sestaven Pohotovostní tým mediačních expertů pro rychlé nasazení v konfliktních oblastech; Vědecká poradní rada OSN pro mediaci; několik tréninkových programů, včetně UN High Level Mediation Course a byly spuštěny speciální webové stránky s názvem UN Peacemaker. V rámci Valného shromáždění OSN byla v roce 2010 vytvořena skupina Přátelé mediace. V červenci 2011 požádalo Valné shromáždění OSN generálního tajemníka, aby předložil zprávu o implementaci rezoluce 65/283 s názvem Posílení role mediace v mírovém urovnávání sporů, prevenci a řešení konfliktů (Zpráva).[5] Zpráva nastiňuje pokrok dosažený při provádění usnesení v rámci hlavních trendů v oblasti zprostředkování. K tomuto byly připojeny Pokyny OSN pro efektivní mediaci. Generální tajemník formálně představil Zprávu a Pokyny OSN pro efektivní mediaci na zasedání Valné hromady 13. září 2012 v rezoluci číslo A/66/811. Proces sestavování Pokynů byl veden Útvarem mediační podpory. Pokyny OSN pro efektivní mediaci jsou prvním normativním rámcem pro mediaci vydaným OSN, jehož cílem je popsat přístup OSN k mediaci, zvýšit efektivitu mediace a poskytnout návod na to, jak postupovat při mezinárodní mediaci. 

Pokyny OSN pro efektivní mediaci se zabývají základními principy a postupy při procesu mezinárodní mediace a upozorňují na to, že v případě zvolení nevhodného sporu pro mediaci, může být mediace nejen neúspěšná, ale může být ohrožen další průběh řešení konfliktu. Proto OSN při sestavování těchto Pokynů postupovalo velmi opatrně s cílem přijmout alespoň základní koncepci, což mělo za následek použití vágních pojmů. I přesto Pokyny odráží vyvíjející se myšlení a měnící se architekturu systému mediace a mezinárodního míru tím, že podporují integraci a uznání existence více subjektů podílejících se na budování míru, včetně subjektů občanské společnosti a žen, což bylo velkým krokem kupředu v oblasti lidských práv a mediace. 

Již samotná definice mezinárodní mediace byla v rámci sepisování Pokynů velmi projednávaná. Jedním z témat diskuze byla otázka, pro koho má být mediační dohoda přijatelná, zda pro OSN, pro společnost anebo pro strany samotné. Dále se diskutovalo o tom, do jaké míry je souhlas strany v mezinárodní mediaci opravdu dobrovolný, a zda, a v jakých případech, by k mediaci měly strany sporu být nuceny. Dalším bodem diskuze bylo pojmenování úvodní kapitoly, která je v Pokynech nazvána Mediační základy. Nebylo použito slovo principy, protože by to vyjadřovalo příliš právní postoj k problematice. Těmito jednotlivými nuancemi se nakonec Útvar mediační podpory a Valné shromáždění nezabývaly, tak aby mohly tyto Pokyny být odsouhlaseny a poskytly tak alespoň základní a všeobecný návod pro mezinárodní mediátory. 

V oblasti lidských práv byly principy mediace a mírového řešení sporů integrovány do důležitých regionálních i celosvětových lidskoprávních dokumentů jako například článek 48(1)(f) Americké úmluvy o lidských právech, článek 28(1)(b) Evropské úmluvy o lidských právech, článek 41(1)(e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Přesto byly obory řešení konfliktů a lidská práva v minulosti zpracovávány samostatně jak v literatuře, tak v praxi. A tak vznikly v oblasti lidských práv a mediace tři základní mezery: 

  1. Nedostatek analytického rámce 
  2. Nedostatek propojenosti těchto dvou oblastí v praxi mezinárodních organizací 
  3. Nedostatek systematicky zpracovaných ponaučení

I přesto, že mediace může zlepšit přístup ke spravedlnosti ve státech, které se snaží prosadit normy mezinárodních lidských práv, ale nemají k tomuto zatím dostatečně vyvinutý politický a právní systém, tak tyto mezery značně ovlivňují úspěch těchto snah.[6]

Vzhledem ke své závažnosti a podstatě by řešení nejzávažnějších porušení lidských práv mělo být delegováno na Mezinárodní trestní tribunály, na výbory ad hoc zřízené Organizací spojených národů nebo k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Na druhou stranu mediace může být i přes některá nebezpečí a nevýhody vhodnějším nástrojem řešení pro spory týkající se hlasovacích práv, pohlaví, etnické diskriminace, menšinového postavení a rovného přístupu a příležitostí. 

V současnosti je třeba si uvědomit, jak se proměnil koncept lidských práv a jaký mají lidská práva ve vytváření míru rozměr, a tím pádem určit, které spory v oblasti lidských práv jsou vhodné k mediaci. Lidskoprávní spory je v dnešní době nutno mediovat především s ohledem na kulturu dané společnosti a provádět mediace zdola nahoru. Proto je nutné věnovat se těm problémům té populace, která stojí společensky, politicky a geograficky mimo hegemonické mocenské struktury, neboť jsou to oni, kdo rozhodují v závěru o úspěchu či neúspěchu celého mediačního procesu. 

Jedním z největších problémů mediace je prozatímní nedostatek mezinárodní podpory pro programy mediace v oblasti lidských práv. Většina finančních prostředků od OSN, dárcovských států a nevládních organizací, které jsou přiděleny na podporu ochrany lidských práv, jsou vyhrazeny pro soudy a vzdělávací iniciativy. Pro úspěch mediace není nezbytné pouze profesionální a technické zabezpečení, ale i finanční, tak aby se mediátoři nenacházeli pod tlakem stran a mezinárodního společenství co nejrychleji mediaci ukončit. 

Závěrem je nutno říci, že Pokyny z roku 2012 jsou významným krokem ve v tvorbě normativního systému mezinárodní mediace, avšak ze své podstaty jsou velmi obecné a nedostačující. Je třeba pro různé oblasti sporů vytvořit přesnější, jednoznačnější vhodná pravidla k jejich řešení. Dále je potřeba propojit oblast řešení sporů a lidských práv tak, aby bylo možno spory v oblasti lidských práv mediovat efektivně. Příkladem může být propojení agendy lidských práv a agendy řešení konfliktů na půdě OSN, což by mohlo přispět ke změně systému, který v současné době umožňuje řešit konflikty pouze předposlední, protože zatím není systém nastaven tak, aby bylo možno budoucím konfliktům zcela předcházet, a tudíž se dá předpokládat, že bude následovat v budoucnu další konflikt. 


[1]http://www.lse.ac.uk/internationalDevelopment/research/crisisStates/download/Policy%20Directions/Towards%20a%20new%20era%20in%20international%20mediation.pdf

[2] vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím nebo soudním, použitím oblastních orgánů nebo ujednání nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastní volby

[3] http://peacemaker.un.org/resources/key-un-documents

[4] http://peacemaker.unlb.org/index1.php

[5] B.G. Ramcharan, The Good Offices of the United Nations Secretary-General in the Field of Human Rights, 76 AM. J. INT’L L. 130, 131 (1982).

[6] http://nyujilp.org/wp-content/uploads/2010/06/46.2-deLaubenfels.pdf

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články