Autorka se snaží zodpovědět zejména otázku, zda stát splňuje uvedený mezinárodní závazek v případě, poskytne-li ochranu právům k obchodním jménům zahraničních podnikatelů na svém území pouze na základě nekalosoutěžní právní úpravy, nebo zda musí přiznat právům k obchodním jménům zahraničních podnikatelů na svém území průmyslověprávní ochranu.
Úvodem
Zájem odborné veřejnosti o problematiku práva k obchodnímu jménu podnikatele se v posledních desetiletích vytratil. Tato skutečnost však neznamená, že by se jednalo o marginální právo podnikatele, zejména v situaci, kdy bude zasaženo do jeho práva k předmětnému označení, tj. nadneseně řečeno v boji podnikatele dotčeného na právech ke svému obchodnímu jménu o udržení vydobyté pozice na konkrétním trhu.
Dojdeme-li totiž v našich úvahách postupně k závěru, že nelze využít případných práv tohoto podnikatele k ochranné známce (která je obdobného znění jako obchodní jméno dotčeného podnikatele) ani práv odvíjejících se z právní regulace zákazu nekalosoutěžního jednání, popřípadě lze možnosti, jež přinášejí tyto právní úpravy, využít jen s nízkou vidinou úspěchu, stává se právo k obchodnímu jménu poškozeného podnikatele jednou z jeho posledních zbraní. Významnost tohoto práva je přitom často bezdůvodně opomíjena.
Povinnost států chránit právo k obchodnímu jménu (zahraničního) podnikatele na svém území nalezneme zakotvenu v čl. 8 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen "Pařížská úmluva") z roku 1883,[1] jež dnes zavazuje většinu zemí světa.[2] Jelikož autorka nepředpokládá, že by cílem konkrétního státu bylo negativně diskriminovat své vlastní podnikatele tím, že jim poskytuje nižší míru ochrany než zahraničním podnikatelům, vychází autorka z toho, že ochrana, kterou poskytuje stát domácím (tuzemským) podnikatelům, je stejná jako ochrana, již stát poskytuje cizím (zahraničním) podnikatelům na svém území.
Jakým způsobem má být ochrana zmíněnému právu k obchodnímu jménu poskytnuta, ale samotná úmluva nestanoví. Na uvedenou otázku a otázky s ní související se tak článek snaží poskytnout odpověď.
Pro vyloučení terminologického zmatení čtenáře autorka uvádí, že právem k obchodnímu jménu je pro potřeby tohoto článku rozuměno právo k označení podnikatele ve smyslu § 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), ve znění účinném do 31. prosince 2000;[3] v dnešní terminologii zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), jde tedy jak o právo k obchodní firmě (ve vztahu k registrovaným podnikatelům do obchodního rejstříku), ale nejen to, nýbrž i "obdobné" právo k označení neregistrovaného podnikatele, které dnes účinný občanský zákoník výslovně neupravuje, ale subsidiárně tuto oblast pokrývá právem k názvu právnické osoby a právem ke jménu fyzické osoby.
Obchodní jméno a průmyslové právo k němu
Pro zodpovězení otázky, jakým způsobem je potřeba chránit práva k obchodním jménům, potažmo otázky, zda státy splňují své mezinárodní závazky chránit právo k obchodnímu jménu, je vhodné věnovat pár slov samotnému právu k obchodnímu jménu a jeho nepřímému předmětu.
Právo k obchodnímu jménu je dnes většinově uváděno jako jedno z práv k označení (práv k průmyslovému vlastnictví, práv k duševnímu vlastnictví).[4] Ve většině jurisdikcí jde o majetkové[5] právo absolutní povahy působící erga omnes, které vzniká neformálně prvním[6] užitím konkrétního označení podnikatelem v souladu s právem (viz níže; tj. zejména po získání podnikatelského oprávnění) v hospodářském styku za účelem jeho odlišení od ostatních podnikatelů na relevantním[7] trhu a které trvá po dobu, po kterou je konkrétní označení takto používáno.[8] Právo k obchodnímu jménu (subjektové označení) 9) tak může svědčit jednomu podnikateli relativně dlouhou dobu, čímž se liší od většiny[9] práv k průmyslovému vlastnictví, u nichž se uplatňuje zásada omezení trvání v čase.[10]
Obchodní jméno jako nepřímý předmět práva k obchodnímu jménu je slovní[11] označení, tedy nehmotný statek, nezuživatelné, nerivalitní a nevylučitelné povahy. Absolutní shoda na definici pojmu "obchodní jméno" však nepanuje[12] a tento pojem tak podléhá výkladu dle práva země, v níž je žádána ochrana (lex fori).[13] Ascensao[14] pak zdůrazňuje, že chráněno je "obchodní jméno" (handelsname) podnikatele a nikoli jakékoli označení podnikatele. Někteří autoři dovozují, že obchodní jméno není (nemusí být) totožné s názvem podnikatele - právnické osoby či jménem podnikatele - fyzické osoby, ale jedná se o označení, pod nímž podnikatel vykonává svou činnost a jímž jej ostatní osoby v daných podnikatelských kruzích označují; může se jednat např. o zkratky oficiálních názvů společností či klíčová slova obsažená v těchto názvech.[15]
Závěr o tom, zda je obchodní jméno (jako nehmotný statek) věcí v právním slova smyslu (pohledem českého práva, jež vychází z širokého pojetí věci v právu),[16] není v odborné literatuře jednotný. Obchodní jméno je sice dle autorky nehmotný statek, který je odlišný od osoby a slouží potřebě lidí (§ 489 o. z.), nicméně v některých situacích k němu mohou svědčit podnikateli (či jiné osobě) nejen majetková práva, ale i práva osobnostní (předmětné označení může být např. zároveň jménem fyzické osoby či autorským dílem). Skutečnost, že k němu lze v určitých případech dovozovat osobnostní práva, pak někteří autoři považují za určující pro závěr o tom, zda jde o věc v právním slova smyslu, neboť dovozují, že nejde o statek, jenž "je odlišný od osoby".[17] Právo k obchodnímu jménu je však vždy převoditelné,[18] a to i v případech, kdy obsahuje jméno fyzické osoby či autorské dílo (tzn. i v situacích, kdy k němu dovozujeme též osobnostní práva), a to z důvodu, že s tím, aby se stalo dané označení, k němuž svědčí určité osobě osobnostní právo, součástí obchodního jména, vyslovil nositel tohoto osobnostního práva dříve souhlas.[19]
Podnikatel - právnická osoba může mít s ohledem na zásadu jednotnosti a zákaz klamavosti obchodního jména pouze jedno obchodní jméno (jež je v zásadě totožné s označením, které tvoří jeho název);[20] v případě malého živnostníka (podnikatele - fyzické osoby nezapsané[21] do obchodního rejstříku) je situace obdobná.
Smyslem a účelem obchodního jména je odlišení podnikatele jako subjektu práva od ostatních podnikatelů na konkrétním (relevantním) trhu; jde o subjektové označení.[22] Silou (účinkem) práva k obchodnímu jménu je pak umožnit nositeli tohoto práva vyloučit ostatní osoby z užívání označení, k němuž se uvedené právo vztahuje, v hospodářském[23] styku (right to exclude others from use a trade name in commerce); nikoli tedy ve všech případech neoprávněného užití.
Povinnost států chránit právo k obchodnímu jménu dle čl. 8 Pařížské úmluvy
Pro námi sledovou otázku je rozhodující závazek vyplývající z čl. 8 Pařížské úmluvy, jenž zní:
"Obchodní jméno je chráněno ve všech unijních zemích [Pařížské unie], aniž by bylo třeba je přihlašovat nebo zapisovat; nerozhoduje, zdali je, či není částí tovární nebo obchodní známky."
Citované ustanovení ukládá smluvním státům[24] této mnohostranné mezinárodní smlouvy (tj. "unijním zemím") [čl. 1 odst. 2 Pařížské úmluvy] povinnost poskytnout na svém území ochranu právům k obchodním jménům podnikatelů,[25] a to způsobem, že zahraničním podnikatelům je poskytnuta ochrana minimálně shodná[26] s ochranou práv k obchodním jménům (obdobných)[27] tuzemských podnikatelů (čl. 2 odst. 1 Pařížské úmluvy).
Nicméně jakou formou, respektive jakými prostředky či do jaké míry mají být práva k obchodním jménům s ohledem na čl. 8 Pařížské úmluvy chráněna, samotná úmluva nestanoví. Odpověď na otázku, zda má být tato ochrana založena na přiznání absolutního (průmyslového) práva k obchodnímu jménu (zahraničního podnikatele), či zda postačuje chránit tyto majetkové hodnoty (subjektová označení používaná v obchodním styku podnikateli) pouze nekalosoutěžně,[28] je tak klíčová.
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 12/2022. Pokračování je dostupné zde.
[1] Vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.
[2] Srov. WIPO-Administered Treaties. Contracting Parties > Paris Convention (Total Contracting Parties: 177). Navíc je čl. 8 Pařížské úmluvy závazný též pro smluvní státy Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) díky čl. 2 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohody TRIPS).
[3] Viz výklad k heslu "obchodní jméno" In: BOHÁČEK, M. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.
[4] Srov. KOUKAL, P. Úvod do práva duševního vlastnictví. In: KOUKAL, P. - MYŠKA, M. - PULLMANNOVÁ, H. - VOJTÍŠKOVÁ, T. - ZIBNER, J. Právo duševního vlastnictví. Multimediální elektronický výukový materiál. Brno: Masarykova univerzita, 2019. a další zdroje zde uvedené. Taktéž srov. mutatis mutandis rozsudek občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[5] Srov. NEETHLING, J. Personality Rights: a Comparative Overview. The Comparative and International Law Journal of Southern Africa. 2005, roč. 38, č. 2, s. 241.
[6] K důležitosti významového odlišení pojmů "právo prvního užití" a "právo priority" (právo přednosti) v kontextu práv s formálním okamžikem vzniku viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 23 Cdo 1538/2019, či rozhodnutí SDEU (velkého senátu) ze dne 16. listopadu 2004. Anheuser-Busch Inc. proti Budějovickému Budvaru, národnímu podniku. Věc C-245/02.
[7] Relevantním trhem rozuměj část tržního prostředí, která se vyznačuje shodným rozsahem (vymezením) adresátů uvažované skupiny podnikatelů. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), vymezuje ve svém § 2 odst. 2 relevantní trh jako "trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území".
[8] Srov. např. bod 21 rozhodnutí SDEU (velkého senátu) ze dne 11. září 2007. Céline SARL proti Céline SA. Věc C-17/06; Section 1 a 47 Model Law for Developing Countries on Marks, Trade Names, and Acts of Unfair Competition. Ženeva: BIRPI, 1967. KULHÁNEK, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy. 2000, č. 7, s. 294 an.
[9] PFLÜGER, M. Paris Convention for the Protection of Industrial Property: Art. 1. In: COTTIER, T. - VÉRON, P. (ed.). Concise International and European IP Law: TRIPS, Paris Convention, European Enforcement and Transfer of Technology. 2 edition. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 203; ASCENSAO, J. O. Die Anwendung von Art. 8 der Pariser Verbandsübereinkunft auf Länder, in denen der Handelsname eintragungspflichtig ist. GRUR International. 1996, roč. 45, č. 4, s. 413-424.
[10] Práva k průmyslovému vlastnictví jsou v zásadě omezena v době svého trvání na jednotky či nízké desítky let (srov. např. právo k ochranné známce - max. 10 let, lze však opakovaně prodlužovat bez omezení; právo k průmyslovému vzoru - 5 let, lze však opakovaně prodlužovat na max. 25 let trvání práva celkem; patent - max. 20 let; právo k užitnému vzoru - 4 roky, lze však opakovaně prodlužovat na max. 10 let trvání práva celkem; apod.).
[11] LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht. 2. Auflage. München: C. H. Beck, 2012, Rn 43-54, 142; TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht. GRUR Auslands- und Internationaler Teil. 1957, roč. 6, č. 8-9, s. 336-342; výklad k heslu "obchodní jméno" In: BOHÁČEK, M. Právnický slovník.
[12] Srov. např. POINTET, P. J. Der internationale Schutz des berühmten Handelsnamens. GRUR International. 1961, roč. 10, č. 8-9, s. 373-431; SAINT-GAL, Y. Der internationale Schutz des Handelsnamens. GRUR International. 1964, roč. 13, č. 6, s. 289-327.
[13] K mezinárodněprávním souvislostem srov. PULLMANNOVÁ, H. Mezinárodní soudní pravomoc ve sporech z porušení práva k obchodnímu jménu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2021, roč. 29, č. 1, s. 123-136; a PULLMANNOVÁ, H. Právo rozhodné ve sporech z porušení práva k obchodnímu jménu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2021, roč. 29, č. 3, s. 617-632. Dostupné z: . Shodně též TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht; BODENHAUSEN, G. H. C. Guide to the Application of the Paris Convention of Industrial Property: as revised at Stockholm in 1967. Ženeva: BIRPI, 1968, s. 23, 133. Dostupné z: .
[14] ASCENSAO, J. Die Anwendung von Art. 8 der Pariser Verbandsübereinkunft auf Länder, in denen der Handelsname eintragungspflichtig ist.
[15] TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht; PFLÜGER, M. Paris Convention for the Protection of Industrial Property: Art. 1. In: COTTIER, T. - VÉRON, P. (ed.). Concise International and European IP Law: TRIPS, Paris Convention, European Enforcement and Transfer of Technology, s. 272.
[16] K širokému pojetí věci v právu v kontextu OZ, srov. např. HORÁK, O. - DOSTALÍK, P. Věc v právním smyslu v novém občanském zákoníku z právněhistorické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, roč. 21, č. 1, s. 14-21 ; PAULY, J. Předmět vlastnického práva a některé související otázky. In: GERLOCH, A. (ed). Viktor Knapp. Vědecké dílo v proměnách času. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 324-330; SPÁČIL, J. Předmět vlastnického práva. In: SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 57-61.
[17] K závěru, že předměty práv duševního vlastnictví jsou věcmi v právním smyslu slova viz KOUKAL, P. § 489. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1494. Opačně srov. TÉGL, P. - TELEC, I. § 496. In: MELZER, F. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 242 (marg. č. 18); TELEC, I. Duševní vlastnictví a jeho vliv na věc v právním smyslu. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 12, s. 455-460.
[18] LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht, Rn 43-54; Volně srov. též TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht.
[19] LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht, Rn 155, 156. Shodně PULLMANNOVÁ, H. Obchodní jméno jako věc a možnosti dispozic s právy k němu se vztahujícími v komparativních souvislostech. In: CHARVÁT, R. - KOUKAL, P. - POKORNÁ, J. - TOMÁŠKOVÁ, E. - VEČERKOVÁ, E. - JANOVEC, M. (eds). COFOLA 2019 - Část IV. Firemní právo a další práva na označení, právní a ekonomické souvislosti. Brno: Masarykova univerzita, 2019, s. 136-159.
[20] Srov. LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht.
[21] Podnikatele, jež se nezapisují do obchodního rejstříku, uvádí zejména a contrario § 42-45 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických osob a o evidenci svěřenských fondů.
[22] Právo k ochranné známce představuje naopak příklad objektového označení; odlišuje výrobky a služby podnikatele (svého majitele) od výrobků a služeb ostatních podnikatelů (jeho případných konkurentů). Blíže srov. též rozhodnutí SDEU (velkého senátu) ze dne 11. září 2007. Céline SARL proti Céline SA. Věc C-17/06.
[23] Viz též PULLMANNOVÁ, H. Právo rozhodné ve sporech z porušení práva k obchodnímu jménu, s. 625-626.
[24] Smluvní základna členů Pařížské úmluvy přitom představuje pouze část států, pro které jsou její (hmotněprávní) čl. 1-12 a čl. 19 závazné, a to z důvodu, že právě tyto články jsou zároveň obsahem Dohody TRIPS, která je přílohou 1C k Dohodě o zřízení WTO. Každý stát, který je členem WTO, je tak zároveň povinen dodržovat uvedené články Pařížské úmluvy.
[25] Tj. těm, kteří jsou státní příslušníci smluvních států Pařížské úmluvy (potažmo Dohody TRIPS), či mají bydliště nebo závod (založený na personálním substrátu) na území těchto zemí (čl. 3 Pařížské úmluvy). FEZER, K. PVÜ Art. 3 Erweiterung sed Chutzbereichs. Rn 1. In: FEZER, K. Markenrecht. Kommentar zum Markengesetz, zur Pariser Verbandsübereinkunft und zum Madrider Markenabkommen. 4. edition. München: C. H. Beck, 2009.
[26] K národnímu (asimilačnímu) principu zacházení viz KYSELOVSKÁ, T. - KOUKAL, P. Mezinárodní právo soukromé a právo duševního vlastnictví - kolizní otázky. Brno: Masarykova univerzita, 2019, s. 127-128.
[27] K otázce kvalifikace zahraniční osoby jako "podnikatele" pohledem hmotněprávních norem práva lex fori srov. mutatis mutandis SÄCKER, F. J. - RIXECKER, R. - OETKER, H. - BETTINA, L. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 13. Teil 10. Internationales Handels- und Gesellschaftsrecht [Kaufleute, Juristische Personen und Gesellschaften]. 8. Auflage. München: C. H. Beck, 2021, Rn 159-164.
[28] Pro ilustraci významnosti této otázky lze uvést, že na území Slovenska (§ 8 a § 12 zákona č. 513/1991 Zb., obchodného zákonníku; usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 13. prosince 2019, sp. zn. 1 Ndob 12/2019, uveřejněné pod číslem 42/2020 Sbírky stanovisek Nejvyššího soudu a rozhodnutí soudů Slovenské republiky) a Německa [Art. 5 a Art. 15 Gesetzes über den Schutz von Marken und sonstigen Kennzeichen (Markengesetz); BGBI. I S. 3082] je poskytována ochrana právům k obchodním jménům zahraničním podnikatelů jako právům k průmyslovému vlastnictví - což ovšem nevylučuje zároveň domáhat se ochrany skrze zákaz nekalosoutěžního jednání, popřípadě prostřednictvím ochrany osobnostních práv - a naopak na území Švýcarska [Art. 157 Abs. 2 Bundesgesetzes über das Internationale Privaterecht (IPRG); AS 1988 1776] a Rakouska [Art. 34 Abs. 1 Bundesgesetzes über das internationale Privatrecht (IPR-Gesetz); BGBI. Nr. 304/1978, a Art. 9 Bundesgesetzes gegen den unlauteren Wettbewerb 1984 - UWG; BGBI. Nr. 448/1984] jsou tato práva chráněna pouze nekalosoutěžně, popř. prostřednictvím osobnostních práv, nejsou-li zde registrována v obchodním rejstříku.
Diskuze k článku ()