Autorka se snaží zodpovědět zejména otázku, zda stát splňuje uvedený mezinárodní závazek v případě, poskytne-li ochranu právům k obchodním jménům zahraničních podnikatelů na svém území pouze na základě nekalosoutěžní právní úpravy, nebo zda musí přiznat právům k obchodním jménům zahraničních podnikatelů na svém území průmyslověprávní ochranu.
Úvodem
Zájem odborné veřejnosti o problematiku práva k obchodnímu jménu podnikatele se v posledních desetiletích vytratil. Tato skutečnost však neznamená, že by se jednalo o marginální právo podnikatele, zejména v situaci, kdy bude zasaženo do jeho práva k předmětnému označení, tj. nadneseně řečeno v boji podnikatele dotčeného na právech ke svému obchodnímu jménu o udržení vydobyté pozice na konkrétním trhu.
Dojdeme-li totiž v našich úvahách postupně k závěru, že nelze využít případných práv tohoto podnikatele k ochranné známce (která je obdobného znění jako obchodní jméno dotčeného podnikatele) ani práv odvíjejících se z právní regulace zákazu nekalosoutěžního jednání, popřípadě lze možnosti, jež přinášejí tyto právní úpravy, využít jen s nízkou vidinou úspěchu, stává se právo k obchodnímu jménu poškozeného podnikatele jednou z jeho posledních zbraní. Významnost tohoto práva je přitom často bezdůvodně opomíjena.
Povinnost států chránit právo k obchodnímu jménu (zahraničního) podnikatele na svém území nalezneme zakotvenu v čl. 8 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen "Pařížská úmluva") z roku 1883, jež dnes zavazuje většinu zemí světa. Jelikož autorka nepředpokládá, že by cílem konkrétního státu bylo negativně diskriminovat své vlastní podnikatele tím, že jim poskytuje nižší míru ochrany než zahraničním podnikatelům, vychází autorka z toho, že ochrana, kterou poskytuje stát domácím (tuzemským) podnikatelům, je stejná jako ochrana, již stát poskytuje cizím (zahraničním) podnikatelům na svém území.[2][1]
Jakým způsobem má být ochrana zmíněnému právu k obchodnímu jménu poskytnuta, ale samotná úmluva nestanoví. Na uvedenou otázku a otázky s ní související se tak článek snaží poskytnout odpověď.
Pro vyloučení terminologického zmatení čtenáře autorka uvádí, že právem k obchodnímu jménu je pro potřeby tohoto článku rozuměno právo k označení podnikatele ve smyslu § 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), ve znění účinném do 31. prosince 2000; v dnešní terminologii zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), jde tedy jak o právo k obchodní firmě (ve vztahu k registrovaným podnikatelům do obchodního rejstříku), ale nejen to, nýbrž i "obdobné" právo k označení neregistrovaného podnikatele, které dnes účinný občanský zákoník výslovně neupravuje, ale subsidiárně tuto oblast pokrývá právem k názvu právnické osoby a právem ke jménu fyzické osoby.[3]
Obchodní jméno a průmyslové právo k němu
Pro zodpovězení otázky, jakým způsobem je potřeba chránit práva k obchodním jménům, potažmo otázky, zda státy splňují své mezinárodní závazky chránit právo k obchodnímu jménu, je vhodné věnovat pár slov samotnému právu k obchodnímu jménu a jeho nepřímému předmětu.
Právo k obchodnímu jménu je dnes většinově uváděno jako jedno z práv k označení (práv k průmyslovému vlastnictví, práv k duševnímu vlastnictví). Ve většině jurisdikcí jde o majetkové právo absolutní povahy působící erga omnes, které vzniká neformálně prvním užitím konkrétního označení podnikatelem v souladu s právem (viz níže; tj. zejména po získání podnikatelského oprávnění) v hospodářském styku za účelem jeho odlišení od ostatních podnikatelů na relevantním trhu a které trvá po dobu, po kterou je konkrétní označení takto používáno. Právo k obchodnímu jménu (subjektové označení) 9) tak může svědčit jednomu podnikateli relativně dlouhou dobu, čímž se liší od většiny práv k průmyslovému vlastnictví, u nichž se uplatňuje zásada omezení trvání v čase.[10][9][8][7][6][5][4]
Obchodní jméno jako nepřímý předmět práva k obchodnímu jménu je slovní označení, tedy nehmotný statek, nezuživatelné, nerivalitní a nevylučitelné povahy. Absolutní shoda na definici pojmu "obchodní jméno" však nepanuje a tento pojem tak podléhá výkladu dle práva země, v níž je žádána ochrana (lex fori). Ascensao pak zdůrazňuje, že chráněno je "obchodní jméno" (handelsname) podnikatele a nikoli jakékoli označení podnikatele. Někteří autoři dovozují, že obchodní jméno není (nemusí být) totožné s názvem podnikatele - právnické osoby či jménem podnikatele - fyzické osoby, ale jedná se o označení, pod nímž podnikatel vykonává svou činnost a jímž jej ostatní osoby v daných podnikatelských kruzích označují; může se jednat např. o zkratky oficiálních názvů společností či klíčová slova obsažená v těchto názvech.[15][14][13][12][11]
Závěr o tom, zda je obchodní jméno (jako nehmotný statek) věcí v právním slova smyslu (pohledem českého práva, jež vychází z širokého pojetí věci v právu), není v odborné literatuře jednotný. Obchodní jméno je sice dle autorky nehmotný statek, který je odlišný od osoby a slouží potřebě lidí (§ 489 o. z.), nicméně v některých situacích k němu mohou svědčit podnikateli (či jiné osobě) nejen majetková práva, ale i práva osobnostní (předmětné označení může být např. zároveň jménem fyzické osoby či autorským dílem). Skutečnost, že k němu lze v určitých případech dovozovat osobnostní práva, pak někteří autoři považují za určující pro závěr o tom, zda jde o věc v právním slova smyslu, neboť dovozují, že nejde o statek, jenž "je odlišný od osoby". Právo k obchodnímu jménu je však vždy převoditelné, a to i v případech, kdy obsahuje jméno fyzické osoby či autorské dílo (tzn. i v situacích, kdy k němu dovozujeme též osobnostní práva), a to z důvodu, že s tím, aby se stalo dané označení, k němuž svědčí určité osobě osobnostní právo, součástí obchodního jména, vyslovil nositel tohoto osobnostního práva dříve souhlas.[19][18][17][16]
Podnikatel - právnická osoba může mít s ohledem na zásadu jednotnosti a zákaz klamavosti obchodního jména pouze jedno obchodní jméno (jež je v zásadě totožné s označením, které tvoří jeho název); v případě malého živnostníka (podnikatele - fyzické osoby nezapsané do obchodního rejstříku) je situace obdobná.[21][20]
Smyslem a účelem obchodního jména je odlišení podnikatele jako subjektu práva od ostatních podnikatelů na konkrétním (relevantním) trhu; jde o subjektové označení. Silou (účinkem) práva k obchodnímu jménu je pak umožnit nositeli tohoto práva vyloučit ostatní osoby z užívání označení, k němuž se uvedené právo vztahuje, v hospodářském styku (right to exclude others from use a trade name in commerce); nikoli tedy ve všech případech neoprávněného užití.[23][22]
Povinnost států chránit právo k obchodnímu jménu dle čl. 8 Pařížské úmluvy
Pro námi sledovou otázku je rozhodující závazek vyplývající z čl. 8 Pařížské úmluvy, jenž zní:
"Obchodní jméno je chráněno ve všech unijních zemích [Pařížské unie], aniž by bylo třeba je přihlašovat nebo zapisovat; nerozhoduje, zdali je, či není částí tovární nebo obchodní známky."
Citované ustanovení ukládá smluvním státům této mnohostranné mezinárodní smlouvy (tj. "unijním zemím") [čl. 1 odst. 2 Pařížské úmluvy] povinnost poskytnout na svém území ochranu právům k obchodním jménům podnikatelů, a to způsobem, že zahraničním podnikatelům je poskytnuta ochrana minimálně shodná s ochranou práv k obchodním jménům (obdobných) tuzemských podnikatelů (čl. 2 odst. 1 Pařížské úmluvy).[27][26][25][24]
Nicméně jakou formou, respektive jakými prostředky či do jaké míry mají být práva k obchodním jménům s ohledem na čl. 8 Pařížské úmluvy chráněna, samotná úmluva nestanoví. Odpověď na otázku, zda má být tato ochrana založena na přiznání absolutního (průmyslového) práva k obchodnímu jménu (zahraničního podnikatele), či zda postačuje chránit tyto majetkové hodnoty (subjektová označení používaná v obchodním styku podnikateli) pouze nekalosoutěžně, je tak klíčová.[28]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 12/2022. Pokračování je dostupné zde.
Vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.[1]
Srov. WIPO-Administered Treaties. Contracting Parties > Paris Convention (Total Contracting Parties: 177). Navíc je čl. 8 Pařížské úmluvy závazný též pro smluvní státy Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) díky čl. 2 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohody TRIPS).[2]
Viz výklad k heslu "obchodní jméno" In: BOHÁČEK, M. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.[3]
Srov. KOUKAL, P. Úvod do práva duševního vlastnictví. In: KOUKAL, P. - MYŠKA, M. - PULLMANNOVÁ, H. - VOJTÍŠKOVÁ, T. - ZIBNER, J. Právo duševního vlastnictví. Multimediální elektronický výukový materiál. Brno: Masarykova univerzita, 2019. a další zdroje zde uvedené. Taktéž srov. mutatis mutandis rozsudek občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.[4]
Srov. NEETHLING, J. Personality Rights: a Comparative Overview. The Comparative and International Law Journal of Southern Africa. 2005, roč. 38, č. 2, s. 241. [5]
K důležitosti významového odlišení pojmů "právo prvního užití" a "právo priority" (právo přednosti) v kontextu práv s formálním okamžikem vzniku viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 23 Cdo 1538/2019, či rozhodnutí SDEU (velkého senátu) ze dne 16. listopadu 2004. Anheuser-Busch Inc. proti Budějovickému Budvaru, národnímu podniku. Věc C-245/02.[6]
Relevantním trhem rozuměj část tržního prostředí, která se vyznačuje shodným rozsahem (vymezením) adresátů uvažované skupiny podnikatelů. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), vymezuje ve svém § 2 odst. 2 relevantní trh jako "trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území".[7]
Srov. např. bod 21 rozhodnutí SDEU (velkého senátu) ze dne 11. září 2007. Céline SARL proti Céline SA. Věc C-17/06; Section 1 a 47 Model Law for Developing Countries on Marks, Trade Names, and Acts of Unfair Competition. Ženeva: BIRPI, 1967. KULHÁNEK, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy. 2000, č. 7, s. 294 an.[8]
PFLÜGER, M. Paris Convention for the Protection of Industrial Property: Art. 1. In: COTTIER, T. - VÉRON, P. (ed.). Concise International and European IP Law: TRIPS, Paris Convention, European Enforcement and Transfer of Technology. 2 edition. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 203; ASCENSAO, J. O. Die Anwendung von Art. 8 der Pariser Verbandsübereinkunft auf Länder, in denen der Handelsname eintragungspflichtig ist. GRUR International. 1996, roč. 45, č. 4, s. 413-424.[9]
Práva k průmyslovému vlastnictví jsou v zásadě omezena v době svého trvání na jednotky či nízké desítky let (srov. např. právo k ochranné známce - max. 10 let, lze však opakovaně prodlužovat bez omezení; právo k průmyslovému vzoru - 5 let, lze však opakovaně prodlužovat na max. 25 let trvání práva celkem; patent - max. 20 let; právo k užitnému vzoru - 4 roky, lze však opakovaně prodlužovat na max. 10 let trvání práva celkem; apod.).[10]
LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht. 2. Auflage. München: C. H. Beck, 2012, Rn 43-54, 142; TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht. GRUR Auslands- und Internationaler Teil. 1957, roč. 6, č. 8-9, s. 336-342; výklad k heslu "obchodní jméno" In: BOHÁČEK, M. Právnický slovník.[11]
Srov. např. POINTET, P. J. Der internationale Schutz des berühmten Handelsnamens. GRUR International. 1961, roč. 10, č. 8-9, s. 373-431; SAINT-GAL, Y. Der internationale Schutz des Handelsnamens. GRUR International. 1964, roč. 13, č. 6, s. 289-327.[12]
K mezinárodněprávním souvislostem srov. PULLMANNOVÁ, H. Mezinárodní soudní pravomoc ve sporech z porušení práva k obchodnímu jménu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2021, roč. 29, č. 1, s. 123-136; a PULLMANNOVÁ, H. Právo rozhodné ve sporech z porušení práva k obchodnímu jménu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2021, roč. 29, č. 3, s. 617-632. Dostupné z: . Shodně též TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht; BODENHAUSEN, G. H. C. Guide to the Application of the Paris Convention of Industrial Property: as revised at Stockholm in 1967. Ženeva: BIRPI, 1968, s. 23, 133. Dostupné z: .[13]
ASCENSAO, J. Die Anwendung von Art. 8 der Pariser Verbandsübereinkunft auf Länder, in denen der Handelsname eintragungspflichtig ist.[14]
TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht; PFLÜGER, M. Paris Convention for the Protection of Industrial Property: Art. 1. In: COTTIER, T. - VÉRON, P. (ed.). Concise International and European IP Law: TRIPS, Paris Convention, European Enforcement and Transfer of Technology, s. 272.[15]
K širokému pojetí věci v právu v kontextu OZ, srov. např. HORÁK, O. - DOSTALÍK, P. Věc v právním smyslu v novém občanském zákoníku z právněhistorické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, roč. 21, č. 1, s. 14-21 ; PAULY, J. Předmět vlastnického práva a některé související otázky. In: GERLOCH, A. (ed). Viktor Knapp. Vědecké dílo v proměnách času. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 324-330; SPÁČIL, J. Předmět vlastnického práva. In: SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 57-61.[16]
K závěru, že předměty práv duševního vlastnictví jsou věcmi v právním smyslu slova viz KOUKAL, P. § 489. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1494. Opačně srov. TÉGL, P. - TELEC, I. § 496. In: MELZER, F. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 242 (marg. č. 18); TELEC, I. Duševní vlastnictví a jeho vliv na věc v právním smyslu. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 12, s. 455-460.[17]
LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht, Rn 43-54; Volně srov. též TROLLER, A. Der Schutz des ausländischen Handelsnamens nach schweizerischem Recht.[18]
LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht, Rn 155, 156. Shodně PULLMANNOVÁ, H. Obchodní jméno jako věc a možnosti dispozic s právy k němu se vztahujícími v komparativních souvislostech. In: CHARVÁT, R. - KOUKAL, P. - POKORNÁ, J. - TOMÁŠKOVÁ, E. - VEČERKOVÁ, E. - JANOVEC, M. (eds). COFOLA 2019 - Část IV. Firemní právo a další práva na označení, právní a ekonomické souvislosti. Brno: Masarykova univerzita, 2019, s. 136-159. [19]
Srov. LANGE, P. Marken- und Kennzeichenrecht.[20]
Podnikatele, jež se nezapisují do obchodního rejstříku, uvádí zejména a contrario § 42-45 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických osob a o evidenci svěřenských fondů.[21]
Právo k ochranné známce představuje naopak příklad objektového označení; odlišuje výrobky a služby podnikatele (svého majitele) od výrobků a služeb ostatních podnikatelů (jeho případných konkurentů). Blíže srov. též rozhodnutí SDEU (velkého senátu) ze dne 11. září 2007. Céline SARL proti Céline SA. Věc C-17/06.[22]
Viz též PULLMANNOVÁ, H. Právo rozhodné ve sporech z porušení práva k obchodnímu jménu, s. 625-626.[23]
Smluvní základna členů Pařížské úmluvy přitom představuje pouze část států, pro které jsou její (hmotněprávní) čl. 1-12 a čl. 19 závazné, a to z důvodu, že právě tyto články jsou zároveň obsahem Dohody TRIPS, která je přílohou 1C k Dohodě o zřízení WTO. Každý stát, který je členem WTO, je tak zároveň povinen dodržovat uvedené články Pařížské úmluvy.[24]
Tj. těm, kteří jsou státní příslušníci smluvních států Pařížské úmluvy (potažmo Dohody TRIPS), či mají bydliště nebo závod (založený na personálním substrátu) na území těchto zemí (čl. 3 Pařížské úmluvy). FEZER, K. PVÜ Art. 3 Erweiterung sed Chutzbereichs. Rn 1. In: FEZER, K. Markenrecht. Kommentar zum Markengesetz, zur Pariser Verbandsübereinkunft und zum Madrider Markenabkommen. 4. edition. München: C. H. Beck, 2009.[25]
K národnímu (asimilačnímu) principu zacházení viz KYSELOVSKÁ, T. - KOUKAL, P. Mezinárodní právo soukromé a právo duševního vlastnictví - kolizní otázky. Brno: Masarykova univerzita, 2019, s. 127-128. [26]
K otázce kvalifikace zahraniční osoby jako "podnikatele" pohledem hmotněprávních norem práva lex fori srov. mutatis mutandis SÄCKER, F. J. - RIXECKER, R. - OETKER, H. - BETTINA, L. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 13. Teil 10. Internationales Handels- und Gesellschaftsrecht [Kaufleute, Juristische Personen und Gesellschaften]. 8. Auflage. München: C. H. Beck, 2021, Rn 159-164.[27]
Pro ilustraci významnosti této otázky lze uvést, že na území Slovenska (§ 8 a § 12 zákona č. 513/1991 Zb., obchodného zákonníku; usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 13. prosince 2019, sp. zn. 1 Ndob 12/2019, uveřejněné pod číslem 42/2020 Sbírky stanovisek Nejvyššího soudu a rozhodnutí soudů Slovenské republiky) a Německa [Art. 5 a Art. 15 Gesetzes über den Schutz von Marken und sonstigen Kennzeichen (Markengesetz); BGBI. I S. 3082] je poskytována ochrana právům k obchodním jménům zahraničním podnikatelů jako právům k průmyslovému vlastnictví - což ovšem nevylučuje zároveň domáhat se ochrany skrze zákaz nekalosoutěžního jednání, popřípadě prostřednictvím ochrany osobnostních práv - a naopak na území Švýcarska [Art. 157 Abs. 2 Bundesgesetzes über das Internationale Privaterecht (IPRG); AS 1988 1776] a Rakouska [Art. 34 Abs. 1 Bundesgesetzes über das internationale Privatrecht (IPR-Gesetz); BGBI. Nr. 304/1978, a Art. 9 Bundesgesetzes gegen den unlauteren Wettbewerb 1984 - UWG; BGBI. Nr. 448/1984] jsou tato práva chráněna pouze nekalosoutěžně, popř. prostřednictvím osobnostních práv, nejsou-li zde registrována v obchodním rejstříku.[28]
Diskuze k článku ()