Právo na informace o zdravotních rizicích z povolání Zdroj: Fotolia

Právo na informace o zdravotních rizicích z povolání

Evropský soud pro lidská práva za svou existenci průběžně budoval judikaturu k určení, že čl. 8 Úmluvy poskytuje právo přístupu k informacím pro osoby, které byly ohroženy zdravotními riziky, způsobenými průmyslovým znečištěním prostředí. Případ Vilnes a ostatní proti Norsku, stížnost č. 52806/09 a 22703/10 ze dne 5. 12. 2013, rozšířil dosavadní přístup ve třech směrech.

JUDr. Eva Ondřejová LL.M.  Ph.D.

JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D.

advokátka v Praze

JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D.

advokátka v Praze

Za prvé soud prohloubil předmět práva na informace, když za určitých okolností má stát povinnost poskytnout přístup k informacím, což v sobě zahrnuje i povinnost tyto informace poskytnout, i když nebyl osobě exponované zdravotnímu riziku přístup k informacím odepřen. Za druhé soud rozšířil rozsah tohoto práva i na zdravotní rizika plynoucí ze zaměstnání. Za třetí soud potvrdil, že informace o hodnocení zdravotních rizik mají být poskytnuty, i když nejsou zcela vědecky podloženy ve vztahu k povaze a rozsahu následků.

Skutkové okolnosti případu byly následující. Stěžovatelé byli norští potápěči, kteří pracovali pro naftařský průmysl v letech 1965-1990. Tyto potápěčské práce jim způsobily vážné zdravotní problémy, díky nimž došlo u některých i k částečnému postižení. Konstatovali, že nesouhlasili s riziky spojenými s potápěčskými operacemi, neboť v předmětné době neměli dostatečné informace o povaze rizik. Ačkoliv byli zaměstnanci soukromých, nikoliv státních potápěčských společností, sedm stěžovatelů namítalo, že norská vláda měla být odpovědná, neboť stát rozsáhle tento průmysl dotoval a nezaručil jim dostatečnou kontrolu. Díky nedostatku kontroly se snižovaly hodnoty v doporučených tabulkách pro dobu dekomprese, což snižovalo i náklady na zaměstnance a stát neprovedl dostatečnou inspekci práce. Norské autority, přestože neuznaly svou odpovědnost, rozhodly se kompenzovat zdravotní problémy způsobené potápěčskými pracemi v počátečním období. Na základě těchto opatření stěžovatelé dosáhli invalidního důchodu a někteří z nich i dalších kompenzací. Nicméně norský Nejvyšší soud shledal, že stát nebyl za tyto následky odpovědný.

Stěžovatelé podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pro porušení čl. 2, 3, 8 Úmluvy. Soud se zabýval pouze porušením čl. 8 Úmluvy, které shledal, a to na základě těchto skutečností. Soukromé společnosti používaly dekompresní tabulky bez zásahu státních autorit i přesto, že zde byla nejistota ohledně dlouhodobých následků nemocí z dekomprese. Jestliže tedy tabulky představovaly zdroj informací pro ohodnocení rizik, byla otázka, zda potápěči zásadní informace získali a zda mohli učinit informovaný souhlas k daným rizikům. Soud citoval rovněž další rozhodnutí vztahující se k právu na informace ohledně zdravotních rizik (Guerra proti Itálii, Öneryldiz proti Turecku, Badayeva proti Rusku). Pozitivní povinnost státu podle čl. 8 Úmluvy je poskytnout právo přístupu k základním informacím, které umožní občanům ohodnotit rizika na zdraví a životě. Za určitých situací však je povinností státu zajistit, aby soukromé společnosti naplnily transparentnost a poskytly nezbytné informace. Tento rozsudek změnil dosavadní přístup k pozitivním povinnostem státu ve vztahu k lidským právům. Tedy i v soukromé sféře mezi soukromými účastníky se základní lidská práva uplatňují prostřednictvím státu. Stát je tak odpovědný přijmout adekvátní zákony, které mají zabránit a ochránit před porušením základních práv mezi soukromými účastníky. Stát je povinen poskytnout relevantní informace osobám, jejichž život a zdraví mohou být ohroženy, a to ačkoliv stát nemá zvláštní informace o rizicích a osoby nežádaly přístup k informacím, ale je nezbytné, aby daly souhlas s možnými rizikovými aktivitami.

Zvláštní okolnosti byly shledány v tom, že státní autority daly souhlas s předmětnou aktivitou soukromé společnosti, a proto požadavky kladené na stát byly přiměřené okolnostem. Zvláštní okolnosti nastávají především za situace, kdy státní orgány jsou spojeny s aktivitami soukromých společností, např. tím, že udělují povolení, podnikají inspekce. Soud dále judikoval, že právo na soukromí a rodinný život pod článkem 8 Úmluvy zahrnuje právo na odškodnění újmy z rizika z povolání a právo na informace o rizicích z povolání. Dosavadní judikatura zavazovala stát k poskytování informací ohledně znečištění u osob žijících v blízkosti průmyslových oblastí, tedy zásah se týkal jejich domova. V daném případě se zásah týkal rizika z výkonu profese, což rozšiřuje pojetí čl. 8 Úmluvy. I když v dané době nebyl dostatek informací o povaze a dopadech aktivit na zdraví, ačkoliv by se rizika měly vztahovat k dané době a tedy ke znalostem v dané době, existovaly již tehdy základní informace k možným rizikům, a i když přesná povaha rizika nebyla jasně definována, měly mít dotčené osoby právo na to rozhodnout se, zda do rizika vstoupit. Nedostatek vědeckého konsenzu ohledně zdravotních rizik je dostatečným důvodem pro aktivní opatření z opatrnosti. Rizika měla být s předmětnými osobami konzultována. Soud nevyjasnil přesně, kdy má vláda zajistit, že tyto informace o možných rizicích budou plně dostupné daným osobám, ale s ohledem na povahu povinnosti z opatrnosti, lze předpokládat bezodkladnost.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde.

Zdroj: AK Ondřejová

evropské právo ESLP právo na informace zdravotnictví

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články