Sportovní národnost ve světle práva Evropské unie

Tento článek hodnotí jev označovaný jako sportovní národnost z pohledu práva Evropské unie. Jeho cílem je posoudit soulad pravidel mezinárodních sportovních organizací upravujících příslušnost sportovců k národním týmům s konkrétními ustanoveními unijního práva. Jedná se především o ta ustanovení, která rozvíjejí zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti v oblastech vnitřního trhu a hospodářské soutěže.

JUDr. Jan ExnerPrávnická fakulta UK v Praze, Český olympijský výbor

Pravidla upravující sportovní národnost jsou v práci rozdělena do čtyř skupin podle toho, jak se k nim se zřetelem ke své stávající rozhodovací praxi v budoucnu pravděpodobně postaví Soudní dvůr Evropské unie. Nejprve je zkoumána otázka, zda tato pravidla vůbec spadají do působnosti práva EU, tudíž i do jurisdikce unijních soudních orgánů. V případě kladné odpovědi je dále posuzováno, zda představují překážku volnému pohybu a v případě, že ano, je hodnoceno, zda je takové omezení jako výjimka v unijním právu ospravedlnitelné a přiměřené. Výjimky jsou zkoumány z pohledu Smluv i na základě bohaté sportovní judikatury Soudního dvora Evropské unie. Vědom si neustále se zvyšujícího ekonomického dopadu sportovní činnosti dal Soudní dvůr ve svém rozsudku Meca-Medina & Majcen z roku 2006 posuzování souladu pravidel upravujících sportovní národnost s unijním právem úplně nový rozměr.

„Sportovní národnost je unikátní sportovní koncept definující pravidla sportovní příslušnosti jednotlivých hráčů z pohledu jejich účasti v mezinárodních soutěžích.“ [1]

Ve 20. století bylo výlučným kritériem určujícím příslušnost sportovců k jejich národním týmům jejich státní občanství. Tím je podle Ústavního soudu ČR „časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí“.[2] Především výrazné zvýšení přeshraniční mobility sportovců po celém světě však vedlo na začátku nového milénia přední světové odborníky na sportovní právo k tomu, aby s hlediskem státního občanství jako jediného kritéria pro určení sportovní příslušnosti polemizovali.[3] Namísto státního občanství se začala objevovat rovněž další rozhodující kritéria, mezi která patří již zmíněný přeshraniční pohyb či odhodlání států získat do řad svých národních týmů nejlepší světové sportovce.[4] Mezinárodní sportovní organizace jsou „mezinárodní nevládní organizace spravující jeden nebo více sportů na mezinárodní úrovni a zaštiťující organizaci a správu takových sportů na národní úrovni“.[5] Olympijská charta navíc dává v pravidle 26. 1. 5. takovým organizacím právo „určit kritéria příslušnosti sportovců v jednotlivých soutěžích […]“.[6] Stejné pravomoci mají i mezinárodní sportovní organizace zaštiťující neolympijské sporty. Pravidla upravující určitý sport jsou zakotvena v zakládajících dokumentech sportovních organizací či v jimi později přijatých předpisech.[7]

Mezinárodní ragbyový výbor (IRB) ve svých pravidlech uvádí, že sportovci musejí mít „skutečné, blízké, důvěryhodné a stálé národní spojení se zemí, již byli vybráni reprezentovat“.[8] V reakci na toto pravidlo a výše uvedená zjištění odborníků vložilo mnoho mezinárodních sportovních organizací do svých regulí požadavky, které musejí sportovci splňovat a které se týkají například místa narození či místa trvalého pobytu. [9] Občanství již nadále není jediným kritériem pro určení příslušnosti sportovce k jeho národnímu týmu, který je pro účely tohoto článku nutné pojmout ve vztahu k mezinárodním sportovním soutěžím.[10]

Praxí mezinárodních sportovních organizací došlo k vytvoření jakési „sportovní národnosti“, která není v každém případě nutně shodná s občanstvím či státní příslušností sportovce. Tato odlišnost byla rozpoznána i Arbitrážním soudem pro sport (CAS) v Lausanne, jenž je vrcholným rozhodovacím orgánem v oblasti sportu.

Sportovní národnost je „unikátní sportovní koncept definující pravidla sportovní příslušnosti jednotlivých hráčů z pohledu jejich účasti v mezinárodních soutěžích“, jak uvedl poprvé již v roce 1993 Arbitrážní soud pro sport, který zároveň podotkl, že na druhé straně státní příslušnost „zahrnuje osobní status odvozený z občanství jednoho nebo více států“.[11]

Rozhodující panel, kromě odlišení zmíněných konceptů, definoval i jejich vzájemný vztah, když konstatoval, že „sportovci se setkávají s dvěma odlišnými normativními řády, jedním vycházejícím z veřejného a druhým ze soukromého práva, které se vzájemně nepřekrývají a nejsou ve vzájemném konfliktu“.[12] Z výše zmíněných zjištění je tedy patrné, že může dojít k situaci, kdy je sportovec dle příslušného právního řádu občanem jedné země, kterou však nesmí reprezentovat na mezinárodní scéně a na druhé straně k situaci, kdy sice není občanem, smí však i přesto závodit pod vlajkou daného státu.[13] Arbitrážní soud pro sport ve stejném rozhodnutí B. v. International Basketball Federation (FIBA) uvedl, že výkon pravomocí mezinárodních sportovních organizací je omezen pouze obecnými právními principy,[14] čímž prakticky vyloučil aplikaci dalších pramenů práva, tedy i práva Evropské unie.[15] Skutečnost, že evropské právo je specifickou, avšak nedílnou součástí právního řádu České republiky,[16] vede k závěru, že ani náš právní systém by v tomto případě nebyl zohledněn.

Mezinárodní sportovní organizace vytvářejí jakýsi vlastní normativní řád „lex sportiva“,[17] který je nezávislý na právních řádech jednotlivých států až do chvíle případného střetu s nimi. Předpisy těchto organizací, jež jsou součástí zmíněného konceptu, nezasahují do výlučné kompetence států určit práva a povinnosti, které je nutno splnit za účelem nabytí státního občanství. Praxe navíc dokládá, že soudy obecně, především ty francouzské a rakouské, přiznávají těmto autonomním sportovním pravidlům poměrně velkou váhu.[18] Mezi tato pravidla řadíme v prvé řadě již zmíněná kritéria stanovená sportovními organizacemi, která musejí sportovci splnit, aby mohli v určitém sportovním odvětví reprezentovat svou zemi na mezinárodní úrovni. Patří sem také kvóty naturalizovaných sportovců v národním týmu určité země, pravidla stanovující sportovcům zákaz měnit jejich sportovní národnost po určitou dobu i veškerá další pravidla, která výrazným způsobem zasahují do konceptu sportovní národnosti.

Vzhledem k velkému počtu sportovních utkání, jež se odehrávají mezi kluby z jednotlivých členských států Evropské unie či mezi jejich národními reprezentacemi, mají pravidla upravující sportovní národnost bezprostřední vliv na unijní právní prostředí. Institucí, která by měla hrát nejdůležitější roli při určování vztahu mezinárodních, potažmo českých sportovních pravidel a práva Evropské unie, je bezpochyby Soudní dvůr Evropské unie[19] jako vrcholný unijní soudní orgán. Zdá se však, že judikatura SDEU není v tomto specifickém případě doposud úplně jednotná ani jednoznačná.[20]

Cílem tohoto článku je vymezení vztahu práva Evropské unie a pravidel upravujících příslušnost sportovců k jejich národním týmům stanovených jednotlivými sportovními organizacemi. Otázkou, na niž článek hledá odpověď, je, zda jsou tato pravidla v souladu s unijním právním řádem. Sportovní národnost bude zkoumána ve světle primárního práva EU a důraz bude kladen především na bohatou sportovní judikaturu Soudního dvora Evropské unie.

Právo na rovné zacházení bez ohledu na státní příslušnost v právu EU a jeho význam pro právní úpravu sportu

Evropské právo, respektive judikatura SDEU, urazily již poměrně dlouhou cestu v oblasti klubového sportu. V následujících odstavcích jsou vymezeny základní právní zásady řídící tuto oblast a jejich význam a spojitost se sportovní národností, jejíž zkoumání ve světle evropského práva je předmětem tohoto článku.

Unikátní zásadou, která je dle některých autorů[21] jedním z nejdůležitějších hmotných práv přiznaných z historického hlediska právem Evropské unie jeho beneficientům a která sehrála v úpravě klubového sportu ústřední roli, je koncept práva na rovné zacházení bez ohledu na státní příslušnost. Unikátní je proto, že evropské státy se až do začátku evropské integrace vyvíjely převážně na principu svrchovanosti národního státu, jehož uplatněním k nerovnému zacházení s cizími státními příslušníky fakticky docházelo. Na tuto právní oblast se legislativní činnost orgánů ES (dnešních orgánů EU) zaměřila nejdříve[22] společně se zásadou nediskriminace na základě pohlaví, jejímž právním základem je v současné době článek 157 SFEU.[23] Až v posledních patnácti letech se pozornost více soustředí také na rovné zacházení bez ohledu na rasu,[24] náboženství, sexuální orientaci či věk.[25]

V SFEU je spatřován význam tohoto principu především v minimální garanci otevřenosti trhů jednotlivých členských států.[26] První odstavec článku 18 SFEU uvádí, že „v rámci použití Smluv,[27] aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti“. Ačkoliv je jeho věcný rozsah stanovený relativně obecně, dle judikatury ESD má článek 18 SFEU vždy vertikální a v některých případech i horizontální přímý účinek.[28] V takovém případě směřuje jeho ustanovení kromě orgánů EU a členských států také k osobám soukromého práva, mezi které patří i sportovní organizace.

Článek 18 SFEU je subsidiárním článkem ke speciálním zákazům diskriminace, které jsou obsaženy v dalších ustanoveních SFEU. Jedná se především o články 45 a 56 SFEU, jež dle Evropské komise, respektive její „Studie o rovném zacházení s osobami bez státní příslušnosti v individuálních sportovních soutěžích“,[29] doplnily úlohu článku 18 SFEU tím, že specifikovaly využití principu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti v oblasti svobod vnitřního trhu.[30]

Podle judikatury ESD[31] zakazuje článek 18 SFEU nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také diskriminaci nepřímou, tedy jiná opatření, která vedou za použití jiných rozlišovacích kritérií ve skutečnosti ke stejnému výsledku. Tyto restrikce, mezi které můžeme zařadit například požadavek trvalého bydliště na území daného státu nebo registrace vozidla v daném státě,[32] jsou pro cizince stejně diskriminační a byly by slučitelné s článkem 18 SFEU pouze tehdy, pokud by byly objektivně zdůvodnitelné.[33] Princip zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, specifikovaný ustanovení mi SFEU týkajícími se volného pohybu osob, respektive pracovníků, a volného pohybu služeb, promítl ESD ve svém rozhodnutí Bosman[34] z roku 1995 také na klubový sport, jemuž tím z pohledu evropského práva vytyčil do budoucna jasné směřování. V tomto rozsudku, který je považován za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v oblasti právní úpravy vnitřního trhu, zasáhl Soudní dvůr přímo do jedněch z nejcitlivějších pravidel sportovních organizací, a to do pravidel přestupových.[35] ESD odmítl akceptovat cizinecké kvóty v klubovém profesionálním fotbalu, které dle jeho názoru snižují šanci hráčů uplatnit se na pracovním trhu a jako takové představují neospravedlnitelné omezení volného pohybu osob, respektive pracovníků. Soudní dvůr se vyjádřil jasně pro zákaz takových opatření, která představují diskriminaci na základě státní příslušnosti a brání svobodám vnitřního trhu. ESD tímto rozsudkem vydláždil cestu neomezeným fotbalovým přestupům, které mají za následek to, že v dnešní době jsou mnohé týmy působící v jednotlivých národních soutěžích tvořeny velkým počtem hráčů z jiných členských států.

Soulad pravidel upravujících sportovní národnost s právem EU

Pravidla upravující příslušnost sportovců k jejich národním týmům omezují možnost sportovců nabídnout své služby libovolné zemi v rámci Evropské unie.[36] Tento závěr vyvolává otázku, zda jsou pravidla upravující sportovní národnost v souladu s právem EU.[37] Stejně jako v oblasti klubového sportu, je i v případě pravidel upravujících sportovní národnost řídícím principem právo na rovné zacházení bez ohledu na státní příslušnost. Jelikož se však tato obecná zásada uplatňuje pouze „v rámci působnosti Smluv“,[38] je nutné postupovat za účelem posouzení souladu určitého pravidla s právem EU podle testu tří základních kroků, který je nejčastěji využíván v případě svobod vnitřního trhu a aplikuje se i v oblasti sportovních pravidel.[39]

Nejprve je nutné zjistit, zda tato pravidla spadají do působnosti práva EU, či nikoliv. Pokud ne, unijní soudní orgány nemají pravomoc o nich rozhodovat. Pokud se na ně však unijní právo vztahuje, je druhým krokem posouzení, zda tato opatření představují, či nepředstavují omezení svobod vnitřního trhu. V případě kladné odpovědi je navíc nutno zkoumat, zda jsou taková omezení ospravedlnitelná a přiměřená a představují tak výjimku z pravidel vnitřního trhu.[40] Tyto výjimky, které budou zkoumány v následujících kapitolách, jsou obsaženy jednak přímo v primárním právu, především v SFEU, a jednak také v judikatuře SDEU. Na základě uvedeného testu jsou v závěru tohoto článku sportovní pravidla rozdělena do čtyř základních skupin vzhledem k tomu, jak se k nim pravděpodobně v budoucnu ve svém rozhodovacím procesu postaví SDEU.

Smluvní výjimky ze zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti

Právní úpravě sportu v EU se explicitně věnuje článek 165 SFEU, který zmiňuje jeho zvláštní povahu, avšak neobsahuje možné ospravedlnění omezení volného pohybu. Relevantními články Smluv jsou tak v tomto kontextu především články 4556 SFEU, které rozšiřují a specifikují působnost obecného článku 18 SFEU v rámci volného pohybu osob a služeb. Jelikož se však pravidla upravující sportovní národnost mohou týkat rovněž soutěžního práva, je třeba věnovat pozornost i článkům 101 a 102 SFEU, jež tvoří páteř této oblasti v rámci Smluv. V tomto kontextu je důležité zmínit, že výjimky ve Smlouvách mohou ospravedlnit jak přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, tak také diskriminaci nepřímou.

Článek 45 SFEU obsahuje čtyři důvody, pro které je možné omezit volný pohyb osob, respektive pracovníků. Těmi jsou veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a ochrana zdraví dle odstavce 3 a výkon veřejné správy dle odstavce 4. Pro účely tohoto článku jsou důležitá především kritéria veřejného pořádku a veřejné správy, jelikož zbylá dvě kritéria jsou ve sportovním kontextu irelevantní.[41]

V kontextu výjimky spočívající ve veřejném pořádku sehrál důležitou roli ESD, který ve svém rozhodnutí Bosman v roce 1995 judikoval, že fyzické i právnické osoby, mezi které řadíme i mezinárodní sportovní organizace, se ve svých argumentech mohou spolehnout právě na toto kritérium.[42] Dle sekundárního práva a judikatury SDEU však musejí být opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku „založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby“.[43] Z tohoto hlediska by obecná pravidla upravující příslušnost sportovců k jejich národním týmům stanovená sportovními organizacemi byla v rozporu s právem EU, jelikož by se na ně výjimka veřejného pořádku nevztahovala.

Ospravedlnění omezení svobod vnitřního trhu spočívající v kritériu zaměstnání ve veřejné správě nemá vzhledem ke sportu žádnou relevanci, neboť reprezentace země ve sportovním utkání se nedá označit za výkon veřejné správy. I přes existenci některých případů, které reprezentaci národního týmu a veřejnou správu relativně spojují,[44] nemůže být ustanovení článku 45 odstavce 4 ve sportovním kontextu užito jako ospravedlnění překážky volnému pohybu pracovníků.

Právo volně poskytovat služby v rámci EU stanovené článkem 56 SFEU je omezeno článkem 62 SFEU ve spojení s článkem 51 SFEU, který stanoví, že toto právo se nevztahuje na činnosti, jež „jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci“. Reprezentace národního týmu není obecně považována za výkon veřejné správy a na základě stejné úvahy jako v předchozím odstavci je třeba dojít k závěru, že opatření bránící volnému pohybu služeb nejsou ani v tomto případě ospravedlnitelná.[45]

Spojení mezi sportem a soutěžním právem je možné nalézt v mnoha oblastech. Jedná se například o doping, přestupová pravidla, problematiku klubů vlastněných více vlastníky, práva sdělovacích prostředků či prodej lístků na sportovní utkání.[46] Taková pravidla sportovních organizací, jejichž vztah s unijním právem je předmětem tohoto článku, tak jistě spadají do sféry soutěžního práva EU.

Primární právo EU neobsahuje žádné výjimky ospravedlňující překážky volnému pohybu osob a služeb kladené pravidly mezinárodních sportovních organizací, která upravují aspekty příslušnosti sportovců k jejich národním týmům. Pravidla upravující sportovní národnost spadající do působnosti práva EU, která určitá ustanovení unijního práva porušují, se nemohou spolehnout na výjimky explicitně stanovené ve Smlouvách. Kritéria veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví nejsou v tomto kontextu relevantní a veřejný pořádek a výkon veřejné správy nejsou aplikovatelné.

Výjimky ze zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti v judikatuře Soudního dvora Evropské unie

Důležitým pravidlem, které dle SDEU představuje v určitých případech ve sportovní oblasti, jež se týkají především národních týmů, výjimku ospravedlňující omezení svobod vnitřního trhu spočívající v nepřímé diskriminaci, je takzvané „rule of reason“.[47] Základní tezí této doktríny je, že při posuzování jinak protiprávního jednání musejí být zváženy okolnosti, za kterých k jednání došlo. V následující části tohoto článku jsou představeny jednotlivé rozsudky unijních soudů, které lemovaly cestu judikatury v oblasti sportovní národnosti až k prozatím poslednímu případu Meca-Medina & Majcen z roku 2006, jenž určil aktuální pohled ESD na tuto problematiku.

Soudní dvůr se otázky pravidel upravujících sportovní národnost dotkl poprvé v roce 1974 v rozsudku Walrave.[48] Stanovy Mezinárodního cyklistického svazu v roce 1973 nově stanovily povinnost stejné státní příslušnosti pro závodníka i vodiče na mistrovství světa v dráhové cyklistice. Jedni z nejlepších profesionálních vodičů na světě, Nizozemci Walrave a Koch, nabízeli své služby i jiným národním týmům, například belgickému či německému, a vzhledem k tomu, že shledali toto pravidlo v rozporu s tehdejší Smlouvou o EHS, rozhodli se svaz žalovat a domáhali se neplatnosti některých ustanovení jeho stanov.[49] Soudní dvůr v rozsudku judikoval, že pokud má sportovní činnost charakter zaměstnání za úplatu, vztahují se na ni veškerá ustanovení Smluv zakazující diskriminaci na základě státní příslušnosti.[50] Zároveň však dodal, že se takový zákaz „nedotýká sestavování sportovních závodních družstev, zejména národních družstev, protože při sestavování těchto týmů jde o otázky, které sledují výlučně sportovní zájmy a jako takové nemají nic společného s ekonomickou činností“.[51]

Rozsudek Dona[52] z roku 1976 byl dalším rozhodnutím ESD týkajícím se aplikace ustanovení Smluv zakazujících diskriminaci na základě státní příslušnosti na oblast sportovních pravidel. V tomto fotbalovém rozsudku Soudní dvůr stanovil, že ustanovení o volném pohybu osob a služeb „nebrání pravidlům nebo praxi vylučující cizí hráče z možnosti účasti v určitých utkáních, a to z důvodů, které nemají ekonomickou povahu, a které se vztahují ke konkrétní povaze a kontextu takových utkání a jsou tím pádem čistě ve sportovním zájmu, jako například utkání mezi národními týmy z různých zemí“.[53]

Z rozsudku Bosman je v tomto kontextu podstatný výrok ESD, ve kterém uvedl, že „ustanovení práva Společenství týkající se volného pohybu osob a ustanovení o volném pohybu služeb nebrání pravidlům a praxi, které jsou ospravedlněny neekonomickými důvody vztahujícími se ke konkrétní povaze a kontextu určitých sportovních utkání“.[54] ESD navíc ve stejném bodě doplnil, že veškerá sportovní aktivita již nadále nemůže vzhledem ke svému vzrůstajícímu ekonomickému dopadu spadat mimo dosah Smluv a vyhnout se tak posouzení souladu s evropským právem ze strany SDEU.[55]

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2013. Pokračování článku dostupné zde.


[1] B. International Basketball Federation (FIBA), CAS 92/80, award of 25th March 1993, REEB, M. Recueil des sentences du TAS Digest of CAS Awards 1986–1998, Staempfli Editions SA, 1998, č. 13, s. 304.

[2] Nález Ústavního soudu ČR, Nabývání státního občanství ČR státními občany SR – právo opce občanů zaniknuvší ČSFR, 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, č. 207/1994 Sb.

[3] OSWALD, D. (ed.). La nationalité dans le sport: Enjeux et proble`mes, Actes du Congre`s des 10 et 11 novembre 2005. Editions CIES, 2006, s. 207.

[4] HAFNER, Y. Athletes’s eligibility in national team and EU law: What can we learn from two doped swimmers? In: A. RIGOZZI – D. SPRUMONT – Y. HAFNER (éd.). Citius, Altius, Fortius – Mélanges en l’honneur de Denis Oswald. Faculté de droit de l’Université de Neuchaˆtel – Helbing & Lichtenhahn, 2012, s. 217.

[5] Olympic Charter, International Olympic Committee, 2011, s. 51.

[6] Tamtéž, s. 52.

[7] Příkladem takových předpisů jsou IFF Statutes a IFF Rules of the Game Mezinárodní floorbalové federace či IOF Statutes a IOF Foot Orienteering Competition Rules Mezinárodní federace orientačních sportů.

[8] IRB Regulations of the Game (Explanatory Guidelines on the implementation of Regulation 8 Eligibility to play for national representative teams, Regulation 8.1).

[9] NAFZIGER. International Sports Law. 2nd edition. Transnational Publishers Inc., 2004, s. 133.

[10] Například FIFA definuje ve svých pravidlech mezinárodní utkání jako „utkání mezi dvěma týmy, které jsou členy FIFA“. (FIFA Regulations Governing International Matches 2011, article 3).

[11] B. International Basketball Federation (FIBA), CAS 92/80, award of 25 March 1993, REEB, M., op. cit. v pozn. 2, s. 304.

[12] Tamtéž, s. 304.

[13] HAFNER, Y., op. cit. v pozn. 4, s. 217.

[14] SIMON, G. Tribunal Arbiral du Sport, Chronique de sentences arbitrales. Journal du Droit International. 2001, č. 1, s. 242.

[15] Právem Evropské unie se rozumí rovněž právo EU, evropské právo či unijní právo.

[16] PETRLÍK, D. Jednoduchý návod rychlého použití práva Evropské unie v soudní a správní praxi. Právní rozhledy. 2010, č. 8, s. 280.

[17] Více k tomuto konceptu SIEKMANN – SOEK (ed.). Lex Sportiva: What is Sports Law? T.M.C. Asser Press and Springer, 2012.

[18] Olympique d’Antibes Juan-les-Pins c. Fédération Franc¸aise de Basket-ball [1989] Conseil d’Etat N° 101894, 23 June 1989. Emanuel V. v. Österreichischer Eishockey-Verband and International Ice Hockey Federation [1998] OGH 2Ob232/98a, 24 September 1998.

[19] Soudní dvůr Evropských společenství (SDES) byl Lisabonskou smlouvou přejmenován na Soudní dvůr Evropské unie (SDEU). Ten se v současné chvíli skládá ze Soudního dvora (ESD), Tribunálu a Soudu pro veřejnou službu.

[20] GUILLAUMÉ, J. L’autonomie de la nationalité sportive. 2/2011, s. 313.

[21] Srov. např. TRIDIMAS, T. The general principles of EU law. 2nd edition. Oxford University Press, 2006, s. 118.

[22] Článek 7 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957: „V rámci působnosti této Smlouvy a bez ohledu na jakékoliv související speciální ustanovení je zakázána jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti.“

[23] Právo na rovné zacházení bez ohledu na pohlaví bylo zakotveno již v článku 119 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957.

[24] Např. Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.

[25] CRAIG, P. – DE BÚRCA, G. The Evolution of EU Law. Oxford University Press, 2011, s. 612.

[26] WOUTERS, J. The principle of non-discrimination in European Community law. EC Tax Review. 1999, č. 2, s. 101.

[27] Před Lisabonskou smlouvou se jednalo o Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o ES – SES (Úřední věstník EU 2006, C 321 E, s. 1). Lisabonská smlouva je pozměnila a přejmenovala posledně uvedenou smlouvu. Nyní je EU založena na Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie (Úřední věstník 2008, C 115, s. 1), dále také SEU a SFEU.

[28] TRIDIMAS, T., op. cit. v pozn. 21, s. 119.

[29] Studie je dostupná na: http://ec.europa.eu/sport/documents/study_equal_treatment_non_nationals_final_rpt_dec_2010.pdf.

[30] Svobodami vnitřního trhu se rozumí volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

[31] Srov. např. Rozsudek ESD ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. C-212/1999 ve věci Komise v. Itálie, bod 24, kde se uvádí, že „princip rovného zacházení zakazuje nejen zjevnou diskriminaci založenou na státní příslušnosti, ale taky všechny skryté formy diskriminace, které při aplikaci jiných rozlišujících kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (jako zjevná diskriminace)“.

[32] POMAHAČ, R. Komise v. Itálie. Právní rozhledy – Příloha Evropské právo. 2002, roč. 6, č. 6, s. 8–9.

[33] BARNARD, C. The Substantive Law of the EU – The Four Freedoms. Third Edition. Oxford University Press, 2010, s. 241.

[34] Rozsudek ESD ve věci Bosman, C-415/93, 1995.

[35] Rozsudek ESD ve věci Bosman, C-415/93, 1995, bod 6. Viz také BARNARD, C., op. cit. v pozn. 33, s. 247.

[36] HAFNER, Y., op. cit. v pozn. 4, s. 220.

[37] VAN DEN BOGAERT, S. Practical Regulation of the Mobility of Sportsmen in the EU Post Bosman. Kluwer Law International, 2005, s. 324.

[38] CHALMERS, D. – DAVIES, G. – MONTI, G. European Union Law. 2nd edition. Cambridge University Press, 2011, s. 453.

[39] VAN DEN BOGAERT, S., op. cit. v pozn. 37, s. 323 a násl.

[40] BARNARD, C., op. cit. v pozn. 33, s. 479.

[41] Tamtéž, s. 338.

[42] Rozsudek ESD ve věci Bosman, C-415/93, 1995, bod 86.

[43] Článek 27 odstavec 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, Rozsudek ESD Areios Pagos, C-348/96, 1999, bod 24.

[44] Pravidlo Francouzské fotbalové federace, které stanoví, že v případě nominace má hráč povinnost reprezentovat. Pokud tak neučiní, následují sankce stanovené veřejným právem. (HAFNER, Y., op. cit. v pozn. 4, s. 222).

[45] SÉCHÉ, J.-C. Quand les juges tirent au but: l’arret Bosman du 15 décembre 1995. Cahiers de droit européen. 1966, année 32, no. 3–4, s. 355.

[46] LEWIS – KENNELLY. EC and UK Competition Rules and Sport. In: LEWIS – TAYLOR (ed.). Sport: Law And Practice. 2nd edition. Haywards Heath: Tottel, 2008, s. 410.

[47] Tzv. „Rule of Reason“ doktrína byla prvně využita Nejvyšším soudem USA při interpretaci Shermanova soutěžního zákona v roce 1911. Evropský soudní dvůr poprvé aplikoval toto pravidlo ve svém rozhodnutí WOUTERS z roku 2002. (LYČKA, M. – KUNC, B. – ŠLÉGLOVÁ, K. a kol. Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Praha: Linde, 2010, s. 230).

[48] Rozsudek ESD ve věci Walrave C-36/74, 1974.

[49] LYČKA, M. – KUNC, B. – ŠLÉGLOVÁ, K. a kol., op. cit. v pozn. 47, s. 164

[50] Rozsudek ESD ve věci Walrave, C-36/74, 1974, body 5 a 6.

[51] Tamtéž, bod 8.

[52] Rozsudek ESD ve věci Dona`, C-13/76, 1976.

[53] Rozsudek ESD ve věci Walrave, C-13/76, 1974, bod 14.

[54] Rozsudek ESD ve věci Bosman, C-415/93, 1995, bod 76.

[55] Tamtéž.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři