Zaměřím se na to, jak má stát reagovat na mimořádné události v oblasti cestovního ruchu, kdy do některých destinací může být ze dne na den omezen přístup, a to nejen z důvodů pandemických, ale aktuálně např. i válečných. Zhodnotím i rozhodující praxi soudů, která je v dnešních dnech, tj. více než dva roky po pandemii, již dostupná. Předkládaný text poskytne možné řešení pro situace, jejichž zásah do cestovního ruchu by byl obdobný jako u covid-19.
Z důvodu pandemie koronaviru muselo být mnoho plánovaných cest zrušeno. Zákazníci cestovních kanceláří se dle práva Evropské unie mohli rozhodnout, zda budou přijímat v době pandemie často nabízené poukázky, nebo využijí svého práva na vrácení peněz. Letecké společnosti a poskytovatelé zájezdů nabízeli změny rezervací nebo již výše zmíněné poukázky (vouchery).[1] Subjekty podnikající v cestovním ruchu tak činily proto, aby se vyhnuly proplácení milionů eur ve formě náhrad za neuskutečněné lety a pobyty. Podle pravidel[2] stanovených Evropskou unií mají cestující právo vybrat si mezi poukázkami, nebo proplacením hotovostních nákladů za zrušené jízdenky (letadlo, vlak, autobus/autokar a trajekty) nebo souborné cestování (smlouvy o zájezdu),[3] nicméně spotřebitelům byly „nuceny“ poukazy.
V předkládaném příspěvku se budu zabývat problematikou stornopoplatků a odstupného v souvislosti s lex voucher. Zaměřím se též na vydávání voucherů chráněným skupinám zákazníků, resp. na možnosti okamžitého vracení zaplacených částek chráněným zákazníkům. Vodicí linkou tohoto příspěvku bude právo EU, jelikož dané téma je silně europeizované.[4]
Evropská regulace – evropsko-právní pozadí
Práva cestujících v přepravě v případě zrušení, resp. odstoupení od smluv souvisejících s cestováním, jsou stanovena ve vícero sekundárních aktech Evropské unie.[5] Dle těchto právních předpisů je nutné, v případě zrušení cesty, vrátit zaplacenou cenu v pevně stanovené a relativně krátké lhůtě v řádu několika dnů, jejíž délka odvisí od typu přepravy.
Právní úprava na prvním místě počítá s tím, že zákazníkovi budou finanční prostředky primárně vráceny v hotovosti, resp. připsány na bankovní účet. Nicméně, dle předpisů, může být vystaven i poukaz. Vrácení platby ve formě poukazu je možné jen tehdy, když s tímto postupem cestující souhlasí. Přijmutí poukázek nemůže být povinností, ale pouze právem a svobodnou volbou cestujícího.[6] Náhrada plné ceny přepravního dokladu je splatná do 7 dnů od podání žádosti cestujícího v případě letecké, námořní a vnitrozemské vodní dopravy, do 14 dnů v případě autobusové a autokarové dopravy a do jednoho měsíce od podání žádosti v případě železniční dopravy.
S ohledem na výše uvedené není možné cestujícímu poukaz vystavit automaticky, což bylo v praxi během pandemie onemocnění covid-19 velmi časté.[7] Stejně tak není možné nárok na vrácení finančních prostředků odepřít.
U smluv o zájezdu se postupuje podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen ,,směrnice 2015/2302“).
Dle výše uvedeného předpisu mají cestující v případě zrušení zájezdu z důvodu neodvratitelných a nepředpokládatelných okolností nárok na vrácení veškerých plateb v plné výši, a to nejpozději do 14 dnů. Pořadatel tedy může (a také v době platnosti lex voucher mohl) cestujícímu nabídnout proplacení ve formě poukazu. Otázkou je, zda stát nese odpovědnost za to, že vydal právní předpis, jenž odporuje právu EU a jde přímo proti znění směrnice.
Stornopoplatky a odstoupení od smlouvy
Pořadatel zájezdu je dle § 2533 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na žádost zákazníka povinen odůvodnit výši odstupného. V praxi se nejčastěji cestující setká s termínem stornopoplatky,[8] jejichž případná výše, která musí být přiměřená,[9] bývá zpravidla smluvně upravena. Pořadatel tak může požadovat zaplacení stornopoplatku maximálně ve výši nákladů, které mu skutečně v souvislosti s odstoupením zákazníka od smlouvy vzniknou. Ačkoliv pojem přiměřenost odstupného o. z. přesně nespecifikuje, s odkazem na bod 31 preambule směrnice 2015/2302 lze očekávat, že při určení výše tohoto poplatku budou zohledněny očekávané úspory nákladů a příjmů z alternativního využití cestovních služeb. Výše stornopoplatku by tak měla odpovídat předstihu, ve kterém je storno zájezdu učiněno, ve spojení s administrativními náklady spojenými např. s přepisem letenek. Pořadatel[10] zájezdu by měl být schopen zdůvodnit výši jednotlivých složek, které si v rámci stornopoplatku účtuje.
Problematika odstupného však není řešena dostatečně komplexně, což v praxi přináší problémy. Stěžejní problém v této oblasti souvisí s výší zálohových plateb u zájezdů. Enormní výši záloh na zájezdy v České republice dlouhodobě kritizuje prof. Markéta Selucká,[11] na evropské úrovni se kriticky k výši záloh staví Evropská spotřebitelská organizace (dále jen ,,BEUC“).[12]
Zálohy jsou zdrojem příjmů pořadatelů zájezdů. Pro tyto subjekty je pak mnohem snazší již předplacenou platbu zadržet jako stornopoplatek v případě odstoupení zákazníka od smlouvy. Mimořádné okolnosti v posledních letech a měsících (pandemie, válečný konflikt) ukazují, že cestující mohou být nuceni odstoupit od smlouvy o zájezdu, a to i přes povinnost zaplatit stornopoplatky.
Situací, kdy zákazník již zaplatil stornopoplatek v souladu s § 2533 o. z., se v době pandemie rovněž zabýval lex voucher. Konkrétně v ust. § 7, na jehož základě pořadatel musel na žádost zákazníka poskytnout poukaz na zájezd v hodnotě nejméně 10 % zaplaceného stornopoplatku. To vše ve lhůtě do 14 dnů ode dne, kdy zákazník požádal pořadatele o vydání poukazu na zájezd.
Dle o. z. má zákazník právo odstoupit od smlouvy se zaplacením stornopoplatku (viz § 2533 o. z.) či bez zaplacení stornopoplatku, kdy jednou ze situací, kdy není nutné platit stornopoplatek, je výskyt mimořádných a nevyhnutelných okolností v místě zájezdu. I když se otevřely hranice do dané destinace, neznamená to, že odpadly mimořádné okolnosti podle § 2535 o. z. Mimořádné a nevyhnutelné okolnosti o. z. nevymezuje, tento pojem je však vymezen ve směrnici 2015/2302, podle jejíhož čl. 3 odst. 12 se jimi rozumí: „situace, již strana, která se jí dovolává, nemůže ovlivnit a jejímž důsledkům nelze zabránit ani přijetím veškerých přiměřených opatření“.
Strach z onemocnění covid-19, které se v dané zemi šíří, může být dle mého názoru považován za mimořádnou okolnost, která zákazníka opravňuje od smlouvy odstoupit a žádat vrácení peněz nebo voucher v hodnotě zájezdu. Účelem smlouvy o zájezdu a její úpravy je zajištění odpočinku a odpoutání se od každodenních starostí.[13] Proto vystavení stresu či obavy z nákazy mohou být mimořádnou okolností, resp. je možné, aby výskyt onemocnění ospravedlnil odstoupení od smlouvy ze strany zákazníka, aniž by musel nést povinnost platby stornopoplatků.
V důvodové zprávě k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 111/2018 Sb. se k pojmu mimořádné okolnosti výslovně uvádí: „Může sem patřit například válečný konflikt, jiné závažné bezpečnostní problémy jako terorismus, významná rizika pro lidské zdraví, například výskyt ohniska závažného onemocnění v cestovní destinaci, nebo přírodní katastrofy, jako například záplavy, zemětřesení či povětrnostní podmínky, jež znemožňují bezpečně se dopravit do místa určení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o zájezdu.“
Co je a co není mimořádnou okolností, dále rozvíjí judikatura SDEU.[14]
Povinně nařízená karanténa při návratu ze zahraničí ale není mimořádnou okolností, neboť taková okolnost musí být přítomna v místě zájezdu.[15]
Smlouva o zájezdu je upravena v ust. § 2521 až 2549 o. z., ale mimo to provozovatelé cestovních kanceláří musí zohledňovat jak obecnou úpravu o závazcích, tak i zvláštní úpravu o uzavírání spotřebitelských smluv obsaženou v ust. § 1810 až 1819 o. z. Nadto je podnikání v oblasti cestovního ruchu regulováno zvláštním zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“).
Zákon o cestovním ruchu ve svém ust. § 9a odst. 2 písm. f) stanoví cestovní kanceláři povinnost úplně a řádně informovat o „pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých cenách a lhůtách pro jejich vyřízení“. Analogicky by bylo možné vyvodit i nutnost informovat cestujícího o mimořádných opatřeních a povinnostech spojených s šířením onemocnění covid-19. Cestovní kanceláře vesměs tuto svoji novou povinnost přijaly a informují o covidových povinnostech na svých webových stránkách.[16]
Příslušná judikatura
Judikatura, ačkoliv pouze prvostupňová či odvolacích soudů, se již zabývala několika případy odstoupení od smlouvy[17] z důvodu covid-19, hrozící nákazy či protiepidemických opatření. Problematikou se zabýval např. Městský soud v Brně v rozsudku č. j. 52 C 155/2020-72. V dané věci se žalobce domáhal zaplacení ceny zájezdu po cestovní agentuře. Žalobce se žalovaným uzavřeli smlouvu o zájezdu do Itálie, který se měl konat v březnu roku 2020. V této době Bezpečnostní rada státu nedoporučovala cestovat do zahraničí, zejména do oblastí, kde hrozilo reálné riziko rozšíření onemocnění covid-19, přičemž Itálie byla jednou z nich. Z toho důvodu žalobce od smlouvy odstoupil. Své odstoupení poté žalobce odvolal s tím, že své konečné stanovisko sdělí v den zahájení zájezdu. V tento den sdělil, že na odstoupení trvá. Odstoupení bylo opřeno o zákonné podmínky § 2535 o. z. V dané oblasti skutečně docházelo k intenzivnímu šíření onemocnění covid-19 a v návaznosti na tuto skutečnost byla poté v Itálii vyhlášena celostátní karanténa. Žalobce argumentoval tím, že k odstoupení došlo až v den zahájení zájezdu a podle všeobecných podmínek je v takovém případě účtován stornopoplatek ve výši 100 %. Dále argumentoval tím, že odstoupení dle § 2535 o. z. je možné, pouze pokud trvají mimořádná opatření v ČR či v cílové destinaci, k přijetí těchto opatření ke dni zahájení zájezdu nedošlo. Argumentaci žalobce, který na podporu svých tvrzení použil důvodovou zprávu k zákonu lex voucher, žalovaný odmítal, jelikož nešlo o zájezd zrušený ze strany CK. Dále žalovaný tvrdil, že žalobce neprokázal empirickými daty tvrzení o šíření nákazy a vycházel pouze ze sdělení veřejných sdělovacích prostředků. Soud uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci původní cenu zájezdu včetně úroků z prodlení a nákladů řízení. Dále soud uvedl, že na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ke dni původního odstoupení od smlouvy byla uvedena informace, že se návštěvníci Itálie mohou ocitnout ve čtrnáctidenní karanténě. Žalovaný opakovaně odmítal akceptovat odstoupení dle § 2535 o. z. s odkazem na to, že cílová destinace byla v době konání zájezdu zcela bez omezení. Podle soudu bylo šíření nákazy nemocí covid-19 nevyhnutelnou okolností, jelikož je notorietou, že k zabránění šíření nemoci šířené kapénkovou infekcí jsou nutná mimořádná opatření. Podle soudu tedy byly naplněny podmínky pro odstoupení dle § 2535 o. z. Soud však konstatoval, že lex voucher se na danou situaci nevztahuje, jelikož nárok žalobce vznikl již před nabytím jeho účinnosti, a jednalo by se tedy o nepřípustnou pravou retroaktivitu.
Další rozsudek se zabývá situací, kdy zájezd byl zrušen ze strany cestovní kanceláře. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 30 C 69/2021-47 řešil spor, kdy se žalobkyně (spotřebitelka) měla zúčastnit zájezdu v květnu roku 2020, který byl kanceláří zrušen. Ta nabídla žalobkyni poukaz v ceně zájezdu či změnu termínu. Vzhledem k tomu, že místo určení i termín jsou hlavními náležitostmi zájezdu, a spotřebitelka s touto změnou hlavní náležitosti zájezdu nesouhlasila, 16. 4. 2020 od smlouvy odstoupila. Odstoupení bylo opřeno také o důvody § 2535 o. z. Navíc žalobkyně uvedla, že v té době plánovaná ochranná doba se nevztahuje na odstoupení dle § 2531 odst. 2 o. z., a vyzvala žalovanou k předložení nabídky náhradního zájezdu ve stejné či vyšší jakosti. Na tuto výzvu žalovaná nereagovala a automaticky vystavila poukaz dle lex voucher. Žalobkyně odstoupila dne 17. 4. 2020 od smlouvy v důsledku změny podstatných náležitostí zájezdu, a to dle § 2531 odst. 2 o. z., dále odstoupila i z důvodů dle § 2535 o. z. Žalovaná 6. 5. 2020 informovala o využití ochranné doby dle lex voucher. Žalobkyně uvedla, že k odstoupení došlo dle § 2531 odst. 2, a nespadá tedy pod důvody odstoupení dle lex voucher. Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla schopna dodržet termín ani místo konání zájezdu, ani nepřijala řešení navržené žalobkyní, vzniklo žalobkyni právo na odstoupení dle § 2531 odst. 2 o. z., a toto odstoupení tedy bylo platné. Zákon lex voucher nabyl účinnosti dne 24. 4. 2020, k odstoupení tedy došlo před účinností tohoto zákona, a navíc z jiných důvodů než dle § 2535 a § 2536 odst. 1 o. z. Z toho důvodu žalobkyni vzniklo právo na vrácení ceny zájezdu, které jí soud přiznal, včetně úroků z prodlení a nákladů řízení. Tento rozsudek ve velké míře reflektuje praxi, jakou CK zavedly v případě odstupování od smluv, a to nabízení voucherů (na počátku roku 2020 šlo nejprve o vouchery vystavené dle uvážení a pravidel CK). Z hlediska problematiky lex voucher není tolik významný, avšak některé závěry soudu pomohly překonat právní nejistotu spotřebitelů. Soud se rovněž vyjádřil k nabízeným poukazům ze strany CK.
Jak bylo uvedeno výše v textu, je otázkou, zda může mít dopad na konání zájezdu hrozba karantény, a to jak v místě určení – tj. cílové destinaci, tak při návratu domů.[18] Druhým zmíněným se zabýval Městský soud v Brně v rozsudku č. j. 47 C 156/2021-78. Zákaznice uzavřela dne 28. 1. 2021 smlouvu o zájezdu, který se měl konat od 20. 2. do 27. 2. 2021. Dle Ministerstva zahraničních věcí bylo doporučeno do dané destinace cestovat pouze v nezbytných případech, nikoliv za účelem turistiky. Následně tedy od smlouvy odstoupila kvůli zhoršení epidemiologické situace a přetížení zdravotního systému, a to dle § 2535 o. z. Po odstoupení od smlouvy svou pohledávku na vrácení kupní ceny postoupila na žalobce. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, a to z toho důvodu, že postupitelka uzavřela smlouvu o zájezdu v době vrcholící pandemie covidu-19 a musela si být vědoma situace ve světě. K odstoupení došlo den před zahájením zájezdu, a žalovaný tedy nemohl zájezd prodat nikomu dalšímu. Zájezd se i přes tehdejší situaci konal. Žalovaný má za to, že k odstoupení došlo z důvodu obav z nutnosti nastoupit do karantény po návratu do ČR. Podle soudu nebyly naplněny podmínky § 2535 o. z. Podle názoru soudu[19] musí pro aplikaci tohoto ustanovení jít o okolnosti, které jsou v době uzavření smlouvy objektivně nepředvídatelné. Soud uvedl, že by nebylo spravedlivé, aby zákazník mohl od smlouvy odstoupit bez zaplacení odstupného v okamžiku, kdy již relevantní okolnost existovala, nebo sice neexistovala, ale byla již předvídatelná. Pokud relevantní okolnost existovala v době uzavření smlouvy, nelze ji označit za mimořádnou.
Domnívám se, že výše stornopoplatků v České republice je nedostatečně upravena. Právní úprava obsažená v o. z. nikterak neupravuje výpočet jejich výše. V praxi[20] bývají často účtovány stornopoplatky, které vůbec nezohledňují časový odstup od uskutečnění zájezdu. V případě pandemie covid-19 si spotřebitelé často vybrali (zejména na počátku pandemie) odstoupení od smlouvy, a to i se zaplacením nepřiměřených stornopoplatků. Rozhodnutí č. j. 47 C 156/2021-78 pak nechává prostor k úvaze, zda je skutečně podstatná objektivní nepředvídatelnost. Podle mého mínění by s ohledem na ochranu slabší strany mělo být zcela dostačující, pokud cestující o daných okolnostech nevěděl.
Pokračování článku přinášíme zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Srov. situaci v letectví blíže zde: M. Ryšavá: Boj pandemie COVID-19 vs. letecká doprava má prozatím jasného vítěze: čelíme historické změně? Česká národní banka, Globální ekonomický výhled, listopad 2020.
[2] Srov. směrnici 2015/2302 ve světle doporučení Komise C (2020) 3125 final. Obdobně pak např. nařízení č. 261/2004.
[3] Jelikož pandemie cestovní ruch stále skličuje, je nutné vzít v potaz myšlenku, zda překlenutí předpisy typu českého lex voucher bylo dostatečné a opravdu naplnilo svůj účel.
[4] Ačkoliv bude posuzováno zejména provedení směrnic v národní úpravě.
[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1371/2007 ze dne 23. října 2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1177/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o právech cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 181/2011 ze dne 16. února 2011 o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004.
[6] Srov. čl. 7 odst. 3 nařízení a čl. 8 nařízení č. 261/2004; obdobně také čl. 16 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1371/2007; čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1177/2010; čl. 19 odst. 1 písm. b) nařízení č. 181/2011.
[7] Největší spotřebitelská organizace dTest se s touto praktikou setkala u společnosti Bluestyle, na niž eviduje několik desítek stížností.
[8] Zákonodárce operuje s termínem odstupné, v praxi se však zcela běžně objevuje termín stornopoplatky, se kterým budu nadále v tomto článku pracovat.
[9] Směrnice 2015/2302 ve svém čl. 12 odst. 1 pracuje s termínem „přiměřené a zdůvodnitelné stornopoplatky“. Další otázky k úvaze lze nalézt v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Landesgericht Salzburg (Rakousko) dne 5. 5. 2021 – FC v. FTI Touristik GmbH (věc C-287/21). Žádost o zodpovězení předběžných otázek však byla vzata zpět. Blíže zde: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?lgrec=fr&td=%3BALL&language=en&num=C-287/21&jur=C.
[10] V textu se pořadatelem míní jeho zákonná definice v souladu s ust. § 2523 o. z.
[11] Např. na konferenci Kulatý stůl, pořádané 15. 3. 2022 časopisem dTest.
[12] THE PACKAGE TRAVEL DIRECTIVE: BEUC’s Position on how to regain consumers’ trust in the tourism sector. BEUC, 2021.
[13] Srov. obdobně M. Hulmák: Ztráta radosti z dovolené, Právní rozhledy č. 2/2009, str. 52-54.
[14] V případě letecké dopravy se s pojmem mimořádné okolnosti velmi často operuje. Např. v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, van der Lans, ve věci C-257/14, soud rozhodl, že technická závada není mimořádnou okolností. V usnesení ze dne 14. 11. 2014, Siewert a další, ve věci C-394/14, se odkazuje na mimořádné okolnosti v letecké dopravě s odkazem na body 14 a 15 odůvodnění nařízení č. 261/2004.
[15] Srov. obdobně M. Selucká, S. Veverková: Obecné otázky, in M. Selucká a kol.: Covid-19 a soukromé právo, Otázky a odpovědi, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 50.
[16] Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, nestačí pouhý odkaz na stránky ministerstva.
[17] Blíže k samotnému odstoupení od smlouvy např. M. Výtisk: Odstoupení od smlouvy, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran, a kol.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 2155 a násl.
[18] Srov. op. cit. sub 15, str. 50.
[19] Viz bod 26 uvedeného rozhodnutí.
[20] Vycházím ze zkušeností spotřebitelské organizace dTest, o. p. s.
Diskuze k článku ()