Ale tohle jsem já u soudu nikdy neřekl!

Z řady detektivních filmů známe tu scénu, kdy se souzený či svědčící lump vrací od soudu ke svým kumpánům a usilovně se je snaží přesvědčit, že nikoho z nich nezradil, neudal.

JUDr. Libor Vávrapředseda senátu Městského soudu v Praze , prezident Soudcovské Unie

V reálném životě podobným způsobem probírají proběhlé soudní stání příbuzní, spolupracovníci, obchodní partneři, známí, zkrátka ti, kterých se osobně týká a kteří byli u soudu slyšeni. Ale také advokáti, zejména, stojí-li na jedné straně celý tým právních zástupců. Jak už to mezi právníky totiž chodívá, vedle hájení zájmů klienta pozorně a s chutí registrují i chyby svých kolegů.

Dnešní doba mediální pak přinesla ještě jeden případ, kdy můžeme slýchat shora uvedené zvolání. A to tehdy, kdy účastník procesu sleduje novinářský výstup ze své kauzy, svého vystoupení, či dokonce své výpovědi. Zpravodajství, zvláště televizní a rozhlasové, trpí neuvěřitelnou zkratkovitostí, navíc novináři spolu se svými čtenáři se od počátku mediálně zajímavého případu s nadšením snaží najít a pojmenovat ty správné klaďasy a odlišit je od "Bratrstva kočičí pracky". Důkazní zvrat v soudní síni potom kolikrát sleduje několik málo novinářů, častěji ani jeden. "Vždyť záběry už máme pár dní natočené a kdo má pravdu dávno víme, to jsme vysílali již včera!"

Od nepaměti byla ochranou před podobnými zjednodušeními přímá účast veřejnosti u soudního jednání. Tato zásada je pochopitelně i součástí našeho ústavního pořádku, konkrétně v čl. 96 odst. 2 Ústavy.

Přítomnost občanů u soudního jednání brání jednotlivce i společenství obce před justiční zvůlí, či alespoň kabinetní justicí. Ovšem, také podporuje vnímání soudcovské nestrannosti, neboť spoluobčané se mohou sami přesvědčit, že soudce nejedná pod nějakým tlakem, nebo předpojatě. Jistě lze v minulosti dovozovat i výchovný efekt přítomnosti většího počtu diváků u soudu, kteří se  tehdy jen tímto způsobem mohli dozvědět něco o právu a výkonu spravedlnosti. A zejména se v ideálním případě ztotožnit se soudním rozhodnutím, byť by bylo na první pohled kontroverzní.

To vše mohlo takhle v malém, po sousedsku, fungovat v obci, městě, maximálně na "okresní" úrovni, kdy vyprávění diváků soudního procesu dostatečně ukojilo zájem i senzacechtivost všech, kteří vůbec o předmětném případu mohli něco vědět.

Dnešní doba mediální však na osobní vyprávění nemá čas. Dnes je to právě novinář, jehož prostřednictvím se v drtivé většině případů zásada veřejnosti naplňuje. Vždyť každý den je předmětem novinářského zájmu několik případů na celostátní úrovni, ještě více v krajské mutaci média, občas atraktivita kauzy naopak přesáhne dokonce hranice státu.

Když už bývají naši žurnalisté terčem kritiky řady právníků za své zpravodajství o justici, jaké mají podmínky pro svou práci, tedy ke shromažďování informací?

Právní předpis, konkrétně Zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. dává velmi široké možnosti účastníkům řízení, ale i divákům a tedy samozřejmě také novinářům k tomu, aby průběh soudního jednání nejen měli možnost sledovat, ale  i zachytit jeho průběh. Právě proto, aby se předešlo výkřiku z nadpisu.

 

Takže, § 6 zákona č. 6/2002 Sb. (dále jen ZSS) zní:

(1) Řízení před soudy je ústní a veřejné. Výjimky stanoví zákon.

(2) Rozsudky se vyhlašují jménem republiky a vždy veřejně.

(3) Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.

 

Vidíme, že omezení veřejnosti při soudním jednání je koncentrováno pouze na zákonem upravené důvody, nejčastěji půjde o ochranu osobnosti dětí a mladistvých, státní, služební, hospodářské tajemství a podobně. Například právě Zákon o soudnictví ve věcech mládeže velmi striktně omezuje veřejnost u jednání. Dokonce obrací právní úpravu shora tak, že právě jenom mladistvý může požádat o veřejnost u jednání. Tato úprava úspěšně prošla testem ústavnosti (nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 20/2006). Co do množství věcí projednávaných každým dnem našimi soudy jde však o pouhá promile z těch, kde je přítomnost neomezena.

Takže, není-li jednací síň přeplněna, výkon spravedlnosti může vidět opravdu skoro každý.

A vyhlašování rozsudku má dle druhého odstavce ještě přísnější úpravu, byť samotný rozsudek bez sledování předchozích svědeckých výpovědí a dobrozdání znalců již nemusí přinášet dostatečně plastický obraz o celé kauze. Nicméně, pro stručnou reportážní zprávu jistě postačí.

Třetí odstavec je zcela jistě nejzajímavější, neboť zásadu veřejnosti z čl. 96 Ústavy posunuje ještě dále. A zejména, dává tomu, který by pronášel výrok z nadpisu, možnost velmi pádného důkazu.

Trestní proces delší dobu (§ 55b odst. 1 tr. ř.) a občanský soudní řád již dnes (§ 40 o.s.ř. ve znění č. 202/2012 Sb.) také preferují jako základní způsob zachycení průběhu jednání nahrávku, soudem pořízený zvukový či obrazový záznam z jednání. Bohužel, do současné doby většina netrestních jednacích síní nemá z ekonomických důvodů nahrávací zařízení. A i ve věci trestní může nahrávání selhat. Navíc právo na oficiální záznam z jednání mají pouze ti účastníci řízení, kteří měli oprávnění na protokol z jednání vždy. Nebo, soudní nahrávka nemusí zachytit to, co se stalo před a po jednání, respektive před zapnutím a po vypnutí záznamového zařízení.

Ale, co upravuje odstavec třetí paragrafu šest ZSS? Přenos a záznam soudního jednání. Zvukový, ba dokonce obrazový, pořízený kýmkoli v jednací síni. Takže i ten, který není účastníkem v procesním slova smyslu a nemá tak právo na oficiální záznam z jednání, si může pořídit svůj. A třeba obrazový! Stačí si pozorně slovně vyložit, co je v citované normě uvedeno.

Obrazový a zvukový přenos, rozuměj přímý přenos či cosi, co se tomu pojmově a časově blíží, lze pořídit pouze se souhlasem samosoudce, respektive předsedy senátu. Myslím, že takový souhlas by neměl být příliš častý. Mám totiž obavu z věrohodnosti svědků vypovídajících s vědomím kamer a mikrofonů, přenášejících projev svědka přímo k divákovi, posluchači. Čili, vypovídajících ve stresu o řád vyšším, než je u soudu obvyklé. Jistě, soudní spor politiků, či jiných veřejně aktivních osobností by mohl být právem takto snímán a přenášen, ale asi nejlépe jen tehdy, pokud v něm zároveň nebudou muset vystupovat i "obyčejní" občané, běžní svědci. Je třeba si také uvědomit u přímého přenosu z jednací síně reálnou hrozbu, že prováděné důkazy si takto vyslechnou i doposud nevyslechnutí svědci, jejichž výpověď by takovým způsobem mohla být ovlivněna, ba dokonce považována z tohoto důvodu za nevěrohodnou a nepoužitelnou.

Stejné omezení, ale možná při vhodném výkladu menší přísnost, by mělo platit pro obrazový záznam. Z pohledu soudce bych opět především zkoumal, zda by kamery, eventuálně jiné použité technické prostředky, zbytečně nestresovaly vypovídající osoby. Jinak je asi kvalitní obrazový záznam (pochopitelně ozvučený) ideálem pro naplnění zásady veřejnosti kdykoli a kdekoli, třeba po letech. Kdo se při jednání u soudu nemá za co stydět, nemůže mít ani důvod takový záznam odmítat. Mám pocit, že některé země již automaticky obrazový záznam z jednání pořizují úředně (Španělsko?). Nicméně, nejde zamlčet, že tohoto oprávnění se u nás často domáhají strany sporu například ve velmi bouřlivých sporech o styk se společným dítětem, přičemž jejich snahou mnohdy evidentně není snaha o férovější proces, ale o vynervování protistrany. Jako vždy, i tady je na soudci, aby rozhodl, zda obrazový záznam povolí, nebo ne.

Nicméně, zvukový záznam! Musím o něm sice předem předsedovi senátu či samosoudci říct. To mě zákon ukládá. Ale, tím to končí! Alespoň tedy, pokud nehodlám použít zařízení, které by narušovalo průběh jednání. Co může při zvukové nahrávce narušit průběh jednání? Vrzající cívkový magnetofon, jehož velikost navíc znemožní senátu vidět straně sporu do obličeje? To už dnes asi těžko. Jde si představit asi jen takový případ, kdy by provokující nahrávající cíleně znervózňoval vypovídající osobu nepřirozeným přistrkáváním mikrofonu k jejímu obličeji a podobně. Tedy, že by průběh jednání vlastně narušoval samotný nahrávající svým chováním.

Jinak nemá v běžné věci soudce žádnou zákonnou možnost zvukové nahrávání zakázat (možné výjimky viz shora - omezení zásady veřejnosti). Taková nahrávka pak skutečně slouží právě k tomu, k čemu v dávných dobách postačila veřejnost v jednací síni. Je zde na procesu nezávislá kontrola fungování soudu, záruka soudcovské nezávislosti a důkaz řádného průběhu soudního procesu včetně vyhlášeného rozsudku.

Navíc z vlastní zkušenosti vím, že vědomí, že každé slovo je zachyceno na nahrávacím zařízení, vede ke znatelné kultivaci chování účastníků soudního řízení. Proto jsem nikdy nerozuměl kolegům trestním soudcům, kteří zprvu zvukový záznam odmítali a ani dnes někteří nejsou jeho fanoušky. A jsem zvědav, jaká bude nálada v občanskoprávním procesu, až ministerstvo na nahrávací zařízení našetří.

Mimochodem, je velmi zvláštní, jak málo oprávnění pořídit si zvukový záznam ze soudního jednání využívají právě novináři.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři