V současné době na území Evropské unie postupně nabývá účinnosti nařízení EU 2024/1689, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci, tzv. Akt o umělé inteligenci. Jedná se o úplně první komplexní právní úpravu umělé inteligence na světě.[1] Tento dokument však otázku autorství výstupů umělé inteligence neřeší. Odpovědi na tyto otázky se tedy stále snažíme nalézt v dosavadní tuzemské právní úpravě. Jako hlavní pramen pro řešení autorskoprávních otázek nám slouží autorský zákon 121/2000 Sb., ve kterém pojem umělé inteligence zcela absentuje. Nacházíme se tak v situaci, kdy technologie předběhly právní úpravu, což není nic neobvyklého, ale pokud celou situaci a budoucí právní spory nechceme sledovat pouze ve zpětném zrcátku, měli bychom tuto mezeru v právu, vzhledem k enormně vzrůstající popularitě generativní umělé inteligence, vyřešit co možná nejdříve.
S trochou nadsázky by se nyní totiž dalo říci, že autorskoprávní otázky týkající se výstupů generativní umělé inteligence řešíme podle právní úpravy, která vznikala přibližně v době, kdy společnost byla fascinována výhrou z dnešního pohledu již primitivního počítače Deep Blue v šachové partii nad úřadujícím mistrem světa v šachu Garrym Kasparovem.[2] Kam se technologie posunou za dalších více než 25 let bylo tou dobou stále jen myšlenkami vizionářů. Když však přihlédneme k faktu, že většina paragrafů autorského zákona 121/2000 Sb., podle kterých se snažíme otázku autorství k výstupům generativní umělé inteligence řešit, od roku 2000 neprošla žádnou změnou, nebo jen změnou minimální, toto tvrzení není až tak úplně nadnesené.
Doposud jediným rozsudkem, který se v České republice zabýval určením autorství k výstupu generativní umělé inteligence, je rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 C 13/2023 ze dne 11. října 2023. Ačkoliv se žaloba přímo vztahovala k určení autorství uvedené grafiky vytvořené za pomoci generativní umělé inteligence, rozsudek nám na rozsáhlou škálu otázek vyvěrajících z nejasné právní úpravy však odpovědi nepřinesl.
Na základě zadání: „Vytvoř vizuální zobrazení dvou stran, které podepisují obchodní smlouvu ve formálním prostředí například v komerční místnosti nebo v kanceláři advokátní kanceláře v Praze. Ukaž pouze ruce.“[3] byla umělou inteligencí vytvořena grafika, ke které žalobce požadoval určit jeho autorství. Neboť však žalobce neunesl své důkazní břemeno a neprokázal tvrzenou skutečnost, že obrázek vznikl na základě jím vloženého promptu žádnými důkazy, jen svým osobním prohlášením, soud se promptem podrobně nezabýval a došel k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že obrázek vznikl na základě žalobcem zadaného v petitu uvedeného promptu. Nad rámec soud následně uvedl, že umělá inteligence sama o sobě autorem být nemůže, neboť nesplňuje podmínky ustanovení § 5 autorského zákona, podle kterého autorem může být pouze fyzická osoba, kterou umělá inteligence není. V této otázce však zákon mluví jednoznačně a nejedná se tak o rozporuplnou otázku na jejíž zodpovězení bychom nutně potřebovali soudní praxi.
Rozporuplné názory a z nich vyvěrající diskuze naopak budí otázka, zda a za jakých podmínek přiznávat autorství k dílu vytvořenému pomocí umělé inteligence právě fyzickým osobám. K tomuto tématu se soudu nad rámec také vyjádřil: „Co se týče samotného zadání, které údajně mělo být podkladem pro následný obrázek vytvořený umělou inteligencí, lze hovořit o námětu díla či eventuálně myšlence, které však samy o sobě nejsou autorským dílem dle. § 2 odst. 6 autorského zákona.”[4] Tímto výrokem soud naznačil, jakým směrem se budoucí judikatura bude pravděpodobně ubírat, je však ale také stále nutno poznamenat, že v rámci tohoto soudního procesu se soud vůbec nezabýval promptem jako autorským dílem. Můžeme se tak pouze domnívat, jakým způsobem by soud k autorství přistupoval za předpokladu, že by žalobce unesl své důkazní břemeno, prokázal tvrzenou skutečnost, že obrázek vznikl na základě jím vloženého promptu a soud by určení autorství k dílu, které vzniklo na základě žalobcem zadaného promptu, řešil podrobněji.
Na prompt by se například dalo hledět jako na autorské dílo, jehož finální podoba byla nástrojem umělé inteligence pouze dotvořena. Umělou inteligenci bychom tak mohli vnímat jako nástroj podobný Photoshopu. Abychom však prompt mohli považovat za autorské dílo, museli bychom prokázat, že byl výsledkem tvůrčí činnosti autora a jedná se o autorské dílo definované dle autorského zákona a s ním související judikatury.
Další srovnání, které se automaticky nabízí, je srovnání s fotografií, na jejímž vzniku má nezpochybnitelně značné zásluhy fotoaparát. Přesto výsledná fotografie, kterou bychom mohli označit jako výstup z fotoaparátu, chráněna autorským právem být může a autorův výběr kompozice či nastavení expozice zde dokazuje jeho tvůrčí činnost a není považován za pouhý námět či myšlenku. Na základě těchto úvah a připodobnění bychom mohli dojít k závěru, že by žalobce, kdyby unesl své důkazní břemeno, autorem výstupu skutečně mohl být. To vše jsou však pouhé úvahy, ale konečnou odpověď nám může přinést pouze soudní praxe.
Stále se zde bavíme o tom, jak otázku určení autorství řešit podle současného práva. Jak bylo již výše naznačeno, problém je, že dnešní úprava v autorskoprávní oblasti k výstupům generativní umělé inteligence s existencí generativní umělé inteligence vůbec nepočítá. Vyvstává tedy otázka, jakým způsobem budou autorskoprávní otázky do budoucna řešeny s případným příchodem nové právní úpravy, která už by s existencí generativní umělé inteligence počítala. Bude se případná legislativa k určování autorství k výstupům umělé inteligence stavět podobným způsobem, nebo dojde ke kompletní změně a zcela novému pojetí pojmu autorského práva? To je otázka, která dnes zůstává předmětem mnoha diskuzí, spekulací a domněnek.
Nastavení správného právního rámce u autorskoprávních otázek k výstupům generativní umělé inteligence je klíčovou otázkou, jejíž řešení bude mít dopad na celou společnost. Pokud by byl právní rámec v této oblasti nastaven špatným způsobem, mohl by mít až katastrofální následky, které lze jen těžko domýšlet. Jedním z nich by mohl být úpadek lidské kreativity. Pokud lidská kreativita nebude proti umělé inteligenci právem dostatečně chráněna, lidé začnou ztrácet důvod tvořit svá autorská díla, což může mimo jiné mít za následek i nárůst duševních onemocnění. Tato otázka by tak neměla být posuzována pouze jako právní problém, ale jako problém celospolečenský, jehož vyřešení by mělo být konzultováno s odborníky napříč obory.
[1] https://digital-strategy.ec.europa.eu/cs/policies/regulatory-framework-ai
[2] https://www.idnes.cz/hry/magazin/deep-blue-versus-kasparov-prohra-a-rozvoj-umele-inteligence.A150406_163229_bw-magazin_anb
[3] https://msp.gov.cz/documents/14569/1865919/10C_13_2023_10/108cad3e-d9e8-454f-bfac-d58e1253c83a
[4] Tamtéž.
Diskuze k článku ()