Kdy už konečně skončí ping pong mezi Joštovou 8 a Burešovou 20?

Je tomu už delší dobu, co se Ústavní a Nejvyšší soud kočkují ohledně odpovědi na otázku, zdali bylo možné do 31. 12. 2013 nabýt nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Zatímco Ústavní soud je stoupencem teze, že nabýt vlastnické právo k nemovitosti od nevlastníka za těchto podmínek šlo, Nejvyšší soud setrvale judikuje, že nikoliv.

advokát trvale spolupracující s ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.
Foto: Fotolia

Názorová neshoda obou soudů je přitom v současnosti již pro futuro (nikoliv tedy pro případy minulé) vyřešena výslovnou úpravou této problematiky v textu zákona (k tomu srov. nadpis „nabytí vlastnického práva od neoprávněného“ v § 1109 a násl. o.z.). Je asi vcelku zbytečné dodávat, že takto otevřená válka pověsti justice nikterak neprospívá (nejednoho pak napadne paralela s Kafkovým zámkem).

Shora naznačený (a v zásadě nežádoucí), použiju-li sportovní terminologii, ping pong mezi oběma soudy má pak významný ústavní rozměr (odhlédnu-li od zcela oprávněného pocitu zmaru občana, že je drcen státní mašinérií), neboť Ústavní soud již opakovaně ve věci precedenční závaznosti svých rozhodnutí (kterou je třeba důsledně odlišovat od závaznosti kasační) konstatoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 13. 11. 2007), že z čl. 89 odst. 2 Ústavy v souvislosti s čl. 1 odst. 1 Ústavy plynou pro obecné soudy (tedy i Nejvyšší soud) významné požadavky upínající se k jejich rozhodovací činnosti; dle nich již učiněný výklad Ústavního soudu by měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu. Jinými slovy, obecné soudy (Nejvyšší soud nevyjímaje) musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, jednoduše řečeno, následovat precedenty. Nesplnění těchto požadavků přitom představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Opomine-li obecný soud právní názory Ústavního soudu, nenaplní svou činností stanovený postup jsoucí v souladu s principem, který vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy. Již toto pochybení je dostatečným důvodem pro kasaci jeho rozhodnutí.

Nereflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu může nabývat různé podoby závisející na okolnostech případu a postoji, který obecný soud zaujme k nálezům Ústavního soudu.

Jedním z takových případů (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005) je i situace, kdy obecný soud zmíní ve svém rozhodnutí ratio decidendi nálezu Ústavního soudu, ale nebere jej při rozhodování v úvahu, např. tak, že jej otevřeně odmítne následovat. Obecný soud se smí odchýlit od judikátů Ústavního soudu a přednést konkurující úvahy jenom na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže (tzv. „distinguishing“ čili odlišení), anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku (nejenom, ale především, ústavněprávních principů a pravidel) přesvědčen, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit. Z toho pak plyne, že obecný soud (nota bene Nejvyšší soud) by tak měl činit zcela výjimečně (v opačném případě by se jednalo z jeho strany o svévoli).  

K tomu je však nutno dodat, že konkurující úvahy mohou být takto nabízeny jenom jednou. Jakmile Ústavní soud po zralé úvaze odmítne konkrétní argument, který obecný soud nabízel jako konkurující úvahu, nemohou jej obecné soudy už znovu přednést.

Nejvyšší soud (resp. jeho senát 30 Cdo) v rozsáhlém odůvodnění svého usnesení sp. zn. 30 Cdo 544/2012, ze dne 27. 3. 2012 v rámci shora naznačeného dialogu s Ústavním soudem uvedl, na základě jakých konkrétních důvodů má za to, že úvahy Ústavního soudu k této otázce nejsou přesvědčivé. Ve zkratce je možné je shrnout následovně. Jestliže zákonná úprava účinná do konce roku 2013 výslovně neupravovala institut nabývání vlastnictví od nevlastníka jako jeden ze způsobů nabývání vlastnického práva k věci (z povahy věci originární), nemohlo dojít k vytvoření tohoto pravidla (právní normy) soudní cestou (k tomu srov. arg. dělbou moci a z něj vyplývající omezení pro soudní moc v podobě zákazu soudního aktivismu).

Ústavní soud tuto argumentaci Nejvyššího soudu (byť ji označil nikoliv za neopodstatněnou) odmítl v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, ze dne 17. 4. 2014 s tím, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv „běžné zákonnosti“. Ústavní soud proto otázky a případy jím řešené nemůže nahlížet jinak než právě - a jedině - ústavněprávní perspektivou, perspektivou ochrany základních práv a svobod jednotlivců. Naopak obecné soudy (tedy i Nejvyšší soud) jsou obecně vázány i podústavními normami; nicméně i při jejich výkladu a aplikaci jsou povinny respektovat ústavněprávní pravidla a principy, tak aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině podústavního práva, tak právům základním, neboť základní práva a svobody jsou právě pod jejich ochranou (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud sice připustil, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům - jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv - dospěl k závěru, že i za účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele před původními vlastníky.[1]

Nejeden dobrověrný nabyvatel by tak mohl zajásat. Logika výše uvedeného je zřejmá. Ústavní soud v tomto nálezu ústavněprávní výklad podržel a Nejvyšší soud by proto měl tuto judikaturu respektovat (následovat).

Právo však není matematika. Tohoto hesla se očividně přidržel i Nejvyšší soud, který v jiné (pozdější) věci přišel s neotřelým řešením (nikoliv však originálním, neboť to samé již na Ústavní soud zkusil Nejvyšší správní soud ve věci tzv. slovenských důchodů). Jeho senát 30 Cdo, po tom, co se seznámil s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, neprodleně věc předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, když se chtěl odklonit od dosavadní judikatury dovolacího soudu s ohledem na závaznost předmětného nálezu Ústavního soudu. Velký senát Nejvyššího soudu zřejmě v přesvědčení že víc hlav víc ví, jinak řečeno, že tři soudci Ústavního soudu přece nebudou poučovat 15 soudců Nejvyššího soudu o tom, co je právo, rozhodl (viz rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ze dne 12. 11. 2014) opět v duchu své předešlé judikatury, tedy v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, která je tvořena převážně rozhodnutími senátů a nikoliv pléna. Nutno dodat, že jedním z argumentů Nejvyššího soudu, kterým ospravedlňoval tento svůj postup, bylo právě i to, že z plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 plyne prý opak (což si osobně nemyslím) a vzhledem k tomu, že nálezy pléna jsou nadřazeny nálezům senátů, je třeba dát přednost právě jim.   

Proti takovému postupu se ohradil Ústavní soud v (senátním) nálezu sp. zn. IV. ÚS 402/15, ze dne 26. 5. 2015, kde uvedl, že nálezy Ústavního soudu mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy stejnou závaznost bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní, tedy obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravdou, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním (což není úplně tak pravda, k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1341/08, ze dne 29. 4. 2010 a sp. zn. IV. ÚS 2701/08, ze dne 30. 3. 2009, kde se uvádí, že plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů).

Stejně tak je dle Ústavního soudu zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu, resp. že by rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu bylo možno (již jen proto, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) nerespektovat (při rozhodování následujících skutkově obdobných případů) názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu (s čímž nelze než souhlasit), a že tento konflikt je možno řešit pouze předložením věci plénu Ústavního soudu, nebo že by (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu nemohly (samy bez rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž (tříčlenným) senátem. K posledně uvedenému jsou dle něj (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu, stejně jako sám velký senát Nejvyššího soudu, dokonce povinny.

Zde je možno uvést, že praxe Nejvyššího soudu se skutečně odlišuje od přístupu Nejvyššího správního soudu. Dle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, ze dne 13. 6. 2012 totiž platí, že rozpory v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu Nejvyššího soudu; prosté převzetí názoru Ústavního soudu tříčlenným senátem Nejvyššího soudu ke sjednocení rozhodování nepostačuje, zatímco dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 66/2004, ze dne 11. 1. 2006 v rámci správního soudnictví to možné je. Nicméně nejde o žádné ústavní faux pas. Ústavní soud totiž již judikoval (viz nález sp. zn. I. ÚS 2219/12, ze dne 17. 4. 2014), že z ústavněprávního pohledu je nerozhodné, jakým postupem dojde ze strany obecných soudů k respektování jeho právních názorů v rámci jejich precedenčního působení - konkrétně z ústavněprávního pohledu není podstatné, zda se tak stane cestou rozhodování velkého senátu či podobné zvláštní formace (jak se uplatňuje na Nejvyšším soudu), anebo cestou rozhodování „malých“, procesních senátů bez aktivace zvláštní rozhodovací formace (jak se uplatňuje na Nejvyšším správním soudu). Z ústavněprávního pohledu je totiž podstatné a zásadní toliko to, aby vždy bylo dodrženo pravidlo obsažené v článku 89 odst. 2 Ústavy, tedy pravidlo závaznosti nálezů (rozhodnutí) Ústavního soudu. Jinak řečeno, je věcí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, jakou procesní cestu ke sjednocení judikatury své s judikaturou Ústavního soudu zvolí, pokud přitom nedojde k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Jak je vidno, nic se nevyřešilo, a jede se dál. To je možné dovodit i z následujícího vyjádření (téměř až pohrůžky) Nejvyššího soudu učiněného v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 402/15. Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, že jde o prohloubení plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikatorní oscilace nemůže mít konce, pokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak podle vyjádření Nejvyššího soudu buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z přísl. kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, a v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu, bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně, jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013.

Za takové situace by měl dle mého soudu vzít některý senát Ústavního soudu jako moudřejší rozum do hrsti (jde přeci jen o vlastnické právo k nemovité věci, tedy o nic zanedbatelného) a předložit jím v budoucnu řešenou věc plénu Ústavního soudu postupem dle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (byť by z jeho strany šlo jen o zdánlivý rozpor s právním názorem Ústavního soudu dříve vysloveným v nálezu, jmenovitě v nálezech pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06). Řešit excesy Nejvyššího soudu jen cestou kasace jeho jednotlivých rozhodnutí by totiž bylo v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Jde totiž, jak se zdá, o jediný efektivní způsob jak tento spor utnout jednou pro vždy, aniž by byla dále prohlubována nedůvěra občanů v právo. Ti totiž nejsou zcela oprávněné zvědaví na právní disputace tohoto druhu.   

Tento článek není oficiálním stanoviskem advokátní kanceláře.


[1] V nálezu sp. zn. IV. ÚS 402/15, ze dne 26. 5. 2015 Ústavní soud dále podotkl, že nikdy netvrdil, že by snad dobrá víra byla jedním ze způsobů nabytí vlastnictví, nevytvořil tedy nový způsob nabytí vlastnického práva, jak je mu ustavičně podsouváno Nejvyšším soudem. Ústavní soud pouze argumentoval, že dobré víře je třeba dát přednost před tvrzenými nároky předchozích vlastníků, resp. tyto záležitosti poměřovat.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články