Náhrada škody za zrušený let

Téma zrušení letu stále více nabývá na aktuálnosti, o čemž jsme se mohli přesvědčit zejména v posledních dvou letech v souvislosti s pandemií koronaviru. Za jaké situace může cestující požadovat náhradu škody? V jaké výši? Kdo nese důkazní břemeno? Který soud bude věc rozhodovat a v jakém jazyce?

advokát, TIKAL LEGAL
Vyslání zaměstnanců do zahraničí, služební cesta
Foto: Shutterstock

Aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen „Nařízení 261/2004“)

Toto nařízení se použije pro domáhání se práva cestujících, odlétajících z letiště umístěného na území členského státu a cestujících odlétajících z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu, pokud je letecký dopravce nebo provozující letecký dopravce dopravcem Společenství a nebyli-li odškodněni ve třetí zemi. V praxi to znamená, že domáhat se náhrady škody podle Nařízení 261/2004 může každý občan Evropské unie, který odlétal z jednoho z členských států, a pokud byl let provozovaný dopravcem Společenství, vztahuje se Nařízení 261/2004 i na odlet ze třetí země do členského státu. Protože se zde mluví o členském státě, je jedno, letíte-li z letiště v Praze nebo kupříkladu z Vídně.

Toto nařízení se pro nároky na náhradu škody použije v případě porušení povinnosti informovat o zrušení letu alespoň 14 dnů před plánovaným časem odletu. Nařízení 261/2004 se tedy použije pouze u letů v rámci EU zrušených méně než 14 dnů před plánovaným datem odletu (!).

Dopravcem Společenství se čl. 2 písm. b) a c) Nařízení 261/2004 rozumí dopravce, který obdržel provozní licenci Společenství, tj. licenci vydanou příslušným úřadem některého z členských států Evropské unie. Často jsou to dopravci mající pobočku v některém členském státě, není tomu tak ale vždy. Seznam takových dopravců není ale zveřejněný a proto je nutné si u každé společnosti ověřit, je-li dopravcem Společenství.

Článek 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, ve spojení s čl. 3 odst. 5 nařízení č. 261/2004, musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě letu s mezipřistáním sestávajícího ze dvou úseků, na něž byla učiněna jediná rezervace, a směřujícího z letiště umístěného na území členského státu na letiště umístěné ve třetí zemi přes letiště v jiné třetí zemi, může cestující, který do cílového místa určení dorazil se zpožděním v rozsahu tří hodin nebo více majícím původ ve druhém úseku letu provozovaném v rámci dohody o sdílení kódů dopravcem se sídlem ve třetí zemi, uplatnit svůj nárok na náhradu podle tohoto nařízení vůči leteckému dopravci Společenství, který provozoval první úsek letu.[1] Z judikatury tedy plyne, že toto Nařízení 261/2004 se v použije i v případě letu z mezipřistáním.

Možné nároky za let zrušený 14 dní a méně před odletem podle Nařízení 261/2004

Základní možností, mezi kterými se lze rozhodovat v případě zrušení letu dle Nařízení 261/2004, je vrácení pořizovací ceny letenky nebo přesměrování letu za srovnatelných dopravních podmínek a při nejbližší příležitosti na původní místo určení.

Dále má cestující společnosti právo na stravu a občerstvení, a to v rozsahu přiměřeném čekací době, a na dva telefonní hovory. V dnešní době se sice jeví právo na dva telefonní hovory jako nepotřebné, nicméně toto právo je užitečné, zejména nachází-li se cestující v zemi s vysokými roamingovými poplatky nebo nemá-li neomezené volání v zahraničí.

Nezávisle na této základní volbě má cestující nárok na odškodnění podle čl. 7 Nařízení 261/2004, pokud o zrušení letu nebyl informován alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, nebo ve lhůtě od dvou týdnů do sedmi dnů před plánovaným časem odletu a zároveň mu nebylo nabídnuto takové přesměrování, které by mu umožnilo odletět nejpozději dvě hodiny před plánovaným časem odletu a dosáhnout cílového místa určení nejpozději čtyři hodiny po plánovaném čase příletu, nebo ve lhůtě kratší sedmi dnů před plánovaným časem odletu a nebylo mu nabídnuto přesměrování s odletem nejpozději hodinu před plánovaným časem odletu a příletem na místo určení nejpozději dvě hodiny po plánovaném čase příletu.

Důkazní břemeno v případě prokazování informování cestujícího o zrušení letu nese podle čl. 5 odst. 4 tohoto Nařízení 261/2004 letecký dopravce. Cestujícímu tak nevzniká povinnost prokazovat své tvrzení, soud důkazy požaduje po dopravci.

Paušální náhrady ve smyslu Nařízení 261/2004

Ve smyslu Nařízení 261/2004 se stanovují náhrady za zrušený let paušálně, bez nutnosti prokazování výše škody, a to následovným způsobem:

Cestující obdrží náhradu za zrušený let ve výši 250 EUR, pokud délka letu nepřekračuje 1500 km. Za let v rozpětí 1500–3500 km obdrží cestující náhradu ve výši 400 EUR. U letu nad rámec 3500 km je výše náhrady stanovena na 600 EUR. Jestliže je cestujícím v souladu s článkem 8 nabídnuto přesměrování na jejich cílové místo určení, může provozující letecký dopravce o 50 % snížit odškodné, pokud při letu do 1500 km nepřekročí zpoždění dvě hodiny, u letu s rozsahem 1500–3500 km tři hodiny a nad 3500 km čtyři hodiny.

Co se týče přesměrování letu, jestliže čas nového odletu je určen nejméně na následující den po plánovaném odletu zrušeného letu, má cestující taktéž právo na ubytování v hotelu (pokud je to nezbytné) a na transfer mezi letištěm na hotelem. Náklady spojené s ubytováním, přesměrováním letu, případně stravu, není-li již na začátku bezplatně poskytnuta dopravcem, hradí v plné výši dopravce.

Náhrada vyplacená formou cestovního poukazu nebo jinými službami může být podle Nařízení 261/2004 vyplacena pouze po předchozí písmeně podepsané dohodě s cestujícím.

Co dělat, je-li let zrušen více než 14 dní před odletem?

Je-li let sloužící k přepravě cestujících na území členských států EU zrušen více než 14 dní před odletem, není možné použít Nařízení 261/2004. V rámci Evropské unie s výjimkou Dánska je třeba za takové situace postupovat za předpokladu splnění podmínek, že let pro cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu, pokud je letecký dopravce nebo provozující letecký dopravce dopravcem Společenství a nebyli-li cestující odškodněni ve třetí zemi, buď podle Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (dále jen „Nařízení Řím I.“), anebo podle Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 (dále jen „Nařízení Řím II.“).

Nařízení Řím II. upravuje mimosmluvní závazkové vztahy a jeho aplikaci lze dovodit v případě škody vzniklé v souvislosti se zrušením letu, které však vznikly v jeho důsledku např. uzavřením smlouvy o ubytování bez možnosti storna. Protože nedodržením závazku je letecká společnost v případě zrušení letu odpovědna za delikty z toho vzniklé, kupujícímu náleží při neexistenci volby práva podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Řím II. primárně náhrada podle práva země, ve které škoda vznikla, nedojde-li k naplnění ustanovení čl. 4 odst. 2 nebo 3 Nařízení Řím II.

Nařízení Řím I. upravuje smluvní závazkové vztahy a aplikujeme ho v případech, kdy škoda vznikne v přímé souvislosti s porušením smluvního závazku společnosti přepravit cestujícího v určený čas na určené místo. Například v případech vrácení ceny za zrušený let nebo v případě, kdy se cestující nemůže vrátit do místa svého bydliště z důvodu zrušení letu, a proto musí použít jiný způsob přepravy, případně je nucen si pobyt prodloužit. Koupí letenky totiž dochází k uzavření kupní smlouvy, kdy se kupující zavazuje zaplatit kupní cenu a prodávající, jako poskytovatel služeb se zároveň zavazuje poskytnou plnění ze smlouvy formou služby – letecké přepravy za podmínek stanovených smlouvou. Protože nedodržením závazku letecká společnost v případě zrušení letu porušuje smlouvu, kupujícímu náleží při neexistenci volby práva podle čl. 5 odst. 2 Nařízení Řím I. náhrada škody, vzniklé v souvislosti s porušením smlouvy, nebo jejím neplněním, podle práva země, ve které má obvyklé bydliště, nebo podle práva země, kde se nachází místo odjezdu nebo místo určení, případně právo země, s níž je smlouva nejúžeji spojena.

Podle výkladu Soudního dvora EU týkajícím se paušální náhrady škody dle Nařízení 261/2004 platí, že „jedinými místy, která mají přímou vazbu s uvedenými službami poskytovanými v rámci plnění závazků souvisejících s předmětem smlouvy, jsou přitom místa odletu a příletu letadla, přičemž pojmy „místo odletu a příletu“ musejí být chápány jakožto místa sjednaná v příslušné smlouvě o přepravě uzavřené s jedinou leteckou společností, která je skutečným dopravcem.“[2] Autor se domnívá, že tento výklad by se měl analogicky použít i na výklad ustanovení o rozhodném právu v Nařízení Řím I.

V případě cesty z České republiky nebo do České republiky v rámci EU se tedy v souladu s Nařízením Řím I. na vymáhání pohledávek ze smlouvy aplikuje právo české, a tedy je zde podle českého práva možnost požadovat vrácení kupní ceny za letenku. Na vymáhání pohledávek z mimosmluvní odpovědnosti (tj. deliktní odpovědnosti) se použije v zásadě právo země, ve které škoda vznikla, není-li stanoveno jinak.

Cestující má rovněž právo podle Nařízení Řím II. požadovat vrácení nákladů vynaložených v důsledku zakoupené letenky, o které by v důsledku zrušení letenky přišel, případně náklady na vrácení rozdílu mezi cenou konkurenční letenky, kterou by si musel zakoupit v důsledku zrušení letu.

Nicméně faktem zůstává, že mezinárodní společnosti si do všeobecných podmínek často dávají ujednání o právu rozhodném, většinou jde o právo státu, kde mají pobočku, je-li to v Evropské unii. Volba práva bez dalšího ale neupravuje pravomoc soudů členských států, tím pádem ani místo pro podání příslušné žaloby.

Je však třeba zdůraznit, že v situaci uvedené v tomto bodu nelze žalovat paušální náhradu škody v závislosti na délku létu (na rozdíl od Nařízení 261/2004), nýbrž je nutno žalovat reálně vzniklou škodu (tj. cena letenek) a její výši je nutno prokázat.  

Co dělat, nejde-li se domáhat náhrady podle evropského práva?

Podle platných mezinárodních smluv, které jsou zveřejněné ve sbírce mezinárodních smluv, se pro posouzení nároků použije Sdělení č. 123/2003 Sb. m. s., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě (dále jen „Montrealská úmluva“).

Tato úmluva se použije ve státech, které jsou její stranou, v praxi tedy ve většině případů. Podle této smlouvy však přepravce nemá povinnost poskytnout náhradu za zrušení letu. Na základě českých vnitrostátních právních předpisů však cestujícím náleží vrácení kupní ceny za zakoupenou letenku. Jak je však již výše uvedeno, jen málo mezinárodních přepravních společností by upřednostnilo použití práva státu cestujícího, a proto je u vrácení kupní ceny často postupováno ve smyslu ustanovení předpisů platných na území státu, kde má přepravce sídlo. V důsledku to může třeba znamenat, že strany se dohodnou na použití práva státu Kalifornia a postupuje se podle ustanovení právních předpisů platných ve státě Kalifornia. Zejména v případě leteckých společností sídlících ve Spojených státech amerických to znamená značnou komplikaci při možném vymáhání, což může cestující odradit od tohoto kroku, zamyslí-li se nad tím, že soudní poplatky a poplatky za doručování písemností do Spojených států amerických jsou značně vysoké i v porovnání s cenou letenky.

Montrealská úmluva se použije pouze tehdy, je-li žalováno zpoždění letu (čl. 19 Montrealské úmluvy) nebo usmrcení a zranění cestujících – poškození zavazadel (čl. 17 Montrealské úmluvy), popřípadě došlo-li k poškození nákladu, tak poškození nákladu (čl. 18 Montrealské úmluvy). V tomto případě se použije mezinárodní smlouva a při určení náhrady se postupuje podle jejich ustanovení.

Místní příslušnost soudů u zrušení letu v rámci Evropské unie

Pro stanovení místní příslušnosti soudů se v rámci Evropské unie s výjimkou Dánska se použije článek 7 Nařízení Brusel I. bis, který v odstavci 1 písm. a) stanoví možnost žalovat leteckou společnost, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, nebo místa, které je místem plnění, nebo v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V praxi to znamená, že je možné žalovat poskytovatele i mimo jeho obvyklého bydliště nebo sídla.

Toto ustanovení se bez dalšího aplikuje na obecný režim porušení smlouvy o přepravě, tj. při zrušení letu více než 14 dnů před plánovaným datem odletu.

„Pravomoc soudu pro daný spor upravuje čl. 7 (1) b) druhá odrážka Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“). Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění zmíněného závazku pro účely tohoto ustanovení se v případě poskytování služeb rozumí místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. (…) Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě letecké dopravy osob z jednoho členského státu do jiného členského státu uskutečňované na základě smlouvy uzavřené s jedinou leteckou společností, která je skutečným dopravcem, je soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu na náhradu škody (…) na základě volby žalobce soud, v jehož obvodě se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v uvedené smlouvě.[3]“ Lze tedy žalovat i u soudu místa odletu nebo příletu.

Rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech C-274/16, C-447/16 a C-448/16[4] dovozuje, že čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I (tj. současný čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis) musí být vykládán v tom smyslu, že se pojem „nároky ze smlouvy“ vztahuje rovněž na žalobní nárok cestujících v letecké dopravě na náhradu škody za významné zpoždění letu s přestupem dle Nařízení 261/2004.

Z tohoto vyplývá, že při stanovení pravomoci soudu pro podání žaloby na paušální náhradu škody za zrušení letu méně než 14 dnů před odletem dle Nařízení 261/2004 se vychází ze stejných kritérií jako při stanovení pravomoci soudu ve věcech smluvních závazků. Takovým soudem tedy bude soud, v jehož obvodě se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla.

Pro případ letů s přestupem konstatuje Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. C‑606/19 následující: „Z toho plyne, že pokud se let vyznačuje jedinou potvrzenou rezervací pro celou trasu a zahrnuje dva úseky, má předkladatel žaloby na náhradu škody podané na základě nařízení č. 261/2004 rovněž možnost podat svou žalobu k soudu, v jehož obvodu se nachází místo odletu prvního úseku letu, nebo k soudu, v jehož obvodu se nachází místo příletu druhého úseku letu. (…) Za těchto podmínek je třeba mít za to, že v případě letu s přímo navazujícími lety, který se vyznačuje jedinou rezervací pro celou trasu a zahrnuje několik úseků, může být místem plnění ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012 místo odletu prvního úseku letu jakožto jedno z míst hlavního poskytnutí služeb, které jsou předmětem smlouvy o letecké dopravě.“[5]

Nařízení Brusel I. bis rovněž stanoví v článku 7 odst. 2 možnost žalovat ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, tedy v místě odletu, nebo příletu. Pro českého cestujícího je však účelnější žalovat přímo u soudu svého státu.

Z uvedeného proto vyplývá, že je-li místem odletu Praha – Ruzyně, jako místně příslušný soud k projednání žaloby si český občan může zvolit Obvodní soud pro Prahu 6, ať již pro smluvní či pro mimosmluvní závazky.

Místní příslušnost u zrušení letu mimo Evropskou unií

Pro stanovení místní příslušnosti se použije článek 33 Montrealské úmluvy, podle něhož platí, že „Žalobu o náhradu škody je možno podat podle volby žalobce na území jedné ze smluvních stran, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení.

Výše citované ustanovení je podle názoru autora formulováno nepřesně. V první větě totiž uvádí, že si žalobce může vybrat soud ležící na území státu jedné či druhé smluvní strany (tím je patrně myšleno území státu, kde má jedna či druhá smluvní strana místo obvyklého pobytu nebo místo bydliště či sídla), druhá věta je však formulována tak, jako kdyby tvořila „rozdvojku“ předchozí věty, tj. že místem bydliště či sídla jedné či druhé smluvní strany je buď místo sídla dopravce, anebo soud místa určení (tj. patrně místo příletu letadla). To však nemusí odpovídat pravdě – místo bydliště žalobce může být např. Česká republika, místo sídla dopravce např. Kazachstán a místo příletu např. Kanada.

Otázkou je, zda v takovém případě lze dovodit pravomoc českého soudu. Podle autora to z citovaného ustanovení nevyplývá jednoznačně.

Pokud by však žalobce žalobu podal k českému soudu a ten by svou pravomoc přijal, resp. žalovaný by proti ní ničeho nenamítal, daný spor by se řídil českými procesními předpisy, viz čl. 33 odst. 4 Montrealské úmluvy a shodně též § 8 odst. 1, zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“).

Jazyk žaloby

Pro soudní uplatnění svého práva platí, že se žalobce domáhá svého nároku žalobou. K doručování soudních písemností se použije v rámci Evropské unie úprava Nařízení (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále jen „Nařízení 1393/2007“). Nařízení 1393/2007 v čl. 5 stanoví, že  „Odesílající subjekt, kterému žadatel odešle písemnost k zaslání, upozorní žadatele na to, že adresát může odmítnout písemnost přijmout, pokud není vyhotovena v jednom z jazyků stanovených v článku 8.“ Článek 8 uvádí jazyk, kterému adresát rozumí, nebo úřední jazyk přijímajícího členského státu nebo v případě, že v daném členském státě je několik úředních jazyků, úřední jazyk nebo jeden z úředních jazyků místa doručení. Adresát nepřeloženou písemnost nemusí přijat.

Co se týče samotného překladu, nařízení ani judikatura (např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. září 2018 sp. zn. C-21/17) nedefinují, o jaký typ překladu jde, uvádí se jen „překlad“. Proto není možné určit, zdali je potřeba ověřený překlad. V soudní praxi českých soudů upravuje např. usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 69/2014-39 ze dne 1. 7. 2014 překlad listinných důkazů, a to tak, že „v případě, že by správní orgán byl oprávněn provádět dokazování cizojazyčnými listinami, přešla by povinnost opatřit si úředně ověřený překlad listiny po případném podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu takřka automaticky na správní soud.[6] Z citovaného rozhodnutí tedy vyplývá, že povinnost úředního překladu přechází na soud.

Shrnutí

Za předpokladu, že jde o přepravu osob, je nutno rozdělit nároky cestujícího na tři různé oblasti.

První oblastí je zrušení letu do 14 dní před odletem v rámci Evropské unie. Za zrušení letu v rámci Evropské unie má cestující právo na paušální náhradu za dopravcem Společenství a s tím související práva podle ustanovení Nařízení 261/2004. Žalujete-li na paušální náhradu, je potřeba pouze, aby došlo ke zrušení letu za stanovených podmínek.

V případě zrušení letu více než 14 dní před odletem v Evropské unii je cestující oprávněn žádat náhradu vzniklé škody podle Nařízení Brusel I. bis, výši a existenci těchto škod spolu s odpovědností dopravce však musí prokazovat žalobce.

Co se týče zrušení letu mimo Evropské unie, má cestující právo na náhradu škody podle Montrealské úmluvy, u které je rovněž nutno prokazovat vznik škody a odpovědnost dopravce za ni.


[1] Rozsudek Soudního dvora EU (devátého senátu) ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. C-502/18 

[2] Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. C-204/08

[3] Rozsudek Soudního dvora EU (čtvrtého senátu) ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. C-204/08

[4] Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7.3.2018, sp. zn. C-274/16, C-447/16 a C-448/16 mezi flightright GmbH v. Air Nostrum, Líneas Aéreas del Mediterráneo SA, Roland Becker, v. Hainan Airlines Co. Ltd a Mohamed Barkan a další, v. Air Nostrum, Líneas Aéreas del Mediterráneo SA

[5] Rozsudek Soudního dvora EU (šestého senátu) ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. C‑606/19

[6] Usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 69/2014-39 ze dne 1. 7. 2014

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články