Neobjednané plnění jako klamavá obchodní praktika: Právní a ekonomický pohled

Podle § 1851 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), platí, že bylo-li spotřebiteli bez předchozí objednávky dodáno zboží nebo poskytnuta služba, není povinen je vracet nebo jakkoliv oznamovat jejich obdržení. Nedojde-li mezi podnikatelem a spotřebitelem k výslovné dohodě, nemá spotřebitel žádnou povinnost plnění poskytnuté bez objednávky vracet ani za něj hradit jakoukoli částku. Jinými slovy – mlčení spotřebitele nelze vykládat jako souhlas se smlouvou či jako přijetí nabídky.

Tato úprava je v souladu se zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. V ustanoveních je výslovně stanoveno, že zakázaná je taková obchodní praktika, při níž podnikatel požaduje plnění za zboží nebo služby, které si spotřebitel neobjednal. Jedná se tedy o jednání, které je klasifikováno jako klamavá obchodní praktika. Klamavé obchodní praktiky jsou postižitelné ze strany České obchodní inspekce a podléhají sankčnímu režimu.

Zmíněné národní právní předpisy jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách. V příloze I této směrnice, konkrétně v bodě 29, je jako jednoznačně zakázaná praktika uvedeno: „Požadovat vrácení nebo platbu za zboží, které si spotřebitel neobjednal.“ Tato praktika je považována za agresivní formu obchodního nátlaku a je v rámci celé Evropské unie považována za nepřípustnou.

Navzdory jasnému právnímu rámci se v praxi stále objevují dvě hlavní formy tohoto jednání. První variantou je zasílání neobjednaného zboží, často nízké hodnoty, s následným požadavkem na úhradu poštovného. Druhou formou je zasílání vzorků nebo „dárků zdarma“, přičemž drobným písmem v obchodních podmínkách je ukryta informace, že přijetím zásilky spotřebitel souhlasí s odběrem zboží v budoucnosti, případně se zavazuje k platbě. V obou případech dochází ke zcela nepřípustnému přesunu odpovědnosti a ekonomického rizika na spotřebitele, který často není plně informován a ocitá se v situaci psychologického tlaku.

Z ekonomického hlediska je motivace podnikatelů zřejmá. Náklady na zasílání zboží v malých hodnotách jsou velmi nízké, zejména při hromadném rozesílání. Z každých sto zásilek může reagovat jen zlomek spotřebitelů – a přesto může být celková návratnost vysoká. Obchodníci tak spoléhají na neinformovanost, nerozhodnost nebo obavy spotřebitelů, kteří raději zaplatí požadovanou částku, než by se vystavovali riziku inkasa či právnímu sporu, i když neoprávněnému. Tato strategie deformuje prostředí poctivé soutěže a podkopává důvěru v e-commerce jako celek.

Z hlediska právní praxe je důležité, aby advokáti své klienty, ať už jednotlivce či firmy, o těchto praktikách poučovali. Spotřebitelé si musí být vědomi toho, že nejsou povinni na zaslané zboží nijak reagovat – nemusí jej vracet ani hradit žádné náklady. Jakékoli výzvy k platbě lze ignorovat, případně proti nim podniknout právní kroky, například ve formě předžalobní výzvy vůči podnikateli nebo podání podnětu České obchodní inspekci. V případě stupňování nátlaku lze uvažovat i o podání trestního oznámení pro podezření z podvodného jednání.

Závěrem je třeba konstatovat, že zasílání neobjednaného plnění představuje z právního hlediska nejen klamavou obchodní praktiku, ale z širšího pohledu i ekonomicky škodlivý jev. V prostředí, kde důvěra spotřebitele hraje klíčovou roli, by mělo být cílem nejen právníků, ale i orgánů veřejné moci a profesních komor, aby byly takové praktiky systematicky odhalovány, sankcionovány a v ideálním případě zcela eliminovány z trhu.