Ochrana dobré pověsti právnické osoby v souvislosti s projevy poslance v poslanecké sněmovně

V jejich rozhodovací praxi přitom již bylo dovozeno, že jak prezident,[1] tak i poslanci Poslanecké sněmovny ČR[2] mohou nést soukromoprávní odpovědnost za své výroky, pokud jimi dojde k zásahu do něčích osobnostních práv. Nedávno se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou související, avšak dosud neřešenou, a to konkrétně, zda poslanci osobně odpovídají za výroky, které pronesli při jednání schůze Poslanecké sněmovny a jimiž zasáhli do pověsti právnické osoby ve smyslu § 135 občanského zákoníku (dále jen „OZ“),[3] anebo zda za takové výroky odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“).[4] V předmětném rozsudku ze dne 31.5.2022, sp. zn. 23 Cdo 672/2021 formuloval závěr, že poslanec za takový projev nese osobní soukromoprávní odpovědnost podle § 135 OZ.

Skutkové okolnosti případu

V uvedené věci byla žalobkyně provozovatelkou pekárny v obci Choustníkovo Hradiště, která byla vybudována s využitím prostředků z dotace poskytnuté Evropskou unií. Žalovaný jako poslanec Poslanecké sněmovny na půdě komory při její schůzi pronesl následující výrok ohledně žalobkyně: „Jsem rád, že tato schůze je, protože já teď budu důsledně požadovat, aby byly v Královehradeckém kraji zrevidovány a posouzeny případy, které jsou jednoznačné, a dokonce i Policie ČR jeden případ, to znamená digitalizace RTG pracovišť, dovedla až k soudu, ale bohužel nezávislý soud zatím jaksi rozhodl, že se nic nestalo. Takže já si dám tu práci a velmi známé kauzy, jako je třeba pekárna v Choustníkově Hradišti, která se šetří několik let a kde je řada posudků na objednání, a já budu chtít, aby skutečně tyto případy byly důsledně prošetřeny. Já tedy požádám auditní orgán Ministerstva financí a dám to na vědomí Ministerstvu pro místní rozvoj, aby skutečně se jednou už udělal pořádek v evropských dotací a aby nedošlo k nějakým podobným případům.“

Na předmětný výrok žalobkyně reagovala žalobou, kterou se vůči žalovanému poslanci domáhala odčinění způsobené nemajetkové újmy formou omluvy z titulu neoprávněného zásahu do její pověsti. Krajský soud v Hradci Králové jakožto soud prvního stupně řízení částečně zastavil v části o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu za vyjádření žalovaného pro Českou tiskovou kancelář, a dále uložil žalovanému povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni v denících Hospodářské noviny a DNES za jeho výrok pronesený na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu na účet žalobkyně. K odvolání žalovaného však Vrchní soud v Praze změnil prvoinstanční rozsudek tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním k Nejvyššímu soudu, jemuž tak připadla úloha vypořádat se s otázkou, zda poslanec za výrok učiněný při jednání schůze Poslanecké sněmovny, kterým došlo k neoprávněnému zásahu do pověsti právnické osoby, nese osobní civilněprávní odpovědnost podle § 135 OZ, nebo zda za takový výrok odpovídá stát podle OdpŠk. 

Proč nese poslanec osobní soukromoprávní odpovědnost?

Nejvyšší soud dospěl v předmětné věci k závěru, že na projevy poslance učiněné při jednání schůze Poslanecké sněmovny nelze použít úpravu OdpŠk, a to z důvodu, že postavení poslanců a senátorů při jejich vystupování na půdě Poslanecké sněmovny nebo Senátu není výkonem veřejné moci. 

Právní úprava zakotvená v OdpŠk se tak použije například na případy náhrady škody a odčinění nemajetkové újmy, které měly vzniknout při výkonu veřejné moci prezidentem, místopředsedou vlády, ministrem či Veřejným ochráncem práv, nikoliv však na případy projevů poslance či senátora. V případě poslance či senátora se tedy dle Nejvyššího soudu uplatní soukromoprávní odpovědnost za učiněné výroky, a to i v případě, že k pronesení výroku došlo při jednání schůze příslušné komory Parlamentu. 

Uvedený závěr je dle Nejvyššího soudu v souladu se zněním čl. 27 Ústavy, který nevylučuje soukromoprávní odpovědnost poslanců a senátorů za jejich projevy na půdě Parlamentu. Smyslem imunity má totiž být pouze ochrana před zásahy ze strany moci veřejné, a tudíž by se měla vztahovat toliko na trestní odpovědnost, nikoliv však na odpovědnost podle občanskoprávních předpisů. Již v minulosti tak dovolací soud formuloval závěr, podle kterého projev poslance na půdě Poslanecké sněmovny může při zásahu do osobnostních práv fyzických osob vyvolat soukromoprávní následky, tedy založit oprávnění dotčené osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek, a rovněž aby bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění.[5] 

Nejvyšší soud svůj závěr dále odůvodnil tím, že poslanec či senátor nevystupuje při svém projevu na schůzi příslušné komory či jejích orgánů v postavení státního orgánu ani v postavení fyzické (úřední) osoby, které byl zákonem svěřen výkon státní správy. To znamená, že členové zákonodárných sborů svými projevy nerealizují výkon jejich veřejné pravomoci, ať už cestou vydávání individuálních či obecně závazných aktů anebo plněním jiných stanovených úkolů na některém z úseků veřejné správy. Poslance ani senátory nelze podle Nejvyššího soudu považovat ani za pracovníky Parlamentu. Členové zákonodárných sborů tedy nejednají za stát v rámci tzv. úřední licence, která by jejich osobní odpovědnost vylučovala.  

Naopak poslanci či senátoři při své činnosti realizují v souladu se svým slibem svůj volný mandát, při jehož výkonu nejsou a ani nemohou být vázáni žádnými příkazy (tzn. ani žádnými úkoly vyplývajícími ze zákonem uloženého způsobu uplatňování státní moci). Jinými slovy, poslanci či senátoři při své (samotné) účasti na parlamentní rozpravě či při jiných projevech v rámci schůzí komory či jejích orgánů neplní úkoly pro Parlament jako státní orgán uplatňující zákonem stanovené pravomoci, nýbrž v rámci svého volného mandátu svobodně a dle vlastního nejlepšího vědomí a svědomí reprezentují samotný lid a projevují svoji vůli v zájmu všeho lidu a voličů, které zastupují.

Samotný projev poslance či senátora na schůzi příslušné komory, potažmo jejích orgánů tak nepředstavuje způsob uplatňování státní správy ze strany státního orgánu či jiného subjektu dle § 3 OdpŠk, nýbrž je výrazem svobodné parlamentní rozpravy jako nezbytné podmínky fungování parlamentu v demokratické společnosti. Nejvyšší soud je tedy přesvědčen, že poslanci či senátoři při svých projevech na schůzi komory či jejích orgánů nejednají jménem státu ani jinak nerealizují výkon státní moci.

Vzhledem k tomu, že se projev poslance při jednání schůze Poslanecké sněmovny nedá považovat za výkon státní moci a že se na takové projevy nevztahuje imunita dle čl. 27 Ústavy, Nejvyšší soud formuloval závěr, že za neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby způsobený tímto projevem nese poslanec osobní soukromoprávní odpovědnost, a to podle § 135 OZ.

Závěr

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 672/2021 vypořádal s dosud neřešenou otázkou odpovědnosti poslanců (a potažmo i senátorů) za výroky učiněné při jednání schůze komory Parlamentu či jejích orgánů, kterými došlo k neoprávněnému zásahu do pověsti právnické osoby. V souladu s dřívějším trendem, který dovolací soud nastolil ve vztahu k výrokům poslanců zasahujícím do něčích osobnostních práv, Nejvyšší soud dovodil osobní soukromoprávní odpovědnost členů zákonodárných sborů i v tomto případě. Závěr Nejvyššího soudu je rozhodně žádoucí, neboť lze stěží akceptovat, aby členové zákonodárných sborů za takové excesy odpovědnost nenesli, resp. aby měl odpovědnost nést jiný subjekt – stát.