Úvod
Embryo a plod můžeme primárně chápat jako označení pro dvě časově oddělená a na sebe navazující vývojová stádia člověka v době od početí do porodu. Na první pohled jednoduché vymezení s sebou ovšem přináší řadu doposud nezodpovězených otázek, které se týkají rovněž určení právního statusu člověka před narozením, který je pro tyto účely často souhrnně označován jako nenarozené dítě nebo nasciturus (zejména oblast občanského práva). Toto praktické označení však s sebou může přinášet výkladové problémy za situace, kdy má výslovné odlišení embrya a plodu nejen biologický, ale také (právně) regulativní význam.
Mým záměrem bude ukázat, že se stejným problémem se setkáme rovněž v České republice, kde je nutné chápat právní postavení embrya a plodu do značné míry izolovaně, a to nejen při zohlednění rozdílnosti jejich povahy a stádia biologického vývoje, ale také právní oblasti, ve které se při interpretaci a aplikaci právních norem pohybujeme. V této souvislosti se při vymezení právního statusu člověka před narozením, respektive možností jeho právní ochrany, zaměřím zejména na oblast trestního a občanského práva. Reflektovat však budu rovněž některé zvláštní právní předpisy, na které je obecnou právní úpravou odkazováno.
1. Ústavněprávní východiska
Přestože se budu v tomto článku zabývat veřejnoprávní a soukromoprávní ochranou embrya a plodu, není možné opomenout ústavněprávní východiska, která závazně určují, kdo je a není osobou, tedy nositelem lidských práv. Již v úvodu jsem naznačil, že ve vztahu k člověku před narozením neexistuje na tuto otázku jednoduchá odpověď, kterou bychom dovodili prostým jazykovým výkladem jednoho ustanovení zákona. Zcela zásadní roli však nepochybně sehrává vymezení nositelů práva na život. Svojí povahou se totiž jedná o jedno z nejdůležitějších práv, které zajišťuje přežití člověka a stává se tak nutnou podmínkou pro garanci a ochranu dalších lidských práv a základních svobod. Vedle lidské důstojnosti je proto můžeme považovat za východisko moderního systému lidskoprávní ochrany.[1]
V českém právním řádu je právo na život vymezeno v čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ve kterém je stanoveno, že: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ V rámci současného právního diskurzu se v zásadě nesetkáme s názory, které by z pozitivněprávního hlediska zpochybňovaly status právního subjektu fyzických osob od narození až do smrti.[2] Výjimkou nejsou ani případy osob v kómatu či takových, které jsou v důsledku těžké nemoci či poúrazového stavu odkázány na intenzivní péči zdravotnického personálu nebo technologie, které nahrazují funkci některých životně důležitých orgánů. Ohledně právního postavení embrya a plodu, mezi kterými Listina nerozlišuje, však doposud panují nejasnosti.
Není totiž jasné, zda bylo záměrem ústavodárce vztáhnout čl. 6 odst. 1 věty první také na období prenatálního vývoje, a to kvůli nejasnému vymezení okruhu oprávněných subjektů.[3] Řešení nám neposkytuje ani druhá věta citovaného ustanovení, protože není jasné, zda se jedná o výslovné vztažení práva na život rovněž na jednotlivce před narozením, nebo pouhý morální apel k ochraně začínajícího života jako ústavní hodnoty.[4]
Pro účely dalšího výkladu se spokojím se závěrem, že jednoznačný výklad čl. 6 odst. 1 Listiny lze očekávat až ve chvíli, kdy bude Ústavní soud konfrontován s požadavkem na přezkum ústavnosti některého ze zákonných ustanovení, které pojetí embrya či plodu jako právní osoby a nositele práv zpochybňují. Ačkoliv k tomu doposud nedošlo, lze odkázat alespoň na právní názor Ústavního soudu České republiky, který vyslovil v již odkazovaném nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14: „podle Ústavního soudu, i kdyby dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, přesto je ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu ústavním pořádkem chráněným statkem.“
Z uvedeného však nelze dovozovat jednoznačný závěr ohledně právního statusu člověka před narozením, což ostatně ani nebylo hlavním předmětem posouzení. Naopak je zřejmé, že by mu vždy náležela určitá úroveň právní ochrany, byť ne ve smyslu základního práva. V dané právní věci se však jednalo o posouzení zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, a to na podkladě stížnosti ženy, která považovala postup zdravotnického personálu během porodu za protiprávní. Obecné úvahy příslušného soudu tak nelze zcela generalizovat, respektive oddělovat od skutkových okolností případu a jeho právní kvalifikace. Ústavní soud se totiž tímto způsobem zabýval možností omezení základních práv matky na úkor dítěte bezprostředně předtím, než bude od jejího těla odloučeno, tedy nikoliv po celou dobu těhotenství a ve všech případech možných zásahů.[5]
2. Ochrana embrya a plodu v trestním právu
Budu-li se dále zabývat veřejnoprávní regulací mající dopad na právní postavení embrya a plodu, je vhodné předně poukázat na příslušné skutkové podstaty trestných činů zakotvených ve zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“ nebo „tr. z.“). Konkrétně lze považovat za relevantní zejména § 159 až § 163 trestního zákoníku, prostřednictvím kterých je kriminalizováno provedení interrupce v rozporu se zákonem, ať už se souhlasem nebo proti vůli těhotné ženy. Stejně tak je postihováno jednání spočívající v pomoci těhotné ženě nebo jejímu svádění k tomu, aby umělé ukončení těhotenství za uvedených podmínek podstoupila.
K tomu je nutné doplnit, že trestněprávní odpovědnost se za žádných okolností nevztahuje na samotnou ženu, která je v těchto případech absolutně nepostižitelná. Její trestní stíhání může nastat pouze za předpokladu, že by dítě usmrtila během porodu nebo kdykoliv poté.[6] Pak by se jednalo buďto o privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy novorozence matkou (§ 142 tr. z.), anebo o trestný čin vraždy (§ 140 tr. z.), a to podle skutkových okolností případu. Vyjma výše uvedeného nelze opomenout ani skutečnost, že určitá ochrana je člověku před narozením poskytována také nepřímo, a to prostřednictvím těla matky či v rámci některých kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, které považují za okolnost zvlášť přitěžující podle § 17 tr. z., pakliže je obětí těhotná žena.[7]
Záměrem tohoto článku není poskytnout širokou škálu jednotlivých filozofických či právních přístupů, ale vymezit základní východiska právního postavení embrya a plodu v českém trestním a občanském právu, a to se zaměřením na rozsah a specifika jeho právní ochrany.
Zatímco interrupce se v řadě případů týkají ukončení života ve stádiu plodu, můžeme se vlivem technologického vývoje setkat také se zásahy destruktivního charakteru, které se vztahují výlučně na lidská embrya. V takovém případě je nutné vycházet z jiných skutkových podstat trestných činů. Jedná se o kriminalizaci jednání spočívajícího v nezákonném vytváření a využití embryí in vitro, tedy mimo tělo ženy, což může naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 167 trestního zákoníku. Ve vztahu k ochraně embrya před zničením má význam porušení zákazu vytvářet lidská embrya pro jiné než reprodukční účely,[8] popřípadě použít je v rámci výzkumů na kmenových buňkách v rozporu se zvláštním právním předpisem. Ve zbytku není daný trestný čin založen přímo na ochraně embrya, ale spíše lidského genomu, který je v něm obsažen a stává se jeho prostřednictvím potenciálním objektem zásahů, a to s následky pro celý lidský druh, respektive jeho přirozenost.
Na základě dosavadního výkladu je možné zrekapitulovat, že trestní právo neposkytuje člověku před narozením stejnou úroveň právní ochrany jako již narozeným lidským osobám. Na druhou stranu nelze dospět ani k závěru, že by ochrana prenatálního života zcela absentovala. V zásadě se jedná o koncepci založenou na odstupňované ochraně, která začíná při početí a končí během rozhodného okamžiku při porodu, kdy se již dítěti poskytuje plná ochrana, a to jak proti třetí osobě, tak vlastní matce.[9] V mezidobí je možné hovořit o selektivním způsobu ochrany, neboť nezahrnuje vedle absolutní beztrestnosti matky ani případy, kdy je ukončení začínajícího života považováno za legislativně přípustné. Jejich přesné odlišení však nelze dovodit z ustanovení trestního zákoníku, ale až ze zvláštních právních předpisů, na které se z hlediska porušení právních pravidel odkazuje.
Co se týče vymezení případů, kdy není zničení embrya či usmrcení plodu považováno za protiprávní, vztahuje se většina z nich na provádění umělého ukončení těhotenství podle zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen „interrupční zákon“). Záměrně v celém článku nepoužívám legislativní označení daného lékařského zákroku, protože podle mého názoru zcela odporuje jeho podstatě, kterou je ukončení, nikoliv přerušení těhotenství, respektive života dítěte. Za stěžejní lze pak považovat zejména § 4 interrupčního zákona, ve kterém je stanoveno, že: „Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.“
Podstata daného ustanovení v zásadě spočívá v prosazení práva ženy rozhodovat o životu a smrti svého dítěte během prvního trimestru těhotenství na prostou žádost, tedy bez nutnosti uvedení či doložení jakýchkoliv důvodů. Ani v pozdějším stádiu těhotenství však není podstoupení interrupce vyloučeno, ale je již podmíněno existencí taxativně stanovených důvodů zdravotního či genetického (eugenického) charakteru. V tomto směru je nutné dále vycházet nejen z § 5 interrupčního zákona, podle kterého se ženě po uplynutí výše uvedené lhůty těhotenství ukončí, pokud je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu. Zatímco v případě ohrožení života a zdraví ženy není stanoveno žádné časové omezení, nelze ke stejnému závěru dospět ve vztahu k interrupcím eugenického charakteru, tedy v případě, že je dítě zatíženo negativní genetickou predispozicí. Pro tyto případy se totiž použije § 2 odst. 2 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, který stanovuje lhůtu 24 týdnů.[10]
Co se týče skutkové podstaty trestného činu podle § 167 trestního zákoníku, ta se již svojí povahou vztahuje pouze na lidské embryo, nikoliv plod. Stejně jako v případě interrupcí je pak nutné zabývat se konkrétními podmínkami, při jejichž splnění není destrukce embrya považována za protiprávní, v důsledku čehož se daná skutková podstata trestného činu neaplikuje.
Komplexní právní úpravu asistované reprodukce nalezneme v zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SZS“). Kromě toho, že tento právní předpis obsahuje regulaci jednotlivých metod a postupů léčby neplodnosti, spočívajících obecně ve vytvoření, kultivaci a následném přenesení embrya do těla ženy, umožňuje rovněž jeho další (nereprodukční) využití. Jedná se o důsledek toho, že dochází standardně k vytváření více embryí, aniž by mohla být všechna do ženského organismu bezprostředně přenesena. Důvodem může být nejen odhalení genetické vady za pomocí preimplantační genetické diagnostiky (PGD), ale také prostá nadbytečnost embrya.[11]
Vzniká tak otázka, jak s ním může být de iure dále naloženo, pakliže není geneticky zatíženo a současně nemůže být kvůli předcházení vzniku vícečetné gravidity pro reprodukci bezprostředně použito.[12] Pro tyto případy je v § 9 zákona o SZS stanoveno, že nadbytečná embrya mohou být pomocí metody kryokonzervace uchována a následně použita ve prospěch stejného nebo jiného neplodného páru, a to na principu darování. Ačkoliv tedy hovořím o potenciální situaci, kdy je s nadbytečným embryem (tedy člověkem) zacházeno jako s věcí, která může být na základě rozhodnutí jiné osoby skladována či darována, stále jde z hlediska jeho osudu o nejpříznivější řešení. V opačném případě totiž stejné ustanovení zákona o SZS umožňuje neplodnému páru dát souhlas s přímým zničením embrya nebo jeho použitím pro výzkumné účely na kmenových buňkách.[13] Druhá z uvedených možností se liší pouze tím, že embryo je před svým zničením použito doslova na náhradní díly, a to s cílem získání a terapeutického využití v něm obsažených kmenových buněk, které mají v počátečním stádiu vývoje člověka jedinečnou schopnost buněčné diferenciace.[14]
Zákon o SZS ovšem neobsahuje podrobnou právní úpravu provádění daného druhu výzkumů. V tomto směru proto výslovně odkazuje na zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výzkumu“). Za zásadní považuji zejména § 3 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 8 odst. 3 daného právního předpisu, který v návaznosti již uvedenou právní regulaci umožňuje použít kmenové buňky pro výzkumné účely mimo jiné za předpokladu, že byla získána od centra asistované reprodukce z nadbytečných embryí ne starších než 7 dnů.[15]
Na základě doposud získaných poznatků tak lze ve vztahu k trestněprávní úpravě uzavřít, že nepostihuje ukončení lidského života před narozením pouze ve specifických situacích, které jsou navíc kromě dalších podmínek vázány na splnění časového kritéria, respektive vývojového stádia embrya či plodu. Pokud jsou splněny další zákonné podmínky, lze v rámci procesu asistované reprodukce a souvisejících postupů zničit embryo staré 7 dnů od početí. Po tomto okamžiku lze již do integrity embrya či plodu zasahovat pouze v režimu interrupčního zákona a prováděcího právního předpisu, ve kterých jsou stanoveny celkem dvě lhůty, spočívající v konci prvního a druhého trimestru těhotenství. Zatímco v prvním z uvedených případů má matka dítěte v zásadě neomezenou dispozici rozhodovat o jeho dalším osudu, následně se již trestněprávní ochrana vztahuje alespoň na plody, které nejsou geneticky zatíženy. Po zbývající dobu těhotenství (do porodu) pak může být jediným legálním způsobem ukončení vývoje dítěte ochrana samotné matky, a to na základě jasně stanovených zdravotních indikací. Je však nutné připomenout, že jednání matky spočívající v ukončení života dítěte mimo uvedené případy může být během těhotenství sice protiprávní, ale nikoliv trestněprávně postižitelné.
Dále čtěte zde:
http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/207/168
No 1 (2021): Časopis zdravotnického práva a bioetiky
[1] V nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, bylo v tomto směru uvedeno, že: „Život je základní lidskou hodnotou a právo na život má mezi lidskými právy zvláštní postavení. Bývá označováno jako, nejdůležitější lidské právoʻ […] nebo právo, nejvyššíʻ […]. Porušení tohoto práva vedoucí k usmrcení člověka patří k nejzávažnějším porušením lidských práv. To již z toho důvodu, že není způsobu, jak jej vůči přímé oběti odčinit. Listina chrání právo na život ve svém čl. 6 a systematicky jej tak řadí na začátek výčtu katalogu základních práv, což podtrhuje jeho význam. Proto právní řád demokratického právního státu musí zájmy chráněné tímto právem chránit zvlášť efektivně.“
[2] Ve vztahu k důstojnosti, některým aspektů osobnosti člověka a ochraně lidských pozůstatků a ostatků také po tomto okamžiku.
[3] Obdobně nejasné vymezení můžeme nalézt například v čl. 3 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhláška č. 209/1992 Sb.) nebo čl. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Na úrovni jednotlivých států lze pak demonstrativně poukázat na čl. 15 Ústavy Slovenské republiky nebo čl. 2 odst. 2 německého Základního zákona. Srov. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland [online]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz [cit. 2020-10-31.]; Ústava Slovenskej republiky [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky [cit. 2020-10-31].
[4] Jednoznačnou odpověď nelze podle mého názoru dovodit ani za pomocí historického výkladu, a to při zohlednění okolností přijetí čl. 6 odst. 1 Listiny. Naopak je zřejmé, že v dané době panovaly na rozsah ochrany nenarozeného dítěte různé názory, což se promítlo do formulace více legislativních návrhů na vymezení nositelů práva na život. Mezi nimi byla řada z nich, která ochranu daného základního práva vztahovala také na člověka před narozením. Přestože nebyly nakonec prosazeny, nelze bez dalšího vycházet z toho, že ochrana člověka v době od početí do porodu byla zamýšlena pouze na úrovni jiných ústavních hodnot či veřejného zájmu, tedy nikoliv základního práva. K průběhu přijetí čl. 6 odst. 1 Listiny viz Federální shromáždění ČSFR, 1990–1992. Společné schůze SL a SN [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2020-11-01].
[5] Nesouhlasím proto s přístupem, který v tomto ohledu bez dalšího odkazuje na právní názor Ústavního soudu Slovenské republiky, který byl vysloven v jeho nálezu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. PL. ÚS. 12/01. Ačkoliv s naším sousedním státem sdílíme nejen společnou státoprávní historii, ale také přístup k pozitivněprávnímu (jazykovému) vymezení práva na život a podmínek pro provádění interrupcí, neznamená to automaticky, že by český Ústavní soud zaujal stejné stanovisko. Ať už lze považovat takový postup za pravděpodobný, je založen na pouhé spekulaci. Kromě toho nelze opomenout, že například německý Spolkový ústavní soud ve dvou svých známých nálezech naopak vztáhl respekt k lidské důstojnosti a ochranu práva na život již na období prenatálního vývoje. Současně nevyloučil, že život nenarozeného dítěte a jeho matky jsou během těhotenství ve vzájemné symbióze, na což musí být zákonodárcem reagováno. Srov. nález Spolkového ústavního soudu ze dne 25. 2. 1975, sp. zn. 39 BVerfGE 1, Schwangerschaftsabbruch I; nález Spolkového ústavního soudu ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 88 BVerfGE 203, Schwangerschaftsabbruch II.
[6] V tomto směru se můžeme v rámci komentářové literatury setkat s více způsoby vymezení okamžiku, od kterého je možné uvažovat o aplikaci dané skutkové podstaty trestného činu, jehož se může jako konkrétní pachatel dopustit pouze matka dítěte. V prvním z níže odkazovaných komentářů (Jelínek a kol.) se v tomto ohledu hovoří o chvíli, kdy se při porodu objeví hlavička nebo vedoucí část těla dítěte. Jiný způsob vymezení nalezneme v druhém komentáři (Šámal a kol.), který obecněji hovoří o dítěti od počátku porodu. Pakliže by došlo k usmrcení dítěte jinou osobou, až po rozhodné době nebo při absenci naplnění dalších zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 142 tr. z. (absence rozrušení vyvolaného porodem – otázka dokazování), bylo by nutné uvažovat o jiné právní kvalifikaci. Srov. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 477; ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. In: Beck-online [online]. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1330–1334 [cit. 2020-11-02].
[7] Srov. skutkovou podstatu trestného činu spočívajícího v těžké újmě na zdraví vyvoláním potratu nebo usmrcením plodu podle § 122 odst. 2 písm. g) tr. z., anebo kvalifikované skutkové podstaty trestných činů vraždy podle § 140 odst. 3 písm. b) tr. z. a zabití podle § 141 odst. 2 písm. b) tr. z.
[8] Kriminalizace porušení zákazu vytváření pokusných embryí koresponduje v právní úpravou obsaženou v čl. 18 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (sdělení č. 96/2001 Sb. m. s.).
[9] Samozřejmě mám stále na mysli trestněprávní ochranu. To za současného právního stavu nevylučuje preferovat záchranu matky až do okamžiku, kdy je od ní dítě odloučeno, pakliže je její život vlivem pokračujícího porodu ohrožen.
[10] V zásadě se jedná o právní úpravu, která omezuje možnost podstoupení interrupce ve větším rozsahu než samotný interrupční zákon, který toliko provádí. Z toho důvodu došlo na Slovensku ke zrušení obdobného ustanovení podzákonného právního předpisu, a to již odkazovaným nálezem Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. PL. ÚS. 12/01. V České republice se nicméně stále jedná o platné a účinné ustanovení, jehož ústavní konformita nebyla doposud před českým Ústavním soudem úspěšně zpochybněna.
[11] Právní regulace používání preimplantační genetické diagnostiky (PGD) jako jedné z forem genetických vyšetření je samostatně upravena v § 28 an. zák. o SZS. Podstata dané techniky spočívá v selekci či oddělení „zdravých“ embryí od těch, které jsou zatíženy závažným dědičným onemocněním nebo chromozomální poruchou. Kritériem pro výběr embrya, které bude následně přeneseno do ženského organismu, může být z terapeutického hlediska také pohlaví nebo očekávaná imunologická schopnost uměle počatého dítěte, což souvisí s novými možnostmi editace genů. Za jeden z předních argumentů pro používání PGD je považována prevence, a to ve smyslu předcházení interrupcím z genetických důvodů na podkladě prenatální genetické diagnostiky (zásah do těla ženy). Setkat se s ním můžeme nejen v odborné literatuře, ale také v judikatuře ESLP. Viz HENZE, Claudia. Amerika, Land der unbegrenzten gendiagnostischen Möglichkeiten: Die U.S.-amerikanische Rechtslage zur Anwendung der Gendiagnostik in der Humanmedizin. Berlin: Springer, 2016, s. 22–25; rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 2012, č. 54270/10, Costa a Pavan proti Itálii.
[12] Právě za účelem předcházení vzniku vícečetného těhotenství, které pak pravidelně vede k jejich cílené redukci, dochází v praxi běžně k přenášení pouze jediného embrya, a to v návaznosti na individuální okolnosti případu. Nejedná se však o příkaz zákonodárce, ale výsledek sjednocení postupu jednotlivých reprodukčních klinik při koncipování informovaných souhlasů či obecně smluvní dokumentace s neplodnými páry, a to v návaznosti na doporučení nadnárodních odborných organizací, popřípadě České gynekologicko-porodnické společnosti. Současná právní úprava totiž v tomto ohledu jednoznačný požadavek neobsahuje. Viz např. REPROMEDA. Embryotransfer [online], [cit. 2020-11-04]; CENTERS FOR DISEASE CONTROL AND PREVENTION. Single Embryo Transfer [online], [cit. 2020-11-04].
[13] Kromě toho je ve stejném ustanovení zákona o SZS zakotvena také možnost zničení zamražených embryí bez výslovného souhlasu neplodného páru, avšak pouze za předpokladu, že uplynulo od započetí s jejich uchováním alespoň 10 let. Současně však musí být dotčené osoby z neplodného páru prokazatelně a opakovaně písemně vyzvány k tomu, aby se vyjádřily, zda chtějí v uchování embryí pokračovat nebo zda souhlasí s tím, že budou zničena. Musí se jednat o kvalifikovanou žádost, což nesouvisí pouze s obligatorní písemnou formou, ale rovněž se zákonnou lhůtou 30 dnů k vyjádření a dobou 60 dnů mezi zasláním jednotlivých žádostí. Právní účinky doručení jsou pak spojovány rovněž s případy nedoručitelnosti, odmítnutí převzetí písemnosti či institutem fikce doručení. Jedná se nicméně o poměrně složitou a časově podmíněnou proceduru, což jednotlivé reprodukční kliniky motivuje k tomu, aby vzniku tzv. „opuštěných embryí“ přecházely tím, že již při koncepci smluvní dokumentace do ní zahrnou prohlášení neplodného páru, podle kterého souhlasí se zničením embryí za předpokladu, že před uplynutím sjednané doby uchování nepožádají o její prodloužení, což je samozřejmě zpoplatněno. Viz např. GEST. Prohlášení o souhlasu s výkony asistované reprodukce a žádost o jejich provedení [online], [cit. 2020-11-04]; CAR. Kryokonzervace [online], [cit. 2020-11-04]; ISCARE. Doplňující inf. souhlas k nakládání se zamrazenými embryi (prodloužení) [online], [cit. 2020-11-04].
[14] SMITH, Austin. Embryonic stem cells: potency and potential. In: MOORE, Andrew et al. (ed.). Stem Cell Research: Status, Prospects, Prerequisites. Wieblingen: European Molecular Biology Organization, 2006, s. 19–21.
[15] Samozřejmě se do dané doby nezapočítává kryokonzervace, která může teoreticky trvat desítky až stovky let.
Diskuze k článku ()