Odškodňování újmy na zdraví – aneb ohlédnutí několik let zpět a vyhlédnutí do budoucna zároveň

Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, vyhlášený dne 19. 6. 2014) k problematice odškodňování škody (újmy) na zdraví by mě snad ani blíže nezaujal, neboť se danou problematikou již téměř deset let nezabývám (rozuměj – nesoudím ji). Přesto jsem však v něm nakonec „zalistoval“. Už jen proto, že jsem dříve spory o náhradu škody na zdraví několik let soudil a že rozhodnutí bylo mediálně komentováno.

soudce Ústavního soudu

Při listování nálezem se mi ovšem přihodilo něco, čemu se dnes říká nejen ve filmařské branži „flashback“. To proto, že v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud cituje můj téměř deset let starý (ze dne 10. 11. 2005) návrh na zrušení tehdejšího ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák., který zavazoval do 31. 12. 2013 (i v předmětné věci) soud k aplikaci „bodovacívyhlášky č. 440/2001 Sb., a v němž se uvádí, že „celý systém odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění, který je založen na konstrukci násobků vypočtených podle počtu bodů stanovených ministerstvem, následně zavazující soudní znalce, a ve svém důsledku i soud, je celý nedůstojný, odporující principům, které je nutno ctít v demokratické společnosti, má-li na mysli vážně ochranu lidské cti, důstojnosti a především zdraví a života. Pokud zákon vystaví konstrukci náhrady škody na zdraví (ústavně chráněného práva) na tom, že pověří úřad (Ministerstvo zdravotnictví), aby ohodnotil výši odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění zcela nedůstojným způsobem, jako je tomu v případě vyhlášky č. 440/2001 Sb., jde o zásadní neúctu k právům člověka, a tedy o rozpor s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy. Způsob odškodňování je nedůstojný tím spíše, pokud umožňuje soudům zvyšovat odškodnění stanovené podle zákona ve spojení s vyhláškou pouze ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (§ 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.).

Návrh, který nakonec vyústil v zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005 (a nevedl tedy ke zrušení ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., respektive celé konstrukce odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění na základě bodového ohodnocení stanoveného výše citovanou vyhláškou), se najednou „vynořil“ v roce 2014. Tedy v době, kdy již odškodňovací vyhláška neexistuje, a naopak existuje nový občanský zákoník, jenž letitou konstrukci bodového ohodnocení, a tedy odškodňování újmy na zdraví, opustil. Vynořil se z důvodů, které jsou stále aktuální a které se pokusím okomentovat v následujících řádkách.

Stále aktuální, či spíše aktuálnější, zásada proporcionality

Nyní, v roce 2014, se Ústavní soud vrací ke svému nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/2005 zejména proto, že v něm znovu (a opakovaně či konstantně) zdůrazňuje zásadu proporcionality – tentokrát ve vztahu k odškodňování imateriální újmy na zdraví: „Moderním ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., č. 163, Praha 1998). Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů, tzn. v tomto případě těch, které upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Přeloženo pro čtenáře: V roce 2007 vedla Ústavní soud k zamítnutí návrhu na zrušení ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák č. 40/1964 Sb. primárně ta skutečnost, že citované ustanovení je jen zmocňující („Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.“), že návrh fakticky směřoval nikoliv ke zrušení zákona, ale jen podzákonné normy (vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a že obecnému soudu chyběla „odvaha“ posoudit žalobu v konkrétní věci ve smyslu principu proporcionality. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je totiž soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je tak oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu (tedy i § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že jde o pravidlo chování, které je s nimi v rozporu, je soudce povinen je nepoužít. Za svoji malou odvahu jsem se tehdy zastyděl a k opětovné aplikaci vyhlášky již nedostal, protože jsem se začal věnovat agendě jiné.

Znamená to mimo jiné i to, že v roce 2007, stejně tak v roce 2014, ale i v následujících letech, se mají podle Ústavního soudu soudy obecné řídit při odškodňování újmy na zdraví především zásadou proporcionality (přiměřenosti), která fakticky znamená, že je ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaká náhrada újmy na zdraví je v konkrétním případě „přiměřená“. Přiměřenost je dána vždy okolnostmi každého jednotlivého případu – úvaha, jaké odškodnění imateriální újmy na zdraví je v konkrétním případě přiměřené, se opírá především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození.

Vzhledem k tomu, že občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 staví konstrukci odškodňování imateriální újmy na zdraví stejně jako Ústavní soud ve svých rozhodnutích primárně na zásadě přiměřenosti, zrušil-li k uvedenému datu odškodňovací vyhlášku č. 440/2001 Sb., budou se muset soudci obecných soudů čím dál více uvedeným principem při rozhodování řídit.

Ústavní soud – evidentně i s výhledem do budoucna – totiž ve svém aktuálním nálezu zdůrazňuje, že „sice ponechává na obecných soudech stanovení konkrétní výše náhrady škody na zdraví; z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“

 

Co lze očekávat od soudní praxe při odškodňování újmy na zdraví

S ohledem na výše uvedené se stručně zamysleme nad aktuální právní úpravou odškodňování imateriální újmy na zdraví i nad perspektivami budoucí judikatorní praxe v této oblasti.

Odškodňovací vyhláška již neexistuje a existuje jen obecně „laděné“ ustanovení § 2958 obč. zák., které říká, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění – nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Vedle toho známe konstantní judikaturu Ústavního soudu ovládanou zásadou proporcionality, která „vyhlíží“ i do budoucna, a máme i metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku).

Uvedená metodika nemá a nemůže mít závazný charakter (jak říká sám Nejvyšší soud), má však být pomůckou k naplnění zásady slušnosti ve smyslu § 2958 obč. zák. Proto Nejvyšší soud doporučuje soudům, aby ji při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění využívaly a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených.

Metodika vznikla především z obav, že po zrušení odškodňovací vyhlášky bude soudní praxe nejednotná a nepředvídatelná – což kromě jiného bude bránit i mimosoudním (smírným) řešením sporů o náhradu imateriální újmy na zdraví, neboť pojišťovny, které v roli účastníků nebo vedlejších účastníků v soudním řízení často působí, či řeší odškodnění ještě v „předžalobní fázi sporů“, nebudou mít jasné vodítko, podle čeho odškodňovat (či spíše „odčiňovat“ – abychom byli přesní v terminologii občanského zákoníku).

Na tom jistě něco je, neboť právě tyto spory, často poznamenané silným emočním nábojem, by se s ohledem na citlivý přístup k poškozeným neměly pokud možno k soudům vůbec dostat. Na druhou stranu se obávám, že Ústavní soud již dnes zřetelně naznačuje, že si žádné metodiky a sjednocovací tendence v zásadě nepřeje, byla-li jednou odškodňovací vyhláška zrušena – respektive si je možná přeje právě z důvodů snadnějšího smíru v mimosoudní fázi řešení sporu, nikoliv však ve vztahu k řízení před soudem.

Občanský zákoník s účinností od 1. 1. 2014, ať ten, kdo jej bude momentálně aplikovat a vykládat, patří mezi jeho fanoušky či odpůrce, dává mnohem větší prostor pro rozumnou soudcovskou úpravu a dotváření takzvaného soudcovského práva.

To ovšem předpokládá silnou soudcovskou osobnost, která se v každém konkrétním případě bude muset obejít bez odškodňovacích tabulek a metodických pokynů, srovnávání s již zaniklými vyhláškami, a jejím hlavním měřítkem pro rozhodnutí musí nadále být Ústavním soudem (znovu) zdůrazněná zásada proporcionality. Zároveň se obávám, že pokud soudní praxe začne sklouzávat k paušalizujícím („tabulkovým“) a jednotným závěrům při odškodňování imateriální újmy na zdraví, bude Ústavní soud do této praxe vehementně zasahovat a „kasírovat“ rozhodnutí obecných soudů – podobně jako v případě nálezu I. ÚS 3367/13.

 

Závěr

Ze všech výše uvedených skutečností dovozuji, že ve sporech o odčinění imateriální újmy na zdraví by se především neměli žalobci (poškození) ve svých žalobách primárně dovolávat zrušené vyhlášky a zvyklostí z dob její účinnosti, ani metodických pokynů Nejvyššího soudu.

Měli by naopak svá žalobní tvrzení odvíjet od konkrétních skutečností založených například na tom, co všechno poškozený mohl a nemůže, jaké zvýšené náklady jsou nutné pro zajištění odpovídajícího životního komfortu poškozeného žalobce, jeho začlenění do běžného života, pro jeho slušné a důstojné „dožití“ s využitím služeb odpovídajícím výdobytkům dnešní postmoderní společnosti, „náhradního“ rodinného života, utišení bolestí fyzického i psychického charakteru atd. atp.

Soudci potom musí vždy v konkrétní věci ad hoc hodnotit taková tvrzení ve vztahu k provedeným důkazům a hlavně – „šít“ svá rozhodnutí na míru, a nikoliv podle jednotného mustru, tabulek a pokynů.

Pokud totiž budou šít konfekčně, tak se pravděpodobně dočkají toho, čeho se dočkaly obecné soudy v komentovaném případě – zrušení svých rozhodnutí Ústavním soudem po mnoha letech řízení, z čehož nepochybně nebudou mít radost samotní soudci, a především budou zarmouceni zdravotně poškození spoluobčané, kteří si již tak vytrpěli své.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu