Menu

Články

Vybrané (stále) problémové otázky závazkového práva podle (N)OZ - I.

ČlánkyObčanské právoRekodifikacedoc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.27.11.2016
doc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.27.11.2016

Máme-li se dnes zaměřit na problémové otázky závazkového práva, je třeba předně říci, že občanský zákoník je sice účinný již téměř tři roky, avšak problémů neubývá, ba naopak. Čím více odborných děl vzniká, tím více přibývá problematických oblastí, a to v přímé úměře s množícími se názory dalších a dalších autorů.

Dočká se (N)OZ novely? A jak zasáhne závazkové právo?

Aktuálně je ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně novela občanského zákoníku. Ačkoli nový občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014, již v srpnu 2014 byla prezentována první část tzv. velké novely, která byla i těmi největšími kritiky zamítnuta, neboť zasahovala tak velkou část zákoníku, že by se v podstatě jednalo o novou rekodifikaci. V návaznosti na tento stav se v listopadu 2014 objevil další návrh novely, nazvaný pracovně „urgentní novela“. Jelikož její schvalovací proces trvá již poměrně dlouho, byla následně přejmenována, a to na novelu tzv. technickou. I tento přívlastek není vhodný, neboť ve skutečnosti není novela technická (neupravuje pouze formulační chyby či jiné otázky skutečně „technického“ rázu apod.). Právě tato novela se v současné době dostala do třetího čtení legislativního procesu v Poslanecké sněmovně a její účinnost je očekávána na 1. 1. 2017. Toto datum je ale potřeba brát s velkou rezervou.

Pokud jde o závazkové právo, má se novela dotknout dvou otázek. Tou první je forma plné moci. Z ustanovení textu zákona je známo, že plná moc má mít takovou formu, jakou má právní jednání, k němuž je udělována (viz ustanovení § 441 OZ). Nejvyšší soud v této souvislosti vydal rozhodnutí, v němž uvedl, že tam, kde právní jednání vyžaduje formu veřejné listiny, postačí, má-li plná moc úředně ověřený podpis. Tím se Nejvyšší soud částečně dostal do rozporu s výslovným textem občanského zákoníku. Vzhledem k pojetí neplatnosti právního jednání podle občanskému zákoníku se ale jednalo o poměrně logický krok, který zmírnil dřívější formalistické přístupy k posuzování neplatnosti právního jednání. Zmiňovaná novela přichází se zakotvením právě této myšlenky rozhodnutí Nejvyššího soudu přímo do textu zákona. Navrhuje se tedy, aby v případě, kdy má právní jednání vyžadovat formu veřejné listiny, postačovala písemná forma plné moci s úředně ověřeným podpisem.

Druhá část novely se pak věnuje tzv. jistotě u nájmů (dříve kauce). Občanský zákoník zakotvil možnost požadovat jistotu až do výše šestinásobku nájemného. Novela se oproti tomu vrací toliko k trojnásobku. Tolik však na úvod k aktuálnímu stavu novely občanského zákoníku.

Palčivé otázky přechodných ustanovení – právní režim smluv

U přechodných ustanovení se budu zabývat pouze dvěma nejpalčivějšími otázkami.

Prvním problémem je právní režim smlouvy. Představme si situaci, kdy Vám někdo předloží smlouvu s datem jejího uzavření (podpisu) v lednu roku 2014. Má otázka zní: Jaký je právní režim této smlouvy? Řídí se smlouva novým občanským zákoníkem nebo starým občanským zákoníkem, případně zákoníkem obchodním?

Impulsivně bychom asi všichni řekli, že se smlouva řídí novou právní úpravou. Podíváme-li se na přechodné ustanovení § 3028 OZ, zjistíme, že je zde stanoveno jakési „kolizní kritérium“ (pro odlišení nového a starého právního režimu) a uvádí se zde: „Novým občanským zákoníkem se řídí práva a povinnosti, která vznikla za nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.“

Otázkou tedy je, kdy dochází ke vzniku práv a povinností z konkrétní smlouvy? V odborné literatuře vznikly dokonce tři názorové proudy. Představme si standardní situaci: Máme-li smlouvu uzavřenou a podepsanou v lednu roku 2014, je vysoce pravděpodobné, že při běžném obchodním styku byl návrh smlouvy předán již v prosinci nebo listopadu roku 2013. Jak tedy vyložit okamžik vzniku práv a povinností z této následně uzavřené smlouvy v roce 2014?

První názorový proud říká, že ke vzniku práv a povinností dochází již zahájením kontraktačního procesu, tzn. za situace, kdy byl návrh předložen druhé straně v prosinci roku 2013, řídí se uzavřená smlouva starou právní úpravou. Reprezentant tohoto názorového proudu je JUDr. Bezouška, jak uvádí ve své monografii, avšak podle mého názoru jde o názor minoritní či spíše ojedinělý. Další dva názorové proudy již nejsou v menšině. Podle druhého názorového proudu dochází ke vzniku práv a povinností ze smlouvy okamžikem předložení návrhu smlouvy. V našem případě se ale v důsledku jedná o stejnou situaci. Okamžik sice není vázán na zahájení kontraktačního procesu, ale na předložení návrhu. Tento názorový proud je již reprezentován větší škálou autorů, ať už se jedná o JUDr. Melzera v komentáři k OZ od nakladatelství Leges, potvrzuje jej také německé pojetí, ze kterého byla tato myšlenka převzata. V tomto případě by se smlouva opět řídila starou právní úpravou. Konečně třetí názorový proud váže rozhodnou právní úpravu na okamžik uzavření smlouvy, neboť ke vzniku práv a povinností ze smlouvy dochází jejím uzavřením. Opomíjím přitom zcela otázku předsmluvní odpovědnosti. Tento třetí názorový proud nás tedy již přesouvá do nového občanského zákoníku. Pokud jde o výklad vzniku práv a povinností ze smlouvy k okamžiku uzavření smlouvy, jsou jejími představiteli zejména Pelikán a Pelikánová v komentáři k OZ od nakladatelství Wolters Kluwer a rovněž já se k tomuto přístupu přikláním. Nejvyšší soud, který vykládal přechodná ustanovení hospodářského a obchodního zákoníku, dospěl ke stejnému závěru, tj. že ke vzniku práv a povinností dochází uzavřením smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 Odo 246/2005). K aktuální situaci s novým občanským zákoníkem se Nejvyšší soud doposud nevyjádřil. Je otázka, jakým způsobem bude Nejvyšší soud tuto otázku vykládat, zda se přikloní ke komentářům od Melzera a k německé právní úpravě, nebo ke komentářům Pelikána a Pelikánové a staré judikatuře týkající se stejné myšlenky.

Pro praxi velmi problémový výsledek je, že jeden výklad váže použitelnou právní úpravu na předložení návrhu a druhý k okamžiku uzavření smlouvy.

V tomto ohledu tedy vzniká obrovský problém, neboť bude-li Vám předložena taková smlouva, jak je popsána výše, domnívám se, že nebudete schopni určit její právní režim. To platí za situace, kdy smluvní strany nezvolily ve své smlouvě výslovně právní režim nového občanského zákoníku. To však s ohledem na obavy z nové právní úpravy nebylo na přelomu roku 2013 a 2014 obvyklé.

I právní režim dodatků „pálí“

Druhou otázkou týkající se přechodných ustanovení je otázka právního režimu dodatků ke starým smlouvám. Stále totiž existují smlouvy, například smlouvy o dílo, o výstavbách, rámcové smlouvy, o spolupráci atp., které podléhají starému právnímu režimu, avšak dodatky činíme nyní.

Co všechno může být předmětem dodatku? Dodatek může být například pouhou změnou termínu plnění ve smlouvě, kdy se pouze změní datum zhotovení díla, vše ostatní zůstává. Dodatek ale může být i typu vícepráce, kdy je zjevné, že se rozšiřuje samotný předmět, zpravidla se mění i cena, termín plnění atp. Jak tedy určit právní režim?

Opět budeme řešit otázku, kdy vznikají práva a povinnosti z dodatku. Všechny výše naznačené výkladové proudy směřují k jasnému řešení – k návrhu i uzavření dodatku došlo za účinnosti nové právní úpravy, vše tedy směřuje k nové právní úpravě. Na druhou stranu však lze argumentovat tím, že v případě pouhé změny termínu plnění prostřednictvím dodatku by i tento mohl a měl spíše podléhat staré právní úpravě (jednotnost režimu se smlouvou), aby nedošlo k rozdělení právního režimu smlouvy jako celku (tedy smlouva stará úprava, dodatek nová právní úprava). Zásadní je v tomto ohledu otázka – nedodrží-li se pak za účinnosti nové právní úpravy změněný termín dodání, řídí se prodlení starým, nebo novým občanským zákoníkem?

Situace se dá vyřešit snadno tím, že do dodatku výslovně uvedeme, že se řídí novou právní úpravou. Takový krok by vedl ke vzniku právní jistoty týkající se právního režimu smlouvy.  Ale chceme-li, aby se dodatek řídil starou právní úpravou, můžeme to takto do dodatku napsat a dodatek by se starou právní úpravou řídil, nebo by se jednalo o jednání v rozporu s úpravou přechodných ustanovení? Domnívám se, že právní úprava přechodných ustanovení je kogentní a takový krok by tedy právní jistotu stranám nepřinesl.

Odborná literatura právní režim dodatků ke smlouvě opět neřeší jednotně. Jeden názorový proud se přiklání k nové právní úpravě (Melzer), Pelikán a Pelikánová se naopak kloní ke staré právní úpravě. Judikatura Nejvyššího soudu (opět při rozhodování o přechodných ustanoveních hospodářského a obchodního zákoníku) říká, že se dodatek řídí dosavadními právními předpisy, tj. starou právní úpravou (viz 32 Cdo 2016/98). Jak bude Nejvyšší soud rozhodovat v roce 2016? Bude následovat starou judikaturu nebo zvolí nový trend?

Stále problematická záruka při prodeji zboží v obchodě

Zaměřme se nyní na prodej zboží v obchodě, konkrétně na záruku. Tato otázka se dotýká každého z nás, bez ohledu na to, zda jsme podnikateli či nikoli, neboť každý z nás je v určitých situacích spotřebitelem. Většina z nás žije v domnění, že koupíme-li si dnes mobilní telefon, je s koupí spojena 24měsíční záruka.

Jak je to se zárukou, uzavře-li smlouvu týkající se podnikatelské činnosti podnikatel s podnikatelem? Žádná záruka v délce dvou let zde není, je tu ale odpovědnost za vady zboží v době jeho předání. Důkazní břemeno je na kupujícím, který by musel prokázat, že zboží v době jeho obdržení již vadu mělo, což je v praxi dosti obtížné.

Pokud jde o prodej zboží v obchodě, přináší občanský zákoník úpravu v ustanovení § 2158 a násl., které se vztahují na právní poměr podnikatele a nepodnikatele, tj. vztah mezi podnikateli při nepodnikatelské činnosti nebo vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem. Nejčastěji se bude jednat o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, nikoli však výlučně.

Na otázku s 24měsíční zárukou odpovídá ustanovení § 2165 odst. 1 OZ.

Nejprve je třeba rozlišit pojem zákonná záruka a reklamační lhůta. Pokud jde o záruku, není rozhodné, kdy se vada v průběhu 24měsíční lhůty objeví a případnou vadu mohu kupující v této lhůtě kdykoli namítnout. Byla-li by však tato 24měsíční lhůta lhůtou reklamační, jednalo by se v podstatě o lhůtu pro uplatnění práva, tzv. lhůtu kvazipromlčecí, kdy by ale bylo vyžadováno, aby vada existovala v době přechodu nebezpečí, tj. typicky při převzetí věci, a na kupujícího by již dopadalo důkazní břemeno. Přitom zde platí vyvratitelná domněnka, že objevila-li se vada v 6měsíční lhůtě, má se za to, že zde byla již při převzetí.

Dle ustanovení § 2165 odst. 1 OZ je kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době 24 měsíců od převzetí. Je to tedy lhůta reklamační nebo se jedná o záruku? Při rychlém čtení asi každého napadne záruka. Nicméně i zde lze vidět řadu problémů.

Předně není zřejmé, co znamená výraz „vyskytne“. Může se jednat o vadu, která na zboží byla a pouze se projevila, nebo o vadu, která se během 24 měsíců objevila (nastala). Původní verze počítala s výrazem „projeví se“, který naznačuje vadu existující již při převzetí, avšak projevivší se až později. Pojem „vyskytne se“ je oproti tomu nejednoznačný. Dalším problémem je spojení „v době“, které svádí k záruční době. Problémem je ale také to, že v ustanovení chybí čárka (interpunkční znaménko) před výrazem „v době“. Byla-li by zde čárka, jednalo by se podle znění zákona o reklamační lhůtu. Jelikož zde ale čárka není, svědčí výklad spíše pro záruční dobu.

Poslancům bylo toto ustanovení předloženo tak, že je jím míněna záruční doba v podobě jako ve staré právní úpravě. Prof. Eliáš však říká, že záměrem bylo, aby zde byla reklamační lhůta, neboť nechť každý prodávající i v této oblasti soutěží o svého zákazníka, a to nejenom v ceně či kvalitě zboží, ale též délce záruční doby, kterou dobrovolně poskytne.

Ustanovení § 2165 OZ je inspirováno směrnicí 1999/44, která se týká některých aspektů prodeje spotřebního zboží a záruk za toto zboží a která zakotvuje reklamační lhůtu. Jelikož byla směrnice do ustanovení § 2165 implementována, měli bychom jej vykládat eurokonformně. K tomuto výkladu se přiklonil též Nejvyšší soud v rozhodnutí 33 Cdo 2281/2008. Jako reklamační lhůtu pojímá toto ustanovení rovněž Rakousko, Německo, z autorů Hulmák a Selucká. Naopak například v komentáři Wolters Kluwer (Vítová) se lze dočíst, že se jedná o záruční lhůtu.

A co na to praxe?

Je však také rozdíl mezi stavem právním a stavem v praxi. Pokud jde o stav právní, lze říci, při dodržení hierarchie shora uvedených myšlenek, že většinový názor se kloní ke lhůtě reklamační. Praxe se však chová tak, jako by se jednalo o záruku. Zakoupili-li jste si za poslední 3 roky jakékoli zboží, sami jste byli u pokladny poučeni o záruční lhůtě (záruce). Nikoho asi nenapadne nechat si výslovně v obchodě potvrdit, že se jedná o lhůtu 24 měsíců, například na účtenku, lze to však doporučit. I prohlášení v reklamě, na webových stránkách, faktuře či záručním listě vytváří závazek ze strany prodejce, že záruku v dané lhůtě poskytují. Jsou ale i prodávající, kteří si jsou dobře vědomi tohoto problému a ke klasické záruce v délce 6 měsíců umožňují zakoupení záruky delší. Je tedy jen na prodejcích, jak se k tomu postaví.

Je ale potřeba dát si pozor ještě na jednu věc. Zákon o ochraně spotřebitele, konkrétně v příloze č. 1, uvádí tzv. klamavé obchodní praktiky, podle nichž prodávající nesmí zdůrazňovat práva, která spotřebiteli vyplývají přímo ze zákona. Vezměte si tedy případ, kdy prodávající prohlásí, že se vyznačuje oproti jiným podnikatelům tím, že poskytuje záruku 24 měsíců. Pokud je lhůta skutečně 24 měsíců, pak by to znamenalo, že zdůrazňoval práva nad zákonný rámec práv spotřebitelů a jednalo se tak o nekalou obchodní praktiku. Pokud by pouze uvedl (tedy nezdůrazňoval), že poskytuje záruku 24 měsíců, pak se nejedná o zdůrazňování práv nad rámec obvyklého, ale jedná se o pouhé naplnění informační povinnosti. Pokud je záruční lhůta ve skutečnosti 6 měsíců, pak by prodávající v obou případech svým tvrzením o 24 měsíční záruce rozšířil svou zákonnou odpovědnost o rok a půl. 


Konference Právo ve veřejné správě 2016

Dne 1. listopadu 2016 se v Brně konal již 5. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Konference tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy. Letos vystoupilo 6 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.

doc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.odborná asistentka na Katedře obchodního práva PF MU, rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR
0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Přihlásit se
Zapomenuté heslo
Jěště nemáte svůj účet?
Založte si účet a získejte spoustu výhod
Elektronický časopis
Mám zájem o elektronický časopis
Mediální partneři
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři