Aktuálnost tématu je patrná zejména v souvislosti se stále častější migrací osob, která je v rámci Evropy navíc zintenzivněna volným pohybem mezi členskými státy EU. Na jedné straně přitom stojí státy západní Evropy s liberální úpravou rodičovství párů stejného pohlaví, na straně druhé potom konzervativní státy Evropy východní, které rodičovská práva těmto párům nepřiznávají. Absence sjednocených pravidel uznávání rozhodnutí o osvojení vede za tohoto stavu k nejistotě, zdali po přechodu hranic mezi těmito státy zůstane právní vztah mezi osvojiteli a osvojencem zachován, přičemž tato nejistota dopadá zejména na páry stejného pohlaví. Neuznání rodičovského vztahu má přitom zásadní dopady na každodenní život rodiny. Text je členěn do tří kapitol. Nejprve rozebírám úpravu uznávání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví v z. m. p. s. a ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci. Následně se zaměřuji na rozbor judikatury českých i mezinárodních soudů. V poslední části poté představuji aktuální legislativní návrhy v této oblasti. Text problematizuje neuznání vazeb mezi rodičem a dítětem ve vztahu k čl. 8 Úmluvy zakotvujícímu právo na ochranu rodinného života. Poukazuje také na nesystematičnost české právní úpravy uznávání rodičovství párů stejného pohlaví, kde možnost uznání závisí na způsobu nabytí rodičovství a na občanství rodičů.
Úvod
"Když jste rodičem v jedné zemi, jste rodičem ve všech zemích." Těmito slovy Ursula von der Leyen v projevu o stavu Unie 2020 oznámila, že Evropská komise bude usilovat o vzájemné uznávání rodinných vztahů v Evropské unii. Motivací k započetí prací na tomto legislativním návrhu byla mimo jiné chybějící unifikace pravidel uznávání cizích rozhodnutí o vnitrostátním osvojení.[1] Tato oblast je dnes regulována výhradně úpravou národní, případně úpravou zakotvenou ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci. Absence sjednocených pravidel přitom vede k nejistotě, zdali po přechodu státní hranice zůstane právní vztah mezi osvojiteli a osvojencem zachován, přičemž tato nejistota se vztahuje zejména k situacím, kdy je osvojitelem pár stejného pohlaví. V současné době totiž osvojení těmito páry umožňuje pouze asi jedna šestina zemí světa.[2] Přemístění stejnopohlavní rodiny z jedné z těchto zemí, kde k osvojení došlo, do země jiné, která taková osvojení vylučuje, tak může přinést zásadní komplikace v každodenním životě této rodiny, od nejistoty ohledně nabytí občanství,[3] nároku na výživné, dědictví, dávky sociálního zabezpečeni´ či daňové výhody přes nedostatečnou ochranu v případě hospitalizace dítěte (neexistence práva na nepřetržitou přítomnost rodičů, na informování o zdravotním stavu, na činění důležitých rozhodnutí v této souvislosti) až po značnou nejistotu o osudu dítěte při dlouhodobé hospitalizaci či úmrtí jednoho nebo obou rodičů. Bukertová připomíná, že opomenout nelze ani negativní vliv na psychiku osvojence, který v případě neuznání rozhodnutí o osvojení překročením hranic de iure ztrácí své rodiče a tím i část své identity.[4]
V souvislosti s migrací obyvatel, která je v rámci evropského kontinentu navíc zintenzivněna volným pohybem mezi členskými státy Evropské unie, se otázka uznávání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví ukazuje jako vysoce aktuální. A to i s ohledem na pokračující liberalizaci úpravy rodičovství těchto párů ve státech západní Evropy a Skandinávie, a naopak konzervativní přístup států Evropy východní. Tuto aktuálnost potvrzují také v nedávné době publikovaná zásadní rozhodnutí vnitrostátních i mezinárodních soudů, stejně jako legislativní návrhy na národní, evropské i mezinárodní úrovni.
Článek si klade za cíl poskytnout rozbor právní úpravy uznávání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví a související judikatury a legislativních návrhů. V kapitole první analyzuji úpravu uznávání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále "z. m. p. s."), a ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci, kterými je Česká republika vázána. V následující kapitole nejprve analyzuji nález Ústavního soudu týkající se ústavnosti podmínky hmotněprávní přípustnosti osvojení obsažené v § 63 odst. 1 z. m. p. s. a následně se zaměřím na otázku výhrady veřejného pořádku ve vztahu k uznávání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví, a to jak v rozhodovací praxi soudů českých, tak také v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") a Soudního dvora Evropské unie (dále "Soudní dvůr"). V kapitole poslední představím tuzemské, evropské i mezinárodní legislativní návrhy v této oblasti. V závěru poté shrnu poznatky z celého textu.
Prameny právní úpravy uznávání rozhodnutí o osvojení
Uznáním se cizozemskému rozhodnuti´ přiznávají tytéž právní účinky, jako by šlo o rozhodnuti´ vnitrostátní. Důsledkem je právní stav, který by nastal, kdyby o téže věci bylo totožně rozhodnuto orgánem tuzemským.[5] V případech rozhodnutí o osvojení je uznávání klíčové, neboť neuznání vazeb mezi rodičem a dítětem přináší zásadní komplikace pro život dané rodiny zmíněné v úvodu tohoto článku. I přes všechny tyto negativní dopady se však úpravu uznávání cizích rozhodnutí o vnitrostátním osvojení doposud nepodařilo unifikovat na mezinárodní ani evropské úrovni. Uznávání těchto rozhodnutí je tak regulováno buď dvoustrannými smlouvami o právní pomoci, nebo národní právní úpravou, kterou je v České republice z. m. p. s.
Zákon o mezinárodním právu soukromém
Dle § 63 odst. 1 z. m. p. s. lze v případech, kdy v době vydání rozhodnutí o osvojení byl osvojitel nebo osvojenec občanem České republiky, uznat cizí rozhodnuti´ pouze tehdy, jsou-li splněny tři podmínky. První podmínka stanoví, že se osvojení nesmí příčit veřejnému pořádku. Otázka výhrady veřejného pořádku ve vztahu k osvojení páry stejného pohlaví je podrobně rozebrána v kapitole 2.2. Podmínka druhá určuje, že osvojení nesmí bránit výlučná pravomoc českých soudů. S ohledem na § 60 odst. 3 z. m. p. s. by tato podmínka nebyla splněna při zahraničním osvojení českého nezletilého s obvyklým pobytem na území České republiky. V neposlední řadě podmínka třetí stanoví, že osvojení musí být přípustné podle hmotněprávních ustanovení českého práva.[6] Pro posouzení splnění této podmínky ve vztahu k uznávání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví je klíčový § 800 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále "o. z."), dle kterého se osvojiteli mohou stát pouze manželé, jeden z manželů nebo výjimečně jiná osoba, přičemž manželství je dle § 655 o. z. definováno jako trvalý svazek muže a ženy a dle § 3020 o. z. ustanovení části druhé občanského zákoníku týkající se rodinného práva neplatí obdobně pro registrovaná partnerství. Z toho vyplývá, že osvojit dítě může pouze jeden z registrovaných partnerů jako jiná osoba. Druhý z partnerů není právně považován za rodiče dítěte ani v případě, kdy jej od mala vychovávají společně. Podmínka hmotněprávní přípustnosti zahraničního osvojení tak nemůže být v případě společného osvojení dvěma muži nebo ženami ani v případě osvojení dítěte jednoho z registrovaných partnerů tím druhým naplněna, neboť taková osvojení český právní řád neumožňuje. Rozhodnutí o těchto typech osvojení tak není možné v České republice uznat.[7]
V této souvislosti je důležité připomenout, že Česká republika je vázána Evropskou úmluvou o osvojení dětí z roku 1967.[8] Osvojiteli se dle čl. 6 této úmluvy mohou stát pouze manželé, nebo jednotlivci. Za manžele se přitom dle výkladové zprávy[9] revidované Evropské úmluvy o osvojení[10] z roku 2008 považují dle původního znění úmluvy pouze osoby opačného pohlaví. To vedlo k jejímu vypovězení ze strany Švédska, neboť dle švédského práva se páry stejného pohlaví mohly stát společnými osvojiteli.[11] I z těchto důvodů byla proto přijata revidovaná verze úmluvy, která ponechává na uvážení států, zdali rozšíří okruh osvojitelů také na páry stejného pohlaví.[12] Česká republika však tuto revidovanou verzi nepřijala, a tudíž je stále vázána původním zněním, dle kterého by osvojení páry stejného pohlaví nemělo být umožněno. Z toho vyplývá, že podmínka hmotněprávní přípustnosti by neměla být v případě osvojení dvěma muži nebo dvěma ženami naplněna vedle občanského zákoníku ani ve vztahu k Evropské úmluvě o osvojení, která je součástí českého právního řádu. Pro úplnost je však třeba podotknout, že v některých státech, například v Irsku, Rakousku nebo Švýcarsku, je stále platná původní verze úmluvy, a to navzdory tomu, že tyto státy osvojení páry stejného pohlaví umožňují.[13]
Dvoustranné smlouvy o právní pomoci
Uznávaní rozhodnuti´ o osvojeni´ je vedle z. m. p. s. upraveno také některými dvoustrannými smlouvami o právní pomoci, a to v rámci obecné úpravy uznávání nebo v rámci uznávání rozhodnuti´ v nemajetkových věcech.[14] Tyto smlouvy mají dle čl. 10 Ústavy aplikační přednost, a tudíž se užijí namísto úpravy v z. m. p. s. popsané v předchozí kapitole. Úpravu procesu a podmínek uznávání obsaženou v těchto smlouvách lze rozdělit do několika skupin, přičemž je třeba zdůraznit, že podmínku hmotněprávní přípustnosti osvojení neobsahuje žádná ze smluv.
První skupinou jsou smlouvy, které předpokládají, že rozhodnutí justičních orgánů smluvní strany se uznávají neformálně bez dalšího řízení, přičemž není možné využít výhradu veřejného pořádku. Patří sem dvoustranná smlouva s Albánií, Maďarskem, Mongolskem, Polskem, Slovenskem, SSSR (respektive s Běloruskem, Gruzií, Kyrgyzstánem, Moldavskem a Ruskem) a Ukrajinou. Další skupinou jsou smlouvy, které předpokládají zvláštní řízení před soudem státu, ve kterém má být rozhodnutí uznáno, přičemž konkrétní podoba tohoto řízení je regulována vnitrostátní úpravou.[15] V rámci této skupiny smluv soudy taktéž nemohou aplikovat výhradu veřejného pořádku. Tento postup se uplatni´ ve vztahu k rozhodnutím z Bulharska, KLDR a Uzbekistánu. Řídi-li se proces uznávání některou ze smluv z těchto dvou skupin, pak dojde-li ke splnění dalších podmínek v nich uvedených, jako je např. neexistence předchozího rozhodnutí v téže věci ve státě, kde má být uznáno, budou rozhodnutí o osvojení z těchto států v České republice bez dalšího řízení uznána, a to včetně rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví. Žádná z uvedených zemí však osvojení těmito páry v současné době neumožňuje, tudíž takový případ doposud nemohl nastat.
Poslední skupinou jsou dvoustranné smlouvy, dle kterých se postup uznávání neliší od skupiny druhé, tedy potřebou zvláštního řízení dle vnitrostátního práva země, kde má být uznáno. Zásadním rozdílem je však možnost využít výhradu veřejného pořádku. Taková úprava je obsažena ve smlouvě s Afghánistánem, Alžírskem, bývalou Jugoslávií (respektive s Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Chorvatskem, Kosovem, Severní Makedonií, Slovinskem a Srbskem), Francií, Itálií, Jemenem, Kubou, Kyprem, Rumunskem, Řeckem, Sýrií, Španělskem, Švýcarskem a Tuniskem. Z výše řečeného vyplývá, že uznání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví na základě těchto smluv je v zásadě taktéž možné, a to pokud nebude shledáno, že je dané rozhodnutí v rozporu s veřejným pořádkem. Lze očekávat, že pokud tomu tak doposud nebylo,[16] v budoucnosti k uznání rozhodnutí o osvojení párem stejného pohlaví z některé ze jmenovaných zemí dojde. V současné době taková osvojení umožňuje šest z nich, konkrétně Francie, Chorvatsko, Kuba, Slovinsko, Španělsko a Švýcarsko.[17]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 9/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] Jedná se o osvojení, jehož celý proces proběhl v rámci jednoho státu. Příkladem může být situace, kdy si pár stejného pohlaví, občan České republiky a občan Trinidadu a Tobaga, žijící v americkém státě New Jersey, osvojil dle tamějšího práva dva nezletilé americké občany (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20). Případně situace, kdy došlo k osvojení dítěte ve Švédsku česko-švédským párem s obvyklým bydlištěm v tomto státě. Vedle toho existuje také tzv. mezinárodní osvojení, kterým se rozumí případy, kdy dítě obvykle žijící v jednom státě (stát původu) má být po svém osvojení nebo za účelem tohoto osvojení přemístěno do země jiné (přijímací stát). Uznávání rozhodnutí o tomto typu osvojení je regulováno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení.
[2] Odkazy na právní úpravu jednotlivých států lze nalézt na stránkách wikipedia.org (Wikipedia. Same-sex adoption [online]. [cit. 11. 5. 2023].
[3] V České republice není dle § 9 zákona č. 186/2013 Sb., o statním občanství České republiky, možné bez uznání rozhodnutí o osvojení získat české občanství pro dítě osvojené českým osvojitelem v zahraničí.
[4] BURKERTOVÁ, Eva. Nad nálezem Ústavního soudu ve věci uznávání zahraničních adopcí. Jurisprudence. 2021, č. 3, s. 32.
[5] KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, s. 410.
[6] Tato podmínka není dle § 63 odst. 2 z. m. p. s. vyžadována, jsou-li všichni účastníci řízení o osvojení cizinci. Uznání rozhodnutí o osvojení páry stejného pohlaví je v těchto případech tudíž v zásadě možné, a to pokud nebude shledán rozpor takového rozhodnutí s veřejným pořádkem.
[7] Tyto závěry platí obdobně také pro nesezdané páry opačného pohlaví. Osvojení těmito páry by totiž s ohledem na nepřípustnost tohoto typu osvojení dle občanského zákoníku taktéž nemohlo být v České republice uznáno.
[8] Evropská úmluva o osvojení, publikována pod č. 132/2000 Sb. m. s.
[9] Council of Europe. Explanatory Report to the European Convention on the Adoption of Children (Revised) [online]. 2008.
[10] Revidovaná Evropská úmluva o osvojení [online].
[11] Council of Europe. Explanatory Report to the European Convention on the Adoption of Children (Revised), bod 43-45.
[12] Ibidem, bod 46-47.
[13] Evropská úmluva o osvojení. Přehled signatářů [online].
[14] Přehled všech dvoustranných smluv o právní pomoci, kterými je Česká republika vázána, lze nalézt na stránkách Ministerstva spravedlnosti (Ministerstvo spravedlnosti. Dvoustranné smlouvy [online]. [cit. 11. 5. 2023].
[15] Ve vztahu k rozhodnutím týkajících se českých občanů je dle § 16 odst. 4 z. m. p. s. třeba vést řízení u okresního soudu. Soud v těchto věcech posuzuje splnění podmínek uznání a formálních náležitostí stanovených v té které smlouvě.
[16] Žádné takové rozhodnutí se mi nepodařilo dohledat.
[17] Wikipedia. Same-sex adoption.
Diskuze k článku ()