Právě obecnou debatou o civilním právu začíná tento rozhovor. V následujícím textu se však dotkneme i konkrétnějších otázek, zejména ohledně deliktního práva.
Prožíváme devátý rok účinnosti rekodifikace. Již můžeme sledovat též pravidelná soudní rozhodnutí k rekodifikované právní úpravě a rovněž odborná veřejnost si již pomalu, ale jistě navyká na práci s ní, což se projevuje mj. v tom, že se v souvislosti s občanským zákoníkem již přestává používat adjektivum „nový“. Jaký institut ze současného občanského zákoníku – v porovnání s předchozí úpravou – považujete za v praxi nejlépe fungující a proč?
Je to skutečně již 9 let, ale s novým právem se stále ještě sžíváme. Mám dojem, že se u nás do určité míry opakuje zkušenost, kterou jsme před dvěma sty lety měli s obecným zákoníkem občanským. Tehdy trvalo více než dvě desetiletí, než si praxe zvykla na nové právo. Do té doby často aplikovala stará řešení, byť nebyla s novým právem slučitelná. Změnila to vlastně až generace, která studovala za účinnosti nového zákoníku. Takže mám dojem, že ještě nějakou dobu to bude stále NOVÝ občanský zákoník.
Konkrétně k Vaší otázce: já spatřuji ve všech oblastech práva, kterým se podrobněji věnuji obrovský posun oproti předchozí právní úpravě. Jedna kolegyně, která z počátku nebyla největší příznivkyní rekodifikace, mi často říká, že dnes vůbec nechápe, jak jsme mohli s dřívějším právem fungovat. Z mé specializace vidím asi největší rozdíl v právu bezdůvodného obohacení. Starý zákoník do značné míry převzal úpravu sovětského socialistického práva, k čemuž se přidala velmi problematická doktrína. To vytvořilo smrtící koktejl, který ve složitějších případech vedl ke zcela absurdním důsledkům. Na to se někdy reagovalo určitými úhybnými manévry, které však opět vyvolávaly jiné, nečekané problémy.
Chybí podle Vás v našem občanském zákoníku nějaký institut?
I nové právo zcela jistě může být v jednotlivostech dokonalejší. Dobrá doktrína a dobrá aplikační praxe si s tím však musí dokázat poradit. To se někdy bohužel neděje, takže si opravdu v zoufalství přeji zásah zákonodárce. Pak si však vzpomenu na návrhy na novelizaci, které se už dříve objevily, a okamžitě mě tato touha přejde. Abych uvedl nějaký konkrétní příklad, stačí vzpomenout na první návrh novely OZ z roku 2014 nebo z nedávné doby na realizovanou novelizaci deliktní způsobilosti.
Co je podle Vás nejslabším místem platného znění občanského zákoníku? Pokud byste mohl kterékoli ustanovení změnit či zrušit, jaké by to bylo a proč?
Zde vlastně platí, co jsem právě uvedl. Jedno pravidlo, která by bylo dobré zrušit, ale uvedu. Zákon uznává jako samostatnou stavbu, která se nestává součástí pozemku, stavby dočasné (tzv. superaedifikáty). Tento institut působí spíše jen problémy a mám dojem, že v budoucnu nám ještě bude dělat vrásky. Přitom by jeho funkci velmi dobře plnilo vedle něj existující právo stavby.
Který z evropských občanských zákoníků považujete za nejzdařilejší a z jakého důvodu?
Na tuto otázku nedokážu odpovědět. Občanský zákoník je jen jedním z prvků dobře fungujícího systému soukromého práva. Důležitější je dobrá dogmatika. Tím míním dobře vyargumentovaná řešení pro konkrétní typické situace, která se cestou přípustného dotváření práva dokonce mohou odchylovat od textu zákona (právo je moudřejší než zákonodárce). Dříve jsme měli tragickou kombinaci špatného zákona a velmi slabé dogmatiky.
Podíváme-li na příbuzné soukromoprávní řády, čímž myslím zejména rakouský, německý, švýcarský a polský, tak myslím, že všechny fungují velmi dobře. Nejrozsáhlejší diskuze je – s ohledem na velikost země, počet právnických fakult a soudů a ohromnou tradici posledních přinejmenším dvou set let – jistě v Německu. Ale i rakouská, stejně jako švýcarská civilistika dokážou z tohoto pramene velmi dobře čerpat. Subjektivně mám nejblíže k rakouskému obecnému zákoníku občanskému. Jednak je to též náš zákon, na jehož tvorbě se podstatným způsobem podíleli i právníci z českých zemí, a jednak jeho doba účinnosti je již sama o sobě dostatečným důkazem jeho mimořádnosti.
Od roku 2010 do roku 2012 jste působil jako náměstek ministra spravedlnosti, současně jste se podílel na vedení legislativních prací na rekodifikaci soukromého práva. Určitý čas jste dokonce stál v čele tzv. KANCLu, jehož cílem bylo pomoci adresátům nové právní úpravy při zavádění rekodifikovaného soukromého práva do právní praxe. Nad jakou otázkou byla podle Vašich zkušeností a vzpomínek v rámci příprav na rekodifikaci vedena nejvášnivější debata?
Ty diskuze byly velmi intenzivní v mnoha otázkách. Jako jedna z nejvypjatějších mi ulpěla v hlavě debata o způsobu nabytí vlastnického práva. I ve vztahu k nemovitostem se totiž diskutovalo, zda by neměl platit konsensuální princip s tím, že by zápis do katastru byl jen deklaratorní. Argumentovalo se tím, že právní jistotu dostatečně zaručuje princip materiální publicity. Přiznám se, že jsem velmi rád, že nám zůstal zachován intabulační princip.
Mimo rekodifikační komisi si pamatuji na obrovský odpor, který vyvolával právě zmíněný princip materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí, a to – pro mě překvapivě – zejména mezi soudci. O to paradoxnější je, že potřebu ochrany dobré víry poté správně akcentoval Ústavní soud i ve vztahu k občanskému zákoníku z roku 1964. To však byly jednotlivosti, existovala obrovská nechuť jakékoli zásadnější změny ze strany praktikujících právníků, kteří se vedle výkonu své profese museli do značné míry učit soukromé právo znovu, což nepochybně bylo pro řadu z nich nesmírně náročné.
Na druhou stranu tato změna byla zcela nezbytná. Jak moc byla nezbytná, ukazuje např. dnešní srovnání se Slovenskem, kde dosud do značné míry platí dřívější právní úprava. Tento odpor ke změně byl podle mého názoru ve skutečnosti i za podstatnou částí kritiky konkrétních pravidel. Zde řeknu něco paradoxního, problémem diskuze ohledně tehdejšího návrhu občanského zákoníku nebylo příliš mnoho kritiky, nýbrž naopak nedostatek kvalitní kritiky, která by jen paušálně neodmítala, nýbrž přednášela věcné argumenty a alternativní návrhy věcných řešení. To však vyžaduje výrazně vyšší nároky než paušální odmítání. Jako pozitivní příklad takového kvalitního kritika uvedu třeba dr. Spáčila z Nejvyššího soudu.
Kromě brněnské právnické fakulty jste absolvoval i studia na univerzitách v sousedních zemích, konkrétně ve Frankfurtu, Vídni a Pasově. Čím se liší zdejší výuka práva od té v německy mluvících zemích? Lze říci, že tuzemské chápání práva zaostává za německým či rakouským? Co podle Vás případně můžeme udělat pro to, abychom se v tomto směru přiblížili na úroveň našich sousedů?
Znalost a pochopení soukromého práva u nás je výrazně nižší než v Rakousku nebo Německu. To se týká jak doktríny, tak právní praxe. A samozřejmě, že jednou z příčin jsou i právnické fakulty. Jen pro ilustraci, v rámci mého studia v 90. letech byly občanskému právu věnovány prakticky jen dva semestry. Co se dá za tuto dobu naučit? Odpovídám, že téměř nic. To jsem však tehdy nevěděl. Nejhorší je, když nevíte, že nevíte. Nemáte potřebu se zlepšovat, protože si myslíte, že není důvod. Podotýkám, že jsem nebyl „flákač“, ale měl jsem samé výborné. Oči se mi otevřely až při studiu v Německu, když tamější studenti po třech měsících rozuměli soukromému právu více než já po třech letech studia u nás.
A co můžeme udělat? Nejprve změnit strukturu studia. Dále aktivně vyhledávat nejlepší absolventy a nabídnout jim rozumnou akademickou kariéru, která je přitáhne. Je potřeba se zamyslet nad sjednocením pozice doktoranda a asistenta, a vůbec nad doktorským studiem. Nemůžeme chtít po mladých právnících, aby si museli procházet tím, čím jsme museli procházet my. S tím souvisí potřeba zajistit, aby akademici nemuseli mít vedlejší profesi, protože z příjmu z fakulty svou rodinu neuživí. V některých oblastech se již ledy pohnuly, byť zatím jen relativně málo.
Některé fakulty už pochopily, že je třeba změnit strukturu studia. Je však třeba se rozhodnout nejen co učit, ale hlavně co neučit. Zde mají fakulty velký problém, protože se nedokážou rozhodovat racionálně v zájmu studenta, nýbrž při rozhodování hraje významnou úlohu osobní zájem učitelů – na tom, aby se jejich předmět učil, protože jinak by bylo ohroženo jejich pracovní místo. Konkrétně v oblasti občanského práva velmi silně pociťujeme, že nemáme dobrou učebnici. Těch problémů, které trápí české právní vzdělávání, je ovšem obrovské množství.
Pokračování rozhovoru naleznete zde.
Diskuze k článku ()